Fórum: Oddělujme hříšníka a hřích

Reakce na články Péče o ženu s diagnózou mrtvý plod a I nterrupce včera a dnes autorky Michaely Navrátilové, zveřejněné v časopise Sestra 7-8/2013 str. 53-54, resp. 54-56, resp. na další odezvy zveřejněné v S estře 9/2013 v rubrice Fórum.
Nejsem zdravotník, jenom pouhý ředitel nejmenšího domova pro seniory na Vysočině, církevního zařízení. Vcelku mě zaujala diskuse v Sestře č. 9/2013, kterou na téma potrat apod. vedly autorka článku Michaela Navrátilová a sestra Františka. Při naprosté toleranci vůči většinovému názoru v této společnosti, že stejně jako nerv a míchu mohu přerušit i těhotenství, chci artikulovat také nepopulární menšinový názor – zpátečnických katolíků -, že pokud přeruším míchu, mícha pořád je, jen není funkční, to samé při nervu, ale u těhotenství přece nic nepřerušuji, tam ukončuji. Samozřejmě respektuji zaběhlé, možná i zákonné nebo podzákonné termíny, nicméně si dovoluji, tak jako s. Františka, sdělit, že je to taková společensky přijatá, zákonem uzákoněná lež. Tak jako je hypoteticky možné opět zavést elektřinu, opět „zprovoznit či navázat“ nerv či míchu (při dnešním vývoji vědy i v medicíně to nemusí být za pár let pouhý zázrak), tak není možné opět pokračovat v něčem, co již není, co je již nenávratně pryč. Tedy, je mi jasné, že termín asi zůstane, my se do něho můžeme krásně zahalit a něco si nalhávat. Z mého pohledu jde o zakrývání doslova „vyvražďování“ nepohodlných dětí, které nikdo nechce (nebo se tak domnívá), a tuto skutečnost naše civilizace nechce vidět. Bohužel. Mám štěstí, že mí rodiče mě chtěli. Nevím, kde se bere jistota, že se maminka, která neví, jestli dítě bude chtít, po porodu naprosto nezmění a své dítě, Bohem darované, láskyplně nepřivine? Tak jako je to možné, bohužel, i opačně? Kdo rozhoduje o lásce či nelásce, a to dopředu? Proč je v této republice síť babyboxů atp.? Tolik neplodných párů? Nikdo neodsuzuje ty „chuděry“ maminy, které se s pláčem pro toto rozhodují. Nikdo je nesoudí ani neodsuzuje. Jen se divím, že to okolí chladnokrevně přijímá jako neměnnou věc a že se nepokusí těmto lidem nalít optimismus a nabídnout pomoc a další mnohá existující řešení. Nechtěl bych mít na rukou nevinnou krev, určitě bych se snažil s těmi lidmi mluvit, podpořit je… Mnohdy jde o nejbližší rodinu (zažil jsem, jak dali podmínku . .) a mnohdy i o neetický postoj zdravotníků, spíše lékařů, kteří skládali jakousi přísahu a slibovali něco o tom, že život budou zachraňovat, nikoli nenávratně „přerušovat“… Je mi z toho smutno, bohužel nemám možnost se s takovými lidmi setkat a pracovat s nimi na záchraně života. (Dnes ve zdravotnictví funguje široká síť různých psychologů, psychiatrů, s každou depresí se umí pracovat. Proč zrovna s tímto fenoménem se nepracuje a nečinně se přihlíží „vyvražďování nevinných dětí“?). Osobně jsme v rodině zažili přirozený potrat a i tento zážitek byl pro nás velice stresující a nikomu nepřeji, aby si tímto prošel. Kolem mne je plno párů marně se snažících o oplodnění. Také velice stresující situace, kde se člověk setkává s hranicí sebe sama, se smyslem života, s přeřazováním a přehodnocováním hodnot apod. Proto vím, že narození dítěte je ničím nezasloužený dar od Boha. A spolu s ním pláču nad množstvím potratů, kdy se s člověkem, který se ještě nenarodil, zachází jako s kusem (kdybych to hodně přehnal, něco mi to v neslavné minulosti 20. století připomíná…). Děkuji Bohu, že mohu mít tři krásné kluky. Neodsuzuji nikoho, jen je mi z těchto věcí velice smutno, hořko. Sv. Augustin vždy odděloval od sebe „hříšníka“ – což jsme všichni lidé -, kterého miloval, a „hřích“, tedy některé skutky, které vždy nazýval pravým jménem a se kterými se snažil něco dělat. Nevím, jestli dnešní společnost umí totéž. Nicméně kritikou potratů nekritizujeme ty, které potrat podstupují. Ale možná změnou některých proměnných v životě nás, hříšníků, se některých hříchů můžeme vyvarovat nebo nemáme potřebu je podstupovat. Některé věci jsou v našem životě zcela zbytečné a zároveň nevratné .Chce se mi „řvát“ bezradností, jak jsme si zvykli chladně přijímat naše nezadaná lidská „práva“ i s tou „nelidskou“ tváří.
Vím, že s tím asi nebudete souhlasit, možná vás to pobouří, ale mně to nedalo, tak se omlouvám. Přeji mnoho Boží milosti, abychom se stávali opět lidmi, kteří jsou svému okolí darem, nikoli soukolím v mašinerii „smrti“… Toť můj názor.
S pozdravem a úctou Mgr. Jan Výborný ředitel Domova blahoslavené Bronislavy, domov pro seniory

Ohodnoťte tento článek!