Etika v pediatrii a pediatrickém ošetřovatelství

Etické problémy v pediatrii jsou v mnohém ovlivňované fyziologickými, sociálními a právními odlišnostmi dětského pacienta v porovnání s dospělým. Tyto jsou navíc významně determinované sociálními faktory jak rodinného, tak i širšího sociálního prostředí. Právní aspekt je ovlivňován postavením dítěte ve společnosti, které je definované v Deklaraci práv dítěte.

Pediatrické ošetřovatelství zabezpečuje péči o člověka v jeho nejzranitelnějším období, proto etické principy uplatňované v pediatrii vyplývají nejen ze všeobecně platných etických norem, ale také z konkrétních situací a činů s ohledem na jejich následky, ke kterým vedou. Etické principy uplatňované v práci s dětským pacientem jsou v mnohém totožné. Jejich aplikace v konkrétní praxi si vyžaduje zralost osobnosti, a především schopnost jejich ovládání (1).
Princip dobročinnosti (beneficience) představuje pozitivní dimenzi neškodnosti. Uplatnění tohoto principu v praxi znamená vyhýbání se všem postupům, které by mohly mít negativní dopad na nemocné dítě, kdy jejich případný nežádoucí efekt či riziko nejsou adekvátně a zřetelně vyvážené přínosem zvolené metody či postupu (předcházet poškození, odstraňovat ho a současně podporovat dobro, to znamená tělesnou a duševní pohodu a všestranný prospěch pro nemocné dítě), včetně pomoci při uskutečňovaní jeho plánů (7). Často to znamená nebýt nečinný, tedy projevit upřímný zájem o potřeby dítěte v jeho biopsychosociální dimenzi v procesu preventivních aktivit, diagnostiky, terapie a ošetřovatelských činností. V kontextu respektování tohoto principu je důležité zohledňovat typ a stupeň závažnosti onemocnění, věkové a individuální osobitosti každého dítěte (2).
Princip neškodnosti (nonmaleficience) znamená princip konání vždy v zájmu a ve prospěch nemocného dítěte, zakazuje ublížit, poškodit anebo dokonce usmrtit druhé, a je tedy podporou známého „nezabiješ“. Tento princip vyjadřuje základní axiomy celé medicíny a ošetřovatelství a těmi jsou ochrana života, obnovení zdraví, úleva od bolesti a utrpení, obnova či korekce poškozených orgánových funkcí, zlepšení kvality života. Má vztah k zásadě „primum non nocere“ (především neškodit). Jsou však situace, kdy dochází k neúmyslnému poškození a je nutné analyzovat situaci a individuálně přistupovat k řešení dané situace (1, 5).
Princip autonomie (svébytnosti) znamená respekt ke stavu nezávislého, samostatného jednání, bez vnějšího ovlivnění. Jde o formu svobodné aktivity, ve které jedinec určuje způsob svého jednání v souladu se svými plány, podle svého vlastního výběru, svých vlastních preferencí, přání, hodnot a ideálů. Princip autonomie vyžaduje respektování rozhodnutí pacienta na základě jeho informovanosti a svobodné volby a pro to, aby se nemocný člověk mohl rozhodnout správně, potřebuje vysvětlení jednotlivých zdravotnických a ošetřovatelských postupů, aby je pochopil a dokázal přijmout. Autonomie předpokládá schopnost zvážit a rozlišovat jednotlivé alternativy a schopnost uskutečňovat vlastní plán, který si člověk stanovil. Autonomie zrcadlí individualismus podporující tvořivé schopnosti. V kontextu s lékařskou etikou se týká především práva pacienta na sebeurčení, doložené informovaným souhlasem (8). V situaci, jedná-li se o mentálně nekompetentního pacienta (dítě), je oprávněný princip paternalismu, kdy v plné míře rozhoduje za dítě lékař. Existují však i situace, kdy jsou rozhodnutí a přání zákonných zástupců v rozporu s doporučením lékaře a moderní medicíny (2).
Princip spravedlnosti (justice) souvisí především s fenomény rovnoměrného rozdělování prostředků, pozornosti, zájmu. Princip vyžadující srovnatelné jednání s lidmi, kteří jsou v podobné situaci, a diferencované jednání s lidmi, kteří jsou v různých situacích. To znamená, že pokud mají pacienti stejné potřeby ve věcech zdraví, mělo by o ně být pečováno stejně. Princip spravedlnosti má souvislost především s rozdělováním prostředků, dobra i zátěže a služeb. Existují dvě formy uplatňování tohoto principu: buď pomocí srovnávání potřeb jednotlivců anebo skupin lidí v případě omezených zdrojů, anebo na základě určitého klíče bez komparace (4). Principiálním požadavkem je, aby zdravotničtí pracovníci poskytovali odbornou zdravotní péči všem dětem stejně bez ohledu na věk, pohlaví, rasu, národnost či náboženství (3). Informovaný souhlas pacienta vyžaduje od pacienta, aby souhlasil s plánovaným diagnostickým a léčebným postupem, jakož i se způsobem poskytování ošetřovatelské péče. Informovaný souhlas nemocného s navrhovanými léčebnými, diagnostickými a ošetřovatelskými postupy by měl být pravidlem v situacích, kdy je možné ho vzhledem ke kompetentnosti získat. Výjimkou jsou nekompetentní pacienti, a to především děti, nemocní ve stavu bezvědomí, duševně nemocní, u kterých psychiatr a soud rozhodl o zbavení jejich svéprávnosti. Významnou podmínkou uplatňování tohoto principu jsou kvalitní informace o léčebném, diagnostickém či ošetřovatelském postupu (7).
Z etického hlediska je mimořádně náročná interakce rodič-dítě-zdravotník, která zahrnuje zájem a práva dítěte společně s povinnostmi a autoritou rodičů (2). Významným psychologickoetickým problémem v pediatrickém ošetřovatelství je hospitalizace dítěte, která přináší narušení normálního života dítěte, jeho běžných aktivit a životního stylu rodiny, vytržení z rutiny denního života, z kontaktu se sourozenci, příbuznými (6).
Nové myšlení v ošetřovatelství, ale také etické principy se odrážejí ve vztahu k nemocnému dítěti, které má, kromě nároku na kvalitní odborné ošetření a léčbu na základě nejnovějších vědeckých poznatků, nárok na šetrné zacházení v nemoci, které zabrání negativnímu ovlivnění citové složky dítěte (3).
Současné trendy humanizace pediatrie, rostoucí povědomí pacientů o jejich právech, vyžadují, aby byly vytvořeny podmínky pro hospitalizaci dítěte s doprovodem. Přijetí matky spolu s dítětem vychází z Charty práv hospitalizovaných dětí, která byla přijata na I. evropské konferenci o právech hospitalizovaného dítěte v roce 1988 v Londýně. Podle Charty práv hospitalizovaných dětí mají ony v nemocnici vždy právo mít u sebe své rodiče anebo jejich zástupce, ubytování by mělo být poskytováno všem rodičům, přičemž je nutné je nabádat, aby ho přijali a měli tak možnost zúčastňovat se péče o své dítě, měli by být kontinuálně informováni o činnosti oddělení a měli by být povzbuzováni k aktivní účasti na diagnostických a terapeutických zákrocích (3, 7).
Rodič by se měl svobodně rozhodnout o pobytu v nemocnici se svým dítětem. Měl by mu být dostatečně vysvětlen režim oddělení, který by měl akceptovat, a zároveň aby pochopil, že tato nařízení jsou součástí úspěšné léčby. Neměl by vystupovat jako rušivý element oddělení při ošetřování svého dítěte, ale jako dobrý pomocník personálu při uzdravovaní svého potomka (6).

Závěr

Ošetřování dětského pacienta se odehrává ve složitém sociálním prostředí. Tyto vztahy upravují v každém státě zákony. Ošetřovatelské, etické a právní normy úzce souvisí. Obeznámení se s právními normami určuje sestře hranice v ošetřovatelské péči, aby nepřekročila odbornou a právní normu a nedostala se do rozporu se zákonem. Znalosti v této oblasti sestru ochraňují (5, 6). Většina onemocnění a diagnosticko-terapeutických zákroků je provázena bolestí. Faktor bolesti má u dítěte řadu specifik spojených s prožíváním a chováním dítěte. Nemocné dítě trpí bolestí těla, ale i bolestí duše. Nejdůležitější zásadou, kterou musíme respektovat, je, že dítě nemůžeme přinutit, aby se přizpůsobovalo představám dospělých, naopak my dospělí se musíme přizpůsobit potřebám dítěte.
V přístupu k dítěti s bolestí je prioritní nutností přiznat dítěti právo na etické jednání v plném rozsahu, s respektováním a prosazováním maximálního dobra a eliminací negativních vlivů.

Literatura

1. BOLEDOVIČOVÁ, M., a kol. Pediatrické ošetrovateľstvo. Martin: Vydavateľstvo Osveta, 2006. 208 s. ISBN 80-8063-211-1.
2. Beauchamp , T. L.; Childress , J. F. Principles of Biomedical Ethics. 5th ed. Oxford: University Press, 2001. 454 p.
3. BUCHANEC, J. a kol. Vademecum medici. Martin: Vydavateľstvo Osveta, 2001. 1115 s. ISBN 80-8063-018-6.
4. DOHÁŇOŠOVÁ, H. Etické aspekty profesionálneho ošetrovateľstva a obhajoba práv pacientov. Ošetrovateľstvo a pôrodná asistencia. 2004, roč. 2, február, s. 6-8. ISSN 1336-183X. 5. FIŠEROVÁ, J. Etika v ošetřovatelství. Brno: Vydavatelství IDVPZ, 2002. 60 s. ISBN 80-56906-67-6.
6. GLASA, J.; ŠOLTÉS, L. Ošetrovateľská etika. Martin: Vydavateľstvo Osveta, 1998. 210 s. ISBN 80-217-0594-9. 7. LEVICKÁ, J.; ZEMAN, K. Sociálnoprávna ochrana detí a mládeže. Trnava: Trnavská univerzita Fakulta ošetrovateľstva a sociálnej práce, 1999. 72 s. ISBN 80-88908-34-5.
8. MUNZAROVÁ, M. Zdravotnícka etika od A do Z. Praha: Grada Publishing, 2005. 153 s. ISBN 80-247-1024-2.

O autorovi| PhDr. Iveta Ondriová, PhD.1, MUDr. Anna Sinaiová, PhD.2, PhDr. Matilda Pavelková3 katedra ošetrovateľstva, Fakulta zdravotníckych odborov PU v Prešove1, 3, Perinatologické centrum FNsP J. A. Reimana, Prešov2 (ondrioi0@unipo.sk)

Ohodnoťte tento článek!