Geriatrizace ošetřovatelství a medicíny – realita, nebo fikce?

Oddělení následné péče či geriatrie se v současné době potýkají s personálními, finančními i systémovými problémy. Zamysleme se nad realitou českého ošetřovatelství v kontextu demografických ukazatelů, jejichž výsledky jasně signalizují stárnutí populace. Jak si s tím poradí náš systém zdravotnické péče?

SUMMARY

Long term care or geriatric departments currently face many problems with staffing, financing and management. We have to analyze the situation in the Czech Republic in relation to demographic data which clearly show the trend of aging of the population. How will our health care system cope with it?

Pracovní pozice klinický logoped není v zařízeních následné péče zcela běžná. Ovšem její opodstatněnost vychází z reálných potřeb hospitalizovaných klientů.Cévní mozková příhoda, ale také Parkinsonova choroba, Alzheimerova choroba, nádorová onemocnění CNS, traumata hlavy apod. generují komunikační poruchy, jež vyžadují intervenci klinického logopeda. V této souvislosti chci připomenout osobnost MUDr. Jaroslava Přehnala, jenž založil Gerontologické centrum ve Zlíně a který v rámci ucelené rehabilitace začlenil do ošetřovatelského a rehabilitačního týmu mj. také klinické logopedy.

Zařízení následné péče jsou určena dospělým klientům k doléčení a rehabilitaci, personál se zde setkává s klienty různých diagnóz v širokém věkovém pásmu 20 až 90 let (v posledních letech i staršími, ve vysokém kmetském věku). Nejsou v žádném případě „odkladovým pracovištěm“, byť se léčebny dlouhodobě nemocných (LDN) vyvinuly v 80. letech 20. století z interních oddělení II. typu, tzv. „odkladových interen“. Naši klienti jsou často ještě v produktivním věku.

Jako klinický logoped v zařízení následné péče se i v rámci svého klinického oboru setkávám jednak s pochopením a odborným i lidským ohodnocením, ale také s nepochopením, vyjadřováním zbytečnosti této pozice v daném zařízení. A se stejným problémem se setkává také ostatní zdravotnický personál. Reakce okolí často bohužel nevyjadřují pochopení náročnosti práce v tomto zařízení, ale spíše nelibost nad prací v LDN. Ovšem mohou se ostatní odbornosti „vyhnout“ geriatrickým pacientům? A patří geriatrický pacient pouze na geriatrii či LDN? Konečně, patří seniorský pacient pouze do zdravotnického zařízení při onemocnění?

Stárnutí a stáří

V dnešní době je střední délka života 78,1 let u žen a 71,5 let u mužů. Počet obyvatel ČR starších 65 let dosahuje téměř 15 %. Statistické údaje dokládají, že každý třetí člověk, který vstoupí do ordinace praktického lékaře, je starší 60 let. Pro upřesnění uveďme, že věková hranice 60 let vymezuje tzv. rané stáří. Z výše uvedeného logicky vyplývá, že znalosti z geriatrie patří a budou patřit stále více do požadovaných znalostí sester všech odborností.

Je důležité si uvědomit, že stejně jako puberta nebo dospělost, ani stáří není nemoc, ale věkové období. Stárnutí většinou lidé berou jako nezbytnou skutečnost, pochopitelně jsou významné rozdíly v přijetí tohoto faktu. Sestra se v různých oborech setkává s pacienty, kteří individuálně dávají najevo svůj postoj ke stáří a svým obtížím. Sestra a kterýkoli jiný odborný pracovník ve zdravotnictví musí být připraven na to, že ne každý pacient patřící do kategorie starého člověka bude svou životní etapu brát zcela s nadhledem. Bohužel se ve zdravotnickém zařízení často setkáváme se starým člověkem právě v situaci, kdy bez ohledu na to, že doposud nahlížel na stáří jako na běžnou situaci, nyní ztrácí to, co jej udržovalo v relativní pohodě.

Během nemoci přichází starý člověk o soběstačnost, o tzv. praktickou soběstačnost. Ztráta soběstačnosti starého člověka uvrhá do beznaděje, do deprese. A není divu, vždyť naše společnost se zaměřuje na krásu, výkon, plnou nezávislost. A v porovnání s těmito „trendy“ má stáří skutečně negativní image. Nebezpečná a alarmující je podle mého názoru i v prostředí zdravotnických zařízení vzrůstající jakási skrytá „věková“ xenofobie, mnohdy nezáměrná, jindy záměrná diskriminace osob seniorského věku.

Se stárnutím lidského organismu je spojeno mnoho zdravotních obtíží, ovšem podotkněme, lékařská vědní disciplína geriatrie se snaží působit také preventivně, nejen kurativně. Ostatní obory by měly znát pojem rizikový starý člověk. Pojem charakterizuje starého člověka, jenž vzhledem k věku není schopen se tak flexibilně a mnohdy také účelně přizpůsobit aktuálním změnám ve svém životě (zdravotním, sociálním, somatickým apod.).

Riziko pro starého člověka znamená zhoršení zdravotního nebo psychického stavu, celková dekompenzace sociální situace apod. Do rizikové skupiny patří osoby starší 80 a více let, které žijí osaměle (jednočlenné domácnosti), staré osamělé anebo ovdovělé ženy, staří lidé v dlouhodobé ústavní péči. Aktivním vyhledáváním těchto rizikových starých lidí a jejich zapojením do bezprostřední sociální komunity lze předejít řadě komplikací.

Systém péče o seniory

Základy změn v péči o seniory byly položeny v 80. letech 20. století, přesně v roce 1974, kdy začaly vznikat LDN, které nahradily tzv. interní oddělení II. typu. Podle statistických údajů získaných v Českém statistickém úřadu za první čtvrtletí roku 2008 61 % obyvatel zemřelo v nemocnicích, 9 % v léčebných ústavech, 5 % v sociálních zařízeních, 2 % jinde. Pouze 20 % obyvatel zemřelo v domácím prostředí. V současné době vnímám nespokojenost veřejnosti s péčí v zařízeních následné péče, ale zároveň cítím neochotu, mnohdy však také beznaděj, situaci svého seniorského příbuzného řešit jinak než umístěním na LDN. Je to uzavřený kruh, ze kterého skutečně není bez vnějšího zásahu východiska.

V roce 1982 byla na vídeňském sympoziu o stárnutí a stáří navržena strategie péče o seniory, která je označována jako 4x D. Jako první bod této strategie je navržena demedicinalizace. To znamená, že komplexní zajištění starého člověka neřeší medicína, péče o staré občany se musí přenášet do sociálních služeb, do režimu ambulantních zdravotnických služeb a do celospolečenských sfér. Dalším bodem je deinstitucionalizace. Péče o staré lidi se nedá realizovat pouze v institucích (zdravotnických, sociálních). Je třeba rozvinout domácí a komunitní formy péče a posilovat partnerskou roli samotných seniorských pacientů. O výhodnosti home care není pochyb.

Snižují se tak náklady na zdravotní péči, ovšem, upřesněme, home care není levná či dokonce zcela bez nákladů. Také je zcela namístě výchova společnosti k předvídání svého stáří, plánování odchodu do penze, plánování podání žádosti o pobyt ve zvoleném sociálním zařízení atd. Dalším bodem je deprofesionalizace. Odpovědnost za péči o seniory neleží pouze na profesionálech, o starého člověka se může do určité míry starat úplně každý. Kdo je ochoten a schopen péče, by tedy měl být k péči přizván. Posledním bodem strategie je deresortizace. Každý resort lidské činnosti může udělat něco pro seniory. Existujícím faktem je celospolečenská prostoupenost seniorské problematiky. Každý zdravý a ekonomicky činný člověk by měl znát potřeby starých spoluobčanů.

Jako zdravotníci si vytyčme cíl v péči o seniory. Naším záměrem nechť je zvyšování pocitu spoluzodpovědnosti samotných seniorů, jejich aktivní zapojování do zodpovědné péče o sebe sama a konečně, veďme seniory k samostatnosti a sebevědomí v naší společnosti. Jako zdravotníci pracující na odděleních následné péče a geriatriích se snažme vybudovat vlastní image profesionálů, jež jsou odborníky v oblasti, která je zatím zcela neprávem na okraji zájmu.


Mgr., Bc. Renata Mlčochová, klinický logoped, Gerontologické centrum KNTB Zlín (mlcochova@bnzlin.cz)

Ohodnoťte tento článek!