Etické aspekty komunikace s rodiči dětského pacienta

Komunikace sestry s rodiči dětského pacienta je náročná. Individuální psychologický přístup sestry k hospitalizovanému dítěti je nesmírně důležitý, stejně jako respektování základních lidských práv a práv hospitalizovaného dítěte a individuální psychologický přístup sestry k rodičům hospitalizovaného dítěte.

Zpráva z úst zdravotníka, že člověk není zdravý, nikoho nepotěší. O to náročnější je situace v případě nemocného dítěte. Zkušené sestry vědí, že vše, co se při ošetřování dítěte zanedbá, je na něm vidět. Pokud sestra dělá pro dítě vše jako profesionál i jako člověk, spouští koloběh dobrých energií a sama z nich čerpá sílu, pozitivní energii. „Právě tak, jako byste se neměli snažit léčit oči bez hlavy nebo hlavu bez těla, neměli byste léčit tělo bez duše.“ Dítě, které zůstává v nemocnici samo, by mělo od sester dostat co nejvíc pozornosti, laskavých dotyků a úsměvů.

Základní etické aspekty komunikace a individuálního psychologického přístupu k dětskému pacientovi:

* Děti jsou přijímány do nemocnice jen tehdy, pokud jim potřebná péče nemůže být poskytnuta stejně dobře doma nebo při denní hospitalizaci.
* Děti v nemocnici mají vždy právo mít u sebe rodiče nebo jejich zástupce.
* Ubytování by mělo být poskytnuto všem rodičům, přičemž je třeba je nabádat, aby jej přijali. Pro rodiče by ubytování nemělo znamenat finanční zátěž a neměli by mít újmu na výdělku. Aby se rodiče mohli podílet na ošetřování svého dítěte, měli by být permanentně informováni o činnosti oddělení a zdravotníci by je měli povzbuzovat k aktivní účasti.
* Děti i rodiče mají právo být informováni způsobem odpovídajícím jejich věku a úrovni chápání. Měla by být přijata opatření na zmírnění fyzického a emocionálního stresu jak u dítěte, tak u jeho rodičů.
* Rodiče mají právo na informovanou účast při všech rozhodnutích týkajících se péče o jejich děti. Každé dítě má být chráněno před zbytečnou léčbou a výzkumem.
* Děti by měly být hospitalizovány spolu s dětmi stejných vývojových zájmů a neměly by se přijímat na oddělení dospělých.
* Děti mají mít všechny podmínky ke hře, oddychu i vyučování přiměřeně jejich věku a stavu a mají být v prostředí účelně zařízeném a stimulujícím, které má uspokojovat jejich potřeby.
* O děti se mají starat zdravotničtí pracovníci, jejichž vzdělání a zkušenosti je předurčují reagovat na fyzické, emocionální a vývojové požadavky dětí a jejich rodin.
* Kontinuita péče by měla být zajištěna týmem starajícím se o děti.
* S dětmi se má zacházet s taktem a porozuměním, přičemž je třeba respektovat jejich soukromí (9).

Výzkumy ukázaly, že dítě špatně snáší, když si s ním při vyšetřování, i když nebolestivém, sestra ani lékař nepovídají. Právě vhodnou komunikací odvádíme pozornost dítěte od vyšetření. Je třeba nechat dítě hovořit, co si myslí, proč ho to bolí, co by bylo dobré udělat, aby nepociťovalo bolest (3). Důležitý je individuální přístup zohledňující věk dítěte, míru informovanosti od rodičů a další okolnosti konkrétní chvíle. Hospitalizace dítěte vyžaduje přesun kompetencí rodičů na sestru, která kromě toho v plném rozsahu kompenzuje i roli sourozenců, kamarádů a podobně (5).

Dítě od narození až do 15–18 let je lidský tvor, který není schopen uváženě posoudit svoje konání a neuvědomuje si nebezpečí a možnost úrazu. Vždy za něj zodpovídá dospělá osoba, nejčastěji rodič. Zdravotnický personál částečně přebírá jeho zodpovědnost a zajišťuje komplexní ošetřovatelskou a výchovnou péči. Péči organizuje s ohledem na individuální potřeby dítěte (2). Svým chováním a konáním se snaží o rychlou a účinnou adaptaci dítěte na nové a zároveň cizí prostředí. Sestra pozitivně ovlivňuje dítě již při příjmu do nemocnice. Během pobytu přihlíží k jeho individualitě, přičemž bere v úvahu prostředí, v jakém vyrůstalo, věk a osobnost dítěte a zejména chorobu i délku pobytu v nemocnici (1). Když už příroda dopustila, že i děti jsou pacienty, je na nás všech hájit jejich práva, je to naší morální i profesionální povinností nejen ve zdravotnických zařízeních, ale všude (6). Sestra se může jako advokátka práv dítěte opírat a vycházet ze všeobecně deklarovaných a platných zásad, které jsou zakotveny v Deklaraci práv dítěte.

Při komunikaci s hospitalizovaným dítětem musí sestra brát v úvahu mnoho důležitých faktorů. Cizí prostředí, neznámé tváře, k tomu bolest, která onemocnění provází, vyvolává u dítěte strach a nepředstavitelnou úzkost. Říká se, že dítě nepotřebuje nic tak výrazně jako pocit jistoty, bezpečí a lásky. Laskavostí a klidným hlasem je možné vytvořit příznivou atmosféru k rozhovoru. Je důležité dítěti se představit křestním jménem. Nespěchat. Úsměv pomáhá, ale ne posměšné vtipkování, jestliže dítě neznáme blíže. Pokud je dítě hospitalizováno s matkou, lépe snáší cizí prostředí i všechny procedury, které se jej týkají. Dítě, které zůstává v nemocnici samo, je odkázané pouze na tým zdravotníků, proto by mu měli věnovat více pozornosti, častěji si s ním povídat, přečíst mu pohádku, nebo jen tak s ním pobýt a poslouchat jej. Sestra by měla od rodičů zjistit, jaké má dítě zvyky, kterou hračku má nejraději, jak jej doma oslovují, co rádo jí (7). Díky těmto informacím se sestra s malým pacientem rychleji spřátelí. Důležité je pohlazení a úsměv. Když je sestra zamračená, nebo rychle gestikuluje rukama, dítě se bojí a někdy i rozpláče. Příprava dítěte na výkon vyžaduje od sestry komunikační dovednost, empatii a trpělivost. Dítě lépe snáší bolest, když mu řekneme, že to trochu bude bolet, než když jej násilím a proti jeho vůli přesvědčujeme, že to vůbec nebude bolet a najednou pocítí silnou bolest. Je neprofesionální, když dítě při zákroku okřikujeme „nekřič, nefňukej tolik, jsi ty ale zbabělec“ a podobně. Je to projev naší neschopnosti komunikovat s dětskou duší (4).

Vzdor je velmi potřebný cit, má význam při získávání autonomie, která se projevuje v chování sebedůvěrou, nezávislostí a sebepřijímáním. Nezávislost má význam pro schopnost ovládání prostředí a o toto se pokouší již 18měsíční dítě svým negativismem.

Klidný přístup rodiče a sestry při bouřlivém vzdorování znamená zvládnutí situace. Křik, odmítání dítěte je projevem naší neschopnosti a slabosti, kterou dítě dokáže velmi dobře využít. Empatie a laskavý přístup sestry jsou v podmínkách nemocničního prostředí pro dítě nevyhnutelné (8). Hospitalizace se zpravidla nadlouho zapíše do paměti dítěte. Závisí zejména na empatickém přístupu sestry, do jaké míry dokáže zmírnit následky stresu na psychice dítěte. Hospitalizace představuje pro dítě závažné odtržení od domova, ztrátu blízkých, vrstevníků, kamarádů a ztrátu pocitu bezpečí. To ještě znásobuje strach z očekávaných nepříjemných událostí a bolestivých výkonů a procedur. Adaptace dítěte na nemocniční prostředí závisí na věku dítěte, na jeho osobnostních rysech, na vztahu rodiny k dítěti k jeho onemocnění i k nemocnici, ale i na tom, zda bylo dítě na hospitalizaci předem připravené.

Závěr

Je třeba si dítěte vážit a mít jej v úctě již od prvních dní, neboť již tehdy je člověkem. Kolik lásky, porozumění a péče projevíme my k dítěti, tolikrát nám je dítě vrátí zpět, ne-li více. Dítě, které zůstává v nemocnici samo, by mělo od sester dostat co nejvíce pozornosti, laskavých doteků a úsměvů.


O autorovi: prof. PhDr. Ivica Gulášová, Ph. D., mim. prof. Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety, n. o., Bratislava (ivica.gulasova@post.sk)

Ohodnoťte tento článek!