Etické atributy stárnutí

Všeobecně je stáří vnímáno jako životní etapa spojená s nemocí, bolestí, nevýkonností, nesoběstačností a závislostí. Společnost vnímá geronty jako přítěž, degraduje jejich důstojnost, což vede ke ztrátě sebeúcty, ale i úcty k životu vůbec.

Stáří není nemoc, i když je charakteristická typickou polymorbiditou, avšak ztráta soběstačnosti není nevyhnutelným, zákonitým důsledkem stárnutí. Zdravotní a funkční stav seniorů a seniorek se historicky, generačně zlepšuje a je účelné a smysluplné aktivně usilovat nejen o zabezpečení nemocných a závislých starých osob, ale především o další zlepšování zdravotního a funkčního stavu ve stáří, adaptace na změněný životní styl, s cílem udržet přijatelnou kvalitu života a zdraví.
Stárnutí populace je vysoce aktuálním tématem i v našich podmínkách. Otázky zdravé životosprávy, prevence chorob, diagnostiky, léčby, rehabilitace a v neposlední řadě ošetřování nemocných starých lidí jsou důležitou součástí zdravotnických činností na všech úrovních. Naléhavost geriatrie jako problému vystupuje do popředí obzvlášť v kontextu s náklady vynakládanými na zdravotnictví. Skupina seniorů se na nich podílí výraznou měrou. Stárnutí jako proces probíhá v oblasti biologicko-fyziologické, psychické a sociální. Má i zdravotněsociální, ekonomický a ekologický aspekt.
Zdravotní stav a životní očekávání ovlivňují kvalitu stárnutí, deficitní model stárnutí společnosti způsobuje odsunutí starých lidí na periferii společnosti. Finanční problémy a chudoba ovlivňují nejen kvalitu života, ale i zdravotní stav. Věk se může stát důvodem diskriminace na trhu práce. Životní podmínky určujícím způsobem ovlivňují proces stárnutí. Nízký životní standard s sebou přináší mnohá omezení fyzických, psychických a sociálních aktivit. Stárnutí můžeme rozdělit na biologické, psychické a sociální. Biologické stárnutí je důsledkem involuce struktur a funkcí orgánů, zhoršení perfuze, zhoršení adaptačních a regulačních funkcí, poklesu imunity, sníženého smyslového vnímání.
Psychické stárnutí se projevuje změnou osobnostních rysů, snížením poznávacích schopností, zpomalením psychomotorického tempa, zhoršením vštípivosti do paměti (zhoršení novopaměti a zvýraznění staropaměti), nižší koncentrací pozornosti, změnou osobnosti (introvertnost a samotářství, extrovertnost a upovídanost), ale i zvýšením vytrvalosti, trpělivosti, stálostí v názorech a vztazích, dobrou slovní zásobou, moudrostí, rozvahou a tolerancí. Sociální stárnutí probíhá pod obrazem adaptace na odchod do důchodu, na změnu sociálního postavení, změnu životního programu a akceptace sociálních důsledků poruchy zdraví. Nejvýraznějším jevem sociálního stárnutí je období okolo odchodu do důchodu. Patří k nejrizikovějším obdobím stárnoucího člověka, s velkými nároky na jeho adaptační schopnosti. Odchodem do důchodu trpí zejména muži. Výpadek dosavadních životních hodnot a absence hodnot nových, nedostatek volnočasových aktivit společně s pocitem vyřazení na periferii společnosti vytvářejí vhodné podhoubí pro vznik a rozvoj adaptačního selhání s jeho vážnými klinickými důsledky. Obvykle méně trpí odchodem do důchodu ženy. I v tom ale nastává změna, protože moderní doba přinesla lepší uplatnění ženám, které potom odchod do důchodu mohou subjektivně prožívat podobně jako muži.
Lepší zdravotní stav starších lidí ve vyspělých oblastech umožňuje jejich aktivitu až do vysokého věku, což způsobilo, že se na poslední etapu života člověka změnil názor. Zjistilo se, že starší člověk, nejčastěji ve věku 60–74 let, netrpí ještě závažnými chorobami, zkracujícími mu život, ale je aktivní, integrovaný ve společnosti, schopný cestovat a není vázaný pouze na své obydlí. Tento aktivní úsek života začal být označován jako třetí věk. Čtvrtý věk poté nastává v době zhoršení zdraví, obvykle po 75. roku věku, když už má jedinec omezené možnosti společenských aktivit, je více vázaný na své obydlí a v popředí jeho zájmu je péče o zdraví. Tento věk se nese ve znamení nemoci a úpadku tělesných funkcí.
Základním strategickým opatřením při procesu stárnutí je především prevence chorob a preference dobrého zdraví. Snaha odstranit, resp. minimalizovat negativní, podpořit a posilnit pozitivní vlivy na organismus nachází své naplnění v celoživotní přípravě na stárnutí, jejímž cílem je připravit jedince na aktivní stáří pokud možno v dobrém zdraví, ve tvořivé podobě v důstojném prostředí a sociálním zabezpečení. Pavel Mühlpachr (2005) konstatuje, že se seniorskou populací se pojí mnohá rizika: * ekonomické „zbídačení“ znemožňující uspokojit potřeby přiměřené dané společnosti, * věková diskriminace, ageismus, * segregace, vytěsňování, nedobrovolný život mimo společnost, * předsudky, např. přeceňování nemocnosti a poklesu funkční zdatnosti ve stáří, * podceňování léčitelnosti zdravotních obtíží a potřeby věkové modifikace zdravotnických a jiných služeb, * maladaptace na stáří a s ní spojená změna sociálních rolí (penzionování), * osamělost, zvláště v souvislosti s ovdověním, * rychlý vývoj společnosti, ztráta konkurenceschopnosti na trhu práce, zhoršení orientace ve společenském dění a mezigenerační komunikace, * zvýšené riziko ztráty soběstačnosti, * pokles schopnosti a vůle signalizovat své potřeby a obtíže, * manipulování, ztráta rozhodovacích možností (zvláště v souvislosti se zdravotními a sociálními službami), * zanedbávání a týrání nesoběstačných jedinců (které je nevyhnutelné rozeznat a zaujmout k nim adekvátní postoj).
Kvalita života v období stáří může být velmi rozdílná. Pro někoho je naplněním života, někdo se domnívá, že sociální rolí stáří je být bez role. Je důležité, aby se neztratilo prospektivní hledisko, aby měl stárnoucí člověk stále důvod žít, měl něco, co by jeho životu dávalo smysl a náplň. Racionální, somatickým a psychickým schopnostem přiměřená činnost, např. péče o domácnost, zájmy a záliby, pomoc a kontakt s jinými lidmi pomáhají stárnoucímu člověku překonávat pocit devalvace osobní hodnoty.
Specifickým fenoménem v horizontu věkového období stárnutí a stáří je zdravotní péče. Zdravotní péče je specifická služba založená na etických principech. Musí respektovat nejen zákony, nařízení a normy, ale i vnímání individuality každého pacienta. Geriatričtí pacienti a pacientky jsou z hlediska poskytované péče vysoce specifickou skupinou. Kromě polymorbidity, disability, stařecké křehkosti a jiných somatických obtíží geronti prezentují jiné, širokospektrální změny anebo poruchy chování. V kontextu geriatrického ošetřovatelství jde o kontroverzi.
Zdravotní péče vyžaduje důvěrnost vztahu zdravotník–pacient, protože takový stav předurčuje jejich následnou vzájemnou spolupráci. V této souvislosti rozlišujeme tradiční modely vzájemného vztahu mezi zdravotníkem a pacientem: * autonomní vztah prezentuje úplné respektování svobodné vůle pacienta a pacientky a rezignaci na profesionální dominanci, * paternalistický vztah zahrnuje povinnosti a závazky vyplývající ze vzdělání a zkušeností a zodpovědnost ke spolupracovníkům a méně zkušeným.
O autonomii staršího člověka se uvažuje zejména v souvislosti s nástupem různých funkčních omezení, resp. zdravotních problémů. Relativně soběstačný jedinec žije obvykle v domácím prostředí. Situace se pro něho a pro jeho rodinu začíná měnit v souvislosti s mírou a intenzitou jeho zdravotních problémů. Respekt k autonomii pacienta, k jeho nezávislému a samostatnému konání, je jedním z nejdůležitějších principů vztahu lékař–pacient. Je to forma svobodné aktivity ve vztahu lékař–pacient, sestra–pacient. Je to forma svobodné aktivity ve vztahu k rozhodování o vlastním zdraví, životě a smrti. Autonomie u pacienta a pacientky předpokládá schopnost nejen vnímat, ale i zvážit a řešit problémy podle přání, plánů a životní reflexe.
Zdeněk Kalvach (2004) poukazuje na riziko nahlížení na geriatrického pacienta jako na neperspektivního, nespolupracujícího a v tomto kontextu „bezcenného“, což může vést k fenoménu lhostejného, neosobního přístupu k pacientovi. To znamená, že profesní výkony se vykonávají neosobně, člověk představuje jakýsi „neživý objekt“. Důsledkem toho je řada negativních pocitů, jako je osamělost, úzkost, rezignace, deprivace. S těmito negativními pocity se úzce pojí i ztráta důstojnosti starého člověka jako klienta a klientky zdravotnických služeb, nadměrná indukce nesoběstačnosti, nadměrná institucionalizovanost, geratrický hospitalismus. Jádrem podpory staršího člověka by měla být pomoc, která respektuje jeho identitu, autonomii, participaci na společenském životě a zachování životní smysluplnosti.
Některým starým lidem brání k aktivnějšímu životnímu stylu řada faktorů, a to především: názor, že aktivita vyčerpává sílu, absence motivace k aktivitě, rezignace až zřeknutí se „života“, sociální izolace, dominující retrospektivní zahledění se, negativní, deficitní obraz stáří u seniora a v jeho okolí. Vytvoření mravního vztahu ke starým lidem závisí na celkové atmosféře ve společnosti. Umění důstojně stárnout a zabránit předčasnému nástupu různých omezení stáří je však do značné míry v rukou každého z nás. Základní otázkou, která je důležitá při řešení uvedených problémů, je hodnota lidského života ve stáří a hodnota, kterou připisuje společnost a jednotlivci stárnutí a stáří.
V mnohých historických kulturách bylo stárnutí a stáří obdařené důstojností a provázené úctou. Starší lidé byli uznáváni pro svoji moudrost a zkušenosti a vnímáni jako nenahraditelné dědictví každé rodiny a rodu. V důsledku různých ekonomických, sociálních a lékařských vymožeností v dnešní společnosti vystoupila do popředí „kultura mladých“. Se vznikem kultu mládí a krásy vzniká opačný extrém – ageismus, který má podobu diskriminace lidí vyšší věkové kategorie. Základní etický imperativ ve vztahu k seniorovi zní: „Každému seniorovi zabezpečit alespoň základní podmínky pro důstojný život.“ Významnou programovou náplň týkající se zabezpečení seniorů představuje Evropská charta pacientů seniorů, která byla formulovaná v Madridu v roce 1997. V současnosti zásluhou prudkého rozvoje biomedicínských věd ustavičně přibývá vědomostí o zákonitostech stárnutí, a to v každé oblasti – biologické, psychologické i sociální. Tento vyšší zájem o období stárnutí a stáří je nevyhnutelný i pro demografické změny společnosti, které upozorňují na nepřetržitě se zvyšující podíl starých lidí v populaci.
Literatura

BODNÁROVÁ, B. a kol.: Integrácia starších ľudí do spoločnosti v kontexte integrácie Slovenska do EÚ. Bratislava: Prognostický ústav SAV, 2002. 56 s. ISSN 0862-9137.
BODNÁROVÁ, B. Nové prístupy v starostlivosti o starších ľudí. Bratislava: Prognostický ústav SAV, 2002. 31 s. ISSN 0862-9137.
BODNÁROVÁ, B. Starnutie populácie ako dôsledok demografického vývoja v spoločnosti v povojnovom období. Bratislava: Prognostický ústav SAV, 2001. 33 s. ISSN 0862-9137.
HAŠKOVCOVÁ, H. České ošetřovatelství 10, manuálek sociální gerontologie – praktické příručky pro sestry. Brno: IDVPZ, 2002. 73 s. ISBN 80-7013-363-5.
HEGYI, L. Geriatria pre praktického lekára. Bratislava: Herba, 2004. 298 s. ISBN 80-89171-06-0.
HEGYI, L. Klinické a sociálne aspekty ošetrovania starších ľudí. Trnava: Slovac acamedic press, 2001. 127 s. ISBN 80-88908-80-9.
HEGYI, L. Vybrané kapitoly zo sociálnej gerontológie a geriatrie. Bratislava: IVZ, 1996. 73 s. ISBN 80-7163-005-5.
HEGYI, L., TAKÁČOVÁ, Z., BRUKKEROVÁ, D. Výchova k zdraviu a podpora zdravia. Bratislava: Herba, 2004. 149 s. ISBN 89171-20-6.
KRAJČÍK, Š. Geriatria. Trnava: Slovac academic press, 2002. 82 s. ISBN 80-88908-68-X.
MUHLPARCH, P. Schola gerontologica. Brno: Masarykova Univerzita, 2005. 314 s. ISBN 80-210-3838-1.
ONDRIOVÁ, I., KOLLÁROVÁ, B. Fenomén osamelosti v starobe. Sestra a lekár v praxi. 2006, V., č. 11–12, s. 35–36. ONDRIOVÁ, I. Vybrané etické problémy v geriatrii. Sborník kongresu X. gerontologické dny. Ostrava: 2006 s. 56-58.

Tabulka: Životní období člověka
podle WHO
Roky Věk
0–14 dětský
15–29 mladý
30–44 dospělý
45–59 střední
60–74 starší (presenium)
75–89 starý (senium)
nad 90 dlouhověkost

Souhrn Stáří v současné době představuje jedno z neprávem opomíjených a mariginalizovaných životních období, se kterými je spojena řada předsudků a stereotypních očekávaní. Starším lidem tak často bývají přisuzovány statusy méněcenných, neschopných, nemocných a pro společnost nezajímavých objektů. Všeobecně je stáří vnímáno jako životní etapa spojená s nemocí, bolestí, nevýkonností, nesoběstačností a závislostí. Klíčová slova: stárnutí, stáří, etické atributy, biologické stárnutí, psychické stárnutí

O autorovi| Ing. Jarmila Dučaiová, Mgr. Blažena Litvínová, Spojená škola A. Dubčeka, Vranov nad Topľou

Etické atributy stárnutí
Ohodnoťte tento článek!