Fejeton

Když nevíš co s ústy…

„Když nevíš, co s ústy … usměj se. Když nevíš, co s rukama, pohlaď.“ No, a tady by to mohlo končit. Ale bohužel musím přidat ještě pár slov. Zdá se mi totiž, jakoby toto přísloví doléhalo k našim uším z hrobů, kde odpočívají naše babičky. Takže mu nevěnujeme pozornost.

V tomto směru jsem strašně pesimistická a skutečně si myslím, že vztahy mezi lidmi nejsou dobré. Vezměme si například zlořád ještě poměrně nevinný, ale zato doslova masový – pomluvy. Lidé se pomlouvají zhusta, rádi, muži i ženy. Někdy jsou to neškodné klípky, jindy záludné pomluvy, které mají za cíl pomlouvaného nějakým způsobem znemožnit, vyřídit, odstranit z cesty apod. Pomluvy jsou dnes navíc v podstatě morálně společensky rehabilitovány a patří (jak doporučuje některá vědecky se tvářící zahraniční literatura) mezi metody ostrých loktů a úspěšné cesty za kariérou.

Pomluvy jsou nejen škodlivé, ale i bolestné. Postiženému se většinou donesou k uším, větším či menším obloukem, a teď, co se stane. Ten, kdo trpí nízkým sebevědomím, si řekne, že na tom něco bude (i když je to třeba absurdní) a propadne v lepším případě pocitu méněcennosti. Znám ženy, které, když se dozvěděly, že je pomlouvala kamarádka z pracoviště, raději odešly jinam. Škoda nastane i tam, kde pomlouvač i pomlouvaný dál spolupracují. Zhusta totiž spolu přestanou mluvit a to se pak těžko spolupracuje.

Na pracovišti vznikají a rozpadají se různé konfigurace podle sympatií a averzí a v duchu nemluví nikdo s nikým. Je dusno i v zimě, všichni mají trochu vyšší tlak a ústa se usmívají, jenže směrem dolů.

Proč? (To „proč“ míním s velkým důrazem). Proč se lidé nechválí, ale drbou? Chápu, že říct o někom, kdo není přítomen, něco ošklivého, může být slastný pocit… mnohem slastnější než zapět ódu. Ale nemáme snad jiné slastné pocity? Musíme si je vyrábět takto? Opravdu nevím, proč to tak je, a tak jsem vymyslela teorii. Vlastně mě na ni přivedli Američané svými seriály, které občas vidím v televizi. Za oceánem vtloukají už dětem ve škole takové ty základní teorie, kdy je jeden člověk druhému jakoby psychoanalytikem. Říkají si na potkání: Nechceš si o tom promluvit? Nebo: Ty to zvládneš! a tak podobně. Navrhuji osvojit si podobnou formulku, vyrobenou na české poměry: vrať se k věci a nedrbej!

Jarmila Škubová

Fejeton
Ohodnoťte tento článek!