Etika umírání a smrti

Umírání a smrt jsou dvě slova, která mnoho lidí nechce vyslovit, a pokud je mají číst, raději nečtou. Bojí se, mají strach. Z čeho? Z konečnosti, prázdnoty, z mrtvého člověka?


SOUHRN: Příspěvek je zaměřen na etiku umírání a smrti. Přináší náhled na problematiku umírání z hlediska filozofického, psychologického, sociálního, medicínského a etického. Doprovázející člověk by měl znát a dodržovat zásady, které jsou v době doprovázení umírajícího člověka důležité.
Klíčová slova: etika, fáze umírání, empatie, komunikace, umění doprovázet


Téma umírání a smrti je u nás v ČR stále tabuizované. Mnoho se o něm nemluví, literatury je napsáno dost, ale laici ani zdravotníci tyto publikace nevyhledávají. Když jsem nedávno oslovila svého strýce, kterému je 72 let, aby vyplnil dotazník ohledně umírání a smrti, řekl mi: „Raději ne, nechci se rouhat.“ Ale proč, jaké „rouhání“, copak nikdy nad konečností neuvažoval? Ano, určitě uvažoval, ale jen ve svém myšlení a nikomu se s tím nesvěřil.

Většina z nás se nebojí smrti jako takové, ale bojí se utrpení, které smrti předchází, bolesti, samoty, bezmocnosti, nesoběstačnosti, a dokonce přístupu ošetřovatelského personálu. To je velmi špatné! Jsem všeobecná sestra, beru své povolání jako poslání a slyšet o strachu z nás sester je alarmující! Co se to stalo s naším povoláním? Přístup k umírajícím by měl být právě u zdravotnického personálu nejlepší, na nejvyšším žebříčku v ošetřovatelské péči. Postarat se o člověka, který odchází z našeho světa, který to ví, trápí se tím, že už nikdy neuvidí svoji rodinu, děti, přátele… by mělo být etické, empatické a laskavé.

Každé umírání znamená loučení se vším, co měl člověk rád, a se všemi, které měl rád. Bylo by jistě velmi dobré, kdyby toto rozloučení mohlo proběhnout důstojně a umírající se stačil připravit na poslední cestu, kterou by mu měla sestra (pokud nemůže rodina) zajistit.

Umírání a smrt

Umírání a smrt jsou fenomény, o kterých se uvažuje z hlediska filozofického, psychologického, sociálního, medicínského a etického. Otázka prodloužení lidského života a jeho záchrany je vlastně podstatou biomedicínského výzkumu.

Na smrt jako na akt, kterým končí život, se připravit nelze. Nikdo z nás neví, kdy a jak se tak stane. Budoucnost, která stojí před umírajícím, jeho smrt a lidská bezmoc jakkoli tuto budoucnost změnit ovlivňují výrazně lidské myšlení a jednání.

Dříve byl umírající ve středu zájmu a pozornosti celé rodiny, nyní je v nemocnici jen případem. Věnuje se mu sice značná pozornost, je však zaměřena profesionálně. Lidé věří, že svým blízkým pomohou nejlépe, když jim zajistí ty nejúčinnější a nejmodernější léčebné postupy. Vypadá to, jako kdyby umírání bylo odbornou záležitostí lékařů, sester a dalších zdravotnických pracovníků. V naší republice jsme si zvykli, že se umírá „na něco“, nikoli proto, že jsme smrtelní (Kutnohorská, 2007).

Otázka života a smrti je jednou z nejstarších a nejtěžších otázek, které si lidstvo klade. V době nemoci začne člověk myslet na mnoho věcí a jednou z nich je i smrt. Smrt nečiní život nesmyslným. Umožňuje nám najít smysl života, umožňuje nám využít náš omezený čas smysluplně (Kelnarová, 2007).

Fáze umírání

Psychologie se snaží prozkoumat jednotlivé fáze procesu umírání, aby umírajícího bylo možné lépe pochopit a doprovázet ho. Je obecně známo, že mnoho lidí umírá o samotě. Medicína bojuje o to, aby smrt byla co nejvíce oddálena. Lidé se však obávají, že jim bude takto znemožněno důstojně zemřít. Místo toho, aby jim byla poskytnuta úleva lidským porozuměním, empatií a napojením na člověka, dostává se jim jen napojení na přístroje.

Fáze umírání podle Elizabeth Kübler-Ross: Švýcarsko-americká lékařka odhalila, že umírající se vyjadřuje pomocí náznaků, řečí symbolů. Chování umírajícího je podle ní mimoslovní komunikací. I když jsou reakce jednotlivých lidí na těžké životní situace různé a závisejí na řadě vnějších okolností, na dosavadních zkušenostech a osobnosti jednotlivce, určité zákonitosti zde jsou. Popsala je velice přehledně jako „fáze“ (viz tabulka). Tyto fáze, když jsou seřazeny za sebou tak, jak obvykle přicházejí, nemusejí vždycky zachovat daný sled. Některé z nich se mohou opakovaně vracet a střídat a mohou se dvě nebo tři v jediném dni prolínat. Nejsou stejně dlouhé, některá může chybět. Těmito fázemi neprochází jen umírající, ale také jeho nejbližší příbuzní. Ti trpí spolu s ním, a navíc se od nich očekává někdy až nadlidský výkon. Rodina by měla mít možnost odpočinout si a nabrat dech. Etickým cílem zdravotníků je pomoci nemocným a jejich blízkým dosáhnout přijetí neodvratitelné skutečnosti.

Zásady a úkoly sestry v péči o umírajícího

Od sestry se především vyžaduje empatie, mít pochopení pro potřeby nemocného. Uvedené zásady nejsou návodem, chtějí jen upozornit, že umírající potřebuje především přítomnost člověka.

Sestra v péči o umírajícího by měla dodržovat následující zásady:

* jednat opravdově, neskrývat nejistotu a bolest,
* nic nepřehánět, vnímat a respektovat přání nemocného,
* podle situace zachovat blízkost nebo odstup,
* udělat si čas, umírající vycítí, kolik času jsme mu ochotni věnovat,
* naslouchat a chápat, mluvit i mlčet s nadějí a nechat promlouvat symboly.

Hlavní úkoly sestry při péči o umírající:

* umožnit pacientovi, aby se zbavil pocitu osamělosti, strachu a deprese,
* udržovat u pacienta pocit jistoty, sebedůvěry, důstojnosti a úcty,
* povzbuzovat jeho naději,
* pomáhat pacientovi při akceptování vlastní ztráty.

Komunikace s umírajícím člověkem

Etickou péči o umírající nelze oddělit od komunikace s umírajícím, protože právě ona je projevem morální péče.

Umírající potřebuje, aby mu někdo naslouchal, aby byla zachována jeho důstojnost i v posledních hodinách života, aby byla akceptována jeho poslední přání. Umírající člověk je stále žijícím člověkem, který potřebuje vnímat blízkost lidí a komunikovat se všemi, třeba jen očima a gesty. Každý člověk, tedy i umírající, má právo na informaci o svém zdravotním stavu. Zde je však potřeba postupovat citlivě a s rozvahou. Pro vyrovnání se s osudem potřebuje vyjádření psychické podpory založené na empatii. Pocit pohody, podpory a sounáležitosti pomáhá vytvořit péči při vykonávání všech denních aktivit včetně biologických potřeb. Uklidňující slova, dotek, podání ruky pomohou potlačit strach z osamoceného kontaktu s „démonem“ smrti a usnadní přechod do bezvědomí (Venglářová, M
ahrová, 2006).

Vypsala jsem doporučení, úkoly a zásady, které by každá sestra měla mít na paměti a snažit se vše umírajícímu poskytnout na jeho poslední cestě s láskou a empatií. Zvládnutí komunikace s umírajícím nemocným předpokládá vyjasnění si osobních postojů k umírání a smrti a zvládnout přijetí faktu, že i nás všechny čeká poslední cesta v životě, cesta, ze které není návratu.

Problematikou péče o umírající se dlouhodobě věnuje MUDr. Marie Svatošová, zakladatelka hospicové péče v České republice. Z její knihy Hospice a umění doprovázet bych ráda uvedla krátkou pasáž.

Na otázku, co si představuje pod pojmem laskavá péče, odpověděl krátce před svou smrtí pacient v jednom britském hospici takto:

Představa umírajícího pacienta o laskavé péči

„Když ke mně přijdete i přesto, že víte, co všichni víme, že umírám.

Když ke mně přijdete, i když reprezentujete profese, které selhaly v zajištění mého uzdravení.

Když ke mně přijdete a věříte ve mne, uzdravení-neuzdravení.

Když se mnou trávíte čas, ačkoli vám to nemohu vrátit.

Když mě berete jako individualitu.

Když si vzpomenete na maličkosti, které jsou mi milé, když vzpomenete na mé blízké.

Když se zajímáte i o mou minulost a dokážete mluvit o mé budoucnosti.

Když se nesoustředíte na mé nálady, ale na mou osobu.

Když slyším svou rodinu, jak o vás hezky mluví a raduje se, že jsme spolu.

Když se dokážete smát a být šťastní uprostřed vaší těžké práce.

Tím se ve vašich rukách cítím bezpečný a dává mi to jistotu, že zvládnu i okamžik smrti, až přijde.“

(Svatošová, 2008)

Tabulka

Pomoc při doprovázení v době umírání

Čas umírání je pro příbuzné a přátele odcházejícího člověka dobou krize, strachu a nejistoty. Pokud se v takové situaci nacházíte, tíží vás někdy podobné otázky jako: Co se děje při umírání? Jak rozeznám, že smrt přichází? Jak mohu pomoci? Je to normální, když si umírající člověk myslí, že již zemřel? Co udělám v okamžiku smrti mého blízkého? Zvládnu to, i když jsem to ještě nikdy neprožil? Chtěli bychom vám pomoci, abyste s těmito otázkami a pochybnostmi nezůstali sami. Nabízíme také několik rad a zamyšlení. Nechceme prostřednictvím této příručky předkládat neměnná pravidla nebo zaručená řešení. Nabízíme jen, že vás budeme na vaší cestě doprovázet. http://www.umirani.cz/posledni-tydny-a-dny.html/

Je dobré znát a mít možnost si nechat poradit prostřednictvím literatury či internetových stránek o doprovázení svého milujícího člena rodiny.

Bezprostředně po smrti

Za konečnou příčinu smrti se považuje zástava koordinační činnosti mozku, jehož neurony jsou nejcitlivější na nedostatek kyslíku a zanikají již po 4-6 minutách anoxie.

Při prvním kontaktu, kdy sestra zaregistruje nejisté známky smrti, kterými jsou různá stadia klinické smrti, zástava dýchání a srdeční činnosti, by měla zavolat lékaře, který má konstatovat smrt. Sestra nemá právo určovat, zda nemocný zemřel.

V nemocnici se péče o mrtvé tělo řídí standardem každé nemocnice. Nikdy by se nemělo zapomínat na otevření okna, úctu k zemřelému a na klidné zacházení s mrtvým tělem.

Bezprostředně po smrti v domácím prostředí: Chvíle ticha – nebuďte hned aktivní. Nechme na sebe působit výjimečnost situace. Někteří se budou v této situaci modlit, modlit ze srdce. Děkujeme bohu za setkání s tímto člověkem a za to, že milovaný člověk je nyní volný, zbavený svého utrpení. Odpouštějme nebo prosme za odpuštění. Nechme své pocity přicházet a projevit.

Pokud nejsme zvyklí se modlit, můžeme čas věnovat tomu, co pokládáme za příkladné. Rozsvítit svíčky, otevřít okno, pustit tichou hudbu, číst z knihy potichu nebo i nahlas, uvařit si s přítomnými čaj a posedět, vzpomínat a děkovat.

Když nám někdo blízký zemře, pláčeme a jsme nešťastní. Čím více pláčeme, tím více bráníme duši, aby svobodně odešla nahoru. Je dobré se smířit se ztrátou, neboť všichni jdeme stejnou cestou a opět se shledáme (Blechová, 2009).

První kontakt s pozůstalými po úmrtí příbuzného: Pokud pacient zemře v nemocnici nebo hospici, rodina se vrátí druhý den pro pozůstalost. Pokud zemře doma, je důležité, aby osoba, která měla pacienta na starosti doma, přišla rodinu navštívit. V obou případech je důležité vyjádřit rodině soustrast a rozloučit se. Zodpovědět jakékoli dotazy ohledně pacientovy smrti nebo nemoci a nabídnout pomoc, kterou by rodina mohla potřebovat (Parkes, Relfová, Couldricková, 2007).

Závěr

Je nutné více se zamyslet a hlavně vylepšit svůj postoj k umírání a smrti. Zlepšit péči celkově. Všeobecné sestry, které se o umírající nyní nejvíce starají, by měly brát svoji profesi jako poslání, které jim bylo svěřeno a které by měly vykonávat s tím nejlepším svědomím. Veškerý zdravotnický personál a celé okolí by měly být umírajícímu oporou, aby měly na umírající dostatek času, našly si čas ho vzít za ruku a být s ním.

Dalším důležitým krokem pro zlepšení celkového postoje naší společnosti k umírání a smrti je prevence, myšleno edukace. Celá naše společnost by měla více hovořit o umírání a smrti už s dětmi, jak to bylo v minulosti, kdy byl u nás znám model domácího umírání v rodinném kruhu. Péče o umírající se dědila z generace na generaci, každý věděl, jaké to bude, až on sám bude na poslední cestě života.

Smrt je nedílnou součástí života a nelze ji od života oddělit. Každý z nás by si měl uvědomit, že umírání a smrt je součástí každého z nás a že se jednoho dne bude týkat i naší osoby. Zde bychom mohli připomenout slova: „Nedělej nikomu to, co nechceš, aby ti činili jiní.“ Každý by se měl chovat k umírajícímu v instituci i v domácí péči s láskou a porozuměním, umět se vcítit do stavu, který právě umírající má. Jak se na svět přichází s láskou a velikou slávou, mělo by se i odcházet s etickou důstojností, láskou celého okolí a svých nejbližších příbuzných, přátel.


O autorovi: Mgr. Iva Dubcová, Střední zdravotnická škola a Obchodní akademie Rumburk (i.dubcova@email.cz)

1)
roky) x AST (U/l
2)
PLT (109/l
3)
OR = 2,36, 95% CI 1,34-4,15, p = 0,003), resp. (OR = 2,42, 95% CI 1,22-4,81, p = 0,01
4)
OR = 3,22, 95% CI 2,28-4,55, p < 0,0001), resp. (OR 2,82, 95% CI 1,91-4,15, p < 0,0001
Ohodnoťte tento článek!