Eutanázie vs. nacistický program „Eutanázie“

Na podzim roku 2012 jsme se zúčastnili velmi přínosného lékařského sympozia na téma Eutanázie pro a proti (EPP). Z něj kromě mnoho cenných informací vyplynulo, že ani někteří zdravotničtí profesionálové neměli v terminologii týkající se eutanázie jasno.

Je pravda, že je často velice obtížné nalézt hranici mezi nelegální pasivní eutanázií a oprávněným ukončením život prodlužujících úkonů. Odborníci rovněž zaměňovali prvotní význam slova eutanázie s fašistickými praktikami programu T4 pro dospělé a programu dětské „Eutanázie“. Takovýmto způsobem pak prvotní platné a „neškodné“ definice ztrácejí svůj význam a označení se stane pejorativním (stejně jako tomu bylo u výrazů debil, imbecil, kretén apod.).
Myslíme si, že zanedlouho bude termín eutanázie považován za synonymum pro vraždu. Ostatně i náš trestní zákoník jej takto definuje při posuzování trestu. Zdravotníci na již zmiňovaném sympoziu (EPP) v některých příspěvcích rovněž spojovali eutanázii s vražděním nemocných. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli vnést trochu světla do problematiky a předložit jasná fakta. Snažíme se objasnit, proč je naprosto nepřípustné, aby zavrženíhodné praktiky nacistického Německa byly označeny za eutanázii.

Eutanázie

Hugo a Vokurka (2004) definují eutanázii jako usmrcení pacienta s nevyléčitelnou nemocí pro zkrácení jeho utrpení. Některé definice v sobě zahrnují dovětek o tom, že eutanázie musí být podmíněná vlastní žádostí nemocného. Z toho vyplývá, že jedinci neschopní vyjádřit svá přání (nemožnost komunikovat, nízký věk nemocného, mentální omezení, nesvéprávnost atd.) se ve své podstatě vylučují z možnosti provedení eutanázie.
Další rozčlenění však paradoxně opět umožňuje přistoupit k eutanázii i v případě, že jedinec není schopen vyjádřit svá přání. Máme na mysli tzv. „dobrovolnou“ a „nedobrovolnou“ eutanázii. Dobrovolná eutanázie je počínání založené na přání nemocného, který je k tomu kompetentní. Nedobrovolná eutanázie je pak taková, kdy o činu rozhodne rodina, lékař či nesvéprávný nemocný. Právě nedobrovolná eutanázie spolu s eutanázii aktivní je předmětem častých diskusí, právních, a především etických otázek. Největší úskalí spatřujeme právě v záměně aktivní a pasivní eutanázie. Aktivní eutanázie je aktivní jednání, které svou podstatou přímo zapříčiní smrt jedince. Jako příklad můžeme uvést podání smrtící dávky barbiturátů, často definované jako „smrtící injekce“. Pasivní eutanázie je nejednání nebo odstoupení od jednání, které má za následek smrt jedince. Přestože se jedná svým způsobem o dva zcela odlišné činy, český právní systém je hodnotí stejným kritériem a aktivní i pasivní eutanázie je podle trestního zákonu České republiky trestným činem.

Dystanázie

Současná společnost je schopná soudit se s kýmkoli a pro cokoli. Není divu, že jsme si zvykli na jistou opatrnost; ve zdravotnictví to platí dvojnásob. Taková atmosféra ve zdravotnictví má často za následek dystanázii. Lékaři vědí, že svému nemocnému již nemohou pomoci, prokazatelně se blíží jeho smrt, avšak z obav před možnou žalobou rodiny, neinformovaných spolupracovníků, přihlížejících atd. přistupují k použití dostupných metod, které jsou schopny „donekonečna“ prodlužovat život trpícího nemocného.
Dystanázie je tedy stav, kdy zadržujeme smrt a upřednostňujeme kvantitu nad kvalitou. Jde o vyspělou technikou a metodami udržovaný stav, kdy není možné odstranit utrpení, ale zemřít je nemožné. Právě kvůli lepšícím se možnostem moderní medicíny a také strachu před případným právním postihem paradoxně přibývá případů dystanázie. To potvrzuje expertka v oboru H. Haškovcová, když podotýká, že „od konce šedesátých let tohoto století (pozn. red.: 20. století) je evidován vysoký nárůst chronických nemocných, tedy těch, kteří byli zachráněni, ale nebyli zcela vyléčeni“ (Kantor, 2010, s. 44). Podobný výrok pronesla i docentka Drábková: „V padesátých letech lidé většinou umřeli a málokdo přežil, ale musel přežít dobře, na to nic jiného nebylo. V 70. letech jsme začali resuscitovat a byli jsme borci, jenomže dneska část nám jich zemře, část pustíme zpátky do světa a mezitím zůstanou ti, kterým psychiatři říkají meziploty. Takže dneska máme nejen akutní stavy, ale máme chronické typy a máme a měli bychom mít i další součásti péče“ (Drábková, EPP, 2012).
Velice tenká hranice mezi pasivní eutanázií a přijatelným – eticky schvalovaným – ustoupením od léčby, které má za následek urychlení smrti, často vede ke strachu se zaměněním těchto dvou odlišně chápaných činů. Také musíme připustit, že pomyslná hranice někdy vůbec neexistuje.

Nacistický program „Eutanázie“

Koncepci eugeniky v masivním měřítku zneužil nacistický režim. Ve vidině utvoření dokonalé, čisté rasy proběhl holocaust, program T4 a „Eutanázie“. Program na vyvražďování dětí s mentálním a jiným postižením, jež byly vyhodnoceny jako „nehodné života“, nesl krycí název „Eutanázie“. Právě tento zavádějící název vyvolává zmatek ve významu chápání eutanázie u laiků i odborníků. V této naprosto mylné interpretaci spatřujeme jednu z kauzalit pejorativního nahlížení na eutanázii.
V knize Nacističtí lékaři – medicínské zabíjení a psychologie genocidy se můžeme dočíst detailní informace o hrůzách, které byly páchány za vidinou dokonalé společnosti. Adolf Jost prosazoval myšlenku, že rozhodování o smrti jednotlivce v terminální fázi jeho života náleží do rukou státu, aby se zachovalo zdraví a život společnosti. Jako jedince „nehodné života“ označili duševně choré, slabomyslné a retardované děti. Zničení těchto životů bylo považováno za „ryze léčebné“ a „ozdravné“ dílo. Skupiny nemocných označili za „neužitečnou lidskou zátěž s nesmírným ekonomickým dopadem“. Toto se promítalo i do učebnic matematiky, kdy modelové příklady studentům předkládaly, kolik manželských půjček by stát mohl poskytnout místo peněz vydaných na péči o invalidy a duševně choré. Startem k realizaci programu na hromadné vyvražďování dětí se stal známý případ novorozence jménem Knauer. Jednalo se o dítě narozené slepé, pouze s jednou končetinou, zjevně s postižením idiocie. Hitler pověřil svého osobního lékaře Brandta, aby se na tento případ jel podívat na kliniku v Lipsku. Na Hitlerův příkaz lékař ujistil ošetřující lékaře o tom, že ukončení života dítěte je v pořádku a nebudou nijak trestně odpovědní. O eutanázii dítěte se rozhodlo na oficiální žádost rodiny. Bylo odsouhlaseno, aby se v podobných případech postupovalo stejně, a vražedný program začal.
Prvními oběťmi se stali novorozenci a postupně se přecházelo do stále vyšších věkových skupin. Registr Říšská komise pro vědeckou registraci vážných dědičných a vrozených chorob evidoval narozené děti s vadami a rovněž zpětně vyhledával tyto děti do tří let. Porodní asistentky a lékaři měli povinnost vyplňovat rozsáhlý dotazník o dětech s postižením, čímž se vzbuzoval dojem, že jde čistě o medicínské statistiky. Později bylo dosvědčeno, že dotazník sloužil pouze k zamlžení pravého účelu. Tři experti pak vydávali potvrzení pro ukončení života dětí na předtištěný formulář. Do kolonky uvedli „+“, které dovolovalo usmrtit dítě; „-“ bylo proti zabití nebo vepsali „dočasně odložit“. Experti navzájem znali svá rozhodnutí a pro ukončení života bylo zapotřebí souhlasů všech tří, což také bylo nejčastějším verdiktem. Formuláře, které byly označeny „-“, a tudíž rozhodly o zachování života, byly po čase opět předloženy k přezkoumání s novými informacemi, které téměř vždy vedly k rozhodnutí ukončit život dítěte. Ústavy, kde se provádělo zabíjení dětí, se rozšířily po celém Německu, Rakousku i Polsku; vytvořená síť umožňovala větší dostupnost, zvýšení počtů vražd a snížení ekonomických nákladů na transport nemocných do vzdálenějších míst.
Dokumenty evidující tyto činy sdělovaly, že se dětem dostávala nejodbornější péče, byly „léčeny, a nikoli zabíjeny“. To mělo utvořit kladný pohled na situaci rodiči, společností nebo starších dětí, které byly s to chápat. Psychologicky pozitivní dopad měly dokumenty i na lékaře, kteří usmrcovali. Odpovídaly ideám o převrácení pojmu léčba a zabíjení. Rodičům byly předkládány informace o nezvratnosti a utrpení jejich dětí a to, že by měli být vděční, že jim moderní medicína tímto způsobem dokáže pomoci. Jedním dechem přitom dodávaly, že pokud by se rodiče dál chtěli starat o své dítě, budou zbaveni poručnictví. Angažovanost velkého počtu úředníků a všech zdravotníků odjímala aktérům vražd přímou odpovědnost za činy. Postupem času se rozšiřovaly diagnózy i věkové hranice, které spadaly do programu „Eutanázie“, a oběťmi se stávali i mladiství delikventi, přednostně židovského původu.
Některé metody zabíjení dětí byly obzvláště kruté, citujeme z Pfannmüllerových poznámek: „Tyhle kreatury pro mne jako národního socialistu samozřejmě představují pouze břímě na zdravém těle našeho Volku (Volk Z německy národ, lid). My je nezabíjíme jedem, injekcemi atp. (…) Ne, naše metoda je, jak zde vidíte, jednodušší a daleko přirozenější“ (Lifton, 2008, s. 85). Měl tím na mysli postupné odpírání potravy a smrt vyhladověním. Pfannmüller se taktéž netajil tím, že mezi zavražděnými dětmi byli i zcela zdraví potomci Židů.
I po roce 1941, kdy Hitler oficiálně tento projekt ukončil, zabíjení dětí pokračovalo a pravděpodobně ještě ve větší míře, bez přesných pravidel. Argumenty zdravotníků zúčastněných na projektu „Eutanázie“ byly ty, že měli strach postavit se proti režimu; rovněž ze svých chráněných pozic nechtěli být přemístěni na válečné bojiště. Oficiálně v programu „Eutanázie“ zemřelo pět až deset tisíc dětí, reálný počet však bude pravděpodobně vyšší (Lifton, 2008).
Závěrem dodáváme, že profesorka Munzarová na sympoziu Eutanázie pro a proti svůj projev zahájila oznámením, že „v květnu roku 2012 přijali členové německé lékařské komory deklaraci, jejíž součástí je omluva za zločiny jejich kolegů z doby národního socialismu, včetně vybíjení duševně a tělesně postižených v rámci programu ,Eutanázie‘. Přiznali, že ohavné hrůzy nebyly jen dílem jednotlivých lékařů, ale i představitelů zdravotnických komunit, a rovněž přiznali, že lékaři nebyli nuceni podílet se na zločinech, naopak často byli jejich nadšenými podporovateli anebo dokonce iniciátory“ (Munzarová, EPP, 2012).
Americký časopis The American Journal of Bioethics (Americký bioetický časopis) informuje v článku Controversial End-of-Life Issues in the Neonatal Intensive Care Unit (Kontroverzní problémy v intenzivní péči o novorozence na konci jejich života) o kontroverzním lékaři Dominicu Wilkinsonovi, který je znám rozporuplnými argumenty při léčbě novorozenců. Byl přesvědčen, že je třeba omezit léčbu, pokud nevýhody kvality života převyšují nad jeho výhodami. Následně byl obviněn z eugeniky a eutanázie (Issacs, 2011).

Mgr. Sabina Ščepoňcová1, MUDr. Zdeněk Novotný2 odborná učitelka, SOŠ Ahol, Ostrava1, ředitel, Dětské centrum Domeček, Ostrava2 (sabina.sceponcova@seznam.cz)

LITERA TURA

PTÁČEK, R.; BARTŮNĚK, P. Eutanázie – pro a proti. Praha: Grada Publishing, 2012. 256 s. ISBN 978-802-4746-593. LIFTON, R. Nacističtí lékaři: medicínské zabíjení a psychologie genocidy. Praha: BB/art, 2008. 636 s. ISBN 978-807381-452-6.
VOKURKA, M.; J. HUGO, J. Praktický slovník medicíny. 7. rozš. vyd. Praha: Maxdorf, 2004. 490 s. ISBN 80-7345009-7.
ISAACS, D.; SAYEED, S. A. Controversial End-of-Life Issues in the Neonatal Intensive Care Unit: Beyond the Standard of Best Interests. The American Journal of Bioethics [online]. 2011-02-14, roč. 11, č. 2, s. 44-45 [cit. 2013-03-12]. ISSN 1526-5161. DOI: 10.1080/15265161.2010.540069. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/ 15265161.2010.540069 Eutanázie – pro a proti. 2. mezinárodní sympozium České lékařské komory v Praze, 28. 11. 2012. Zkratka v textu „EPP“.
KANTOR, L. Otázky. 2. upr. vyd. Olomouc: Amalia, 2009. 67 s. ISBN 978-80-904495-1-0.

1)
R
Eutanázie vs. nacistický program „Eutanázie“
Ohodnoťte tento článek!
5 (100%) 1 hlas/ů