Historie a vývoj stomických pomůcek

Následující článek mapuje historii a vývoj ošetřovatelských postupů a pomůcek pro péči o pacienty se stomií. Zdokonalení pomůcek pro pacienty se stomií nejen zvýšilo rozsah péče o tyto nemocné, ale významně se zlepšila i kvalita života stomiků. Vedle komfortu pacienta mají dokonalejší stomické pomůcky vliv i na zkvalitňování ošetřovatelské péče o tyto klienty.

SUMMARY

The article maps the history and development of nursing procedures and appliances for patients with a stoma. Improvements of the appliances have led to more possibilities for the patients and have improved their life quality and nursing care of these patients.

V České republice je 8 tisíc stomiků. Počet těchto klientů se vzhledem k velkému výskytu maligních onemocnění tlustého střeva a konečníku neustále zvyšuje. Díky moderní terapii se klienti dožívají vyššího věku a se stomií žijí řadu let. Stomie je pro pacienta velmi náročnou životní situací. Aby mohl stomik plnohodnotně žít i se stomií, potřebuje kvalitní pomůcku, která mu umožní fungovat stejně jako před operací. Stomické pomůcky prodělaly obrovský vývoj a s nimi se zlepšovala i ošetřovatelská péče.

Dříve stomie zcela vyřadila klienta ze společenského života. Během mapování péče o stomiky v ČR jsme získávali informace o životě těchto pacientů, o rozsahu poskytovaných služeb a o zkušenostech klientů se stomickými pomůckami. V rozhovorech se opakoval zajímavý fenomén. Pacienti, kteří jsou krátce po operaci, si na některé pomůcky stěžovali, ale dlouholetí stomici uváděli, že dříve byla péče o ně omezená a pomůcky byly nedostačující. Zkušení stomici dokážou ocenit dnešní rozmanitou nabídku pomůcek. Také služby se proti minulosti výrazně zlepšily, a i když je stále co zdokonalovat a vylepšovat, je péče o tuto skupinu klientů na mnohem vyšší úrovni, než tomu bylo dříve.

Historie stomie

První zmínky o stomii nalézáme již ve starověku. Z tohoto období jsou záznamy o jakési píštěli či vyústění střeva nejčastěji vzniklém při poranění. Roku 350 př. Kr. vytvořil Praxagoras z Kosu vývod při poranění kolonu. Další záznam o stomii byl zjištěn až v době Paracelsa (1493-1541), který doporučoval připojení vývodu k poraněnému tlustému střevu tak, aby se zbytečně nemuselo zasahovat do zbývající části kolonu. První kolostomii provedl Littre ve Francii v roce 1710. V roce 1776 provedl Pillor první plánovanou caekostomii a všil stoma do kůže. V roce 1850 provedl Luke v Anglii první fixaci abdominální kolostomie. Thiersch v Německu roku 1855 vytvořil bypass transverzální kolostomie (Peters-Gawlick 1999).

Pro zajímavost lze uvést příběh stomika z 19. století, který je uveden v lidové kronice královéměsteckého tkalce Ferdinanda Janáka: „…jsou zaznamenány životní osudy kantora Vincence Svobody, který byl odveden k rakouským švališérům a v bitvě byl tak těžce zraněn, že mu kulka prolétla bokem a druhým ven a ,přerazila mu tlusté střevo‘, zraněného vojína se ujali Francouzi a ,dali si s ním práci, vytáhli mu přeražené střevo dírou v boku a upevnili je ke stěně břišní, na bok mu dali pikslu, a když cítil, že by byla plná, odepjal ji, vyčistil a připjal opět‘. Tak žil kantor Svoboda s touto kolostomií a učil v Dymokurech, kde až po mnoha letech zemřel.“ (Typovský, 1977) Stomie v moderním pojetí známe teprve 100 let. S rozvojem medicíny jsou zdokonaleny i způsoby konstrukce i způsob ošetřování stomií díky stále se zdokonalujícím stomickým pomůckám.

Historie ošetření stomie

První ošetřování stomie spočívalo pouze v překrytí buničitou vatou či plenou. Teprve v 60. letech minulého století se začaly objevovat první pokusy o skutečnou stomickou pomůcku. Prvotní pomůcky pro ošetření stomie byly v podstatě jímače obsahu, které se různým způsobem upevňovaly na kůži kolem stomie. Tyto prostředky nebyly příliš spolehlivé. Nepřiléhaly, propouštěly střevní obsah a zápach, manipulace s nimi byla velmi složitá, šustily při pohybu a celkově tak způsobovaly pacientovi výrazný diskomfort.

Převazy kolostomie byly velmi složité. Řídká stolice často odcházela a obvaz i ošacení se rychle znečistily. Stomikovi taková péče způsobovala velké tělesné i duševní utrpení. Později se začal používat kolostomický pás (Jánošíkův pás). Ten se podkládal kroužkem z mulového čtverce, ve kterém byl vystřižen otvor velikosti vývodu. Kůže kolem vyústění se natírala Schmiedenovou pastou, která ochraňovala kůži. Tento pás byl nevyhovující a zabraňoval pacientovi vykonávat běžné denní aktivity.

Kolostomický pás

Kolostomický pás se sponou, kroužkem a vyměnitelným polyetylenovým sáčkem měl mnoho nedostatků a dnes je více než zastaralý. Nevyhovující je především tuhá spona. O něco lepší byl pás Saniliac firmy Porges z Francie, který měl alespoň sponu z poddajné hmoty. Spona měla kruhovitý tvar a přidržovala kroužek se sáčkem. Po stranách měla upínací kovové háčky pro elastický pás, které však mohly pacienta tlačit. Na gumový kroužek se navlékal sáček a ten přiléhal přesně na kůži nebo se podkládal vrstvou mulu.

U tohoto systému bylo nutné, aby stomie přečnívala přes okraj kůže alespoň o 2 cm. V knize Ošetřování stomií profesora Josefa Nováka z roku 1987 se doporučovalo prázdný nebo plný sáček spálit v kamnech či vyhodit do popelnice. Nevýhodou systému bylo, že tyto pásy na kůži neseděly bezpečně, sponu nebylo možné upravit na velikost stomie a souprava nezachytávala odér. Navíc byl tento systém nápadný pod oděvem, kroužek po opakovaném použití zapáchal a pacient byl cítit. Výměna celého systému byla příliš zdlouhavá a nehygienická.

Nalepovací sáčky

Pokrok znamenaly nalepovací sáčky. Základním typem byl sáček, na jehož zadní stěně byla čtvercová lepicí plocha, která se nasadila na stomii. Otvor pro stomii se v ploše vystřihl. Později se začaly objevovat sáčky na jednorázové použití, které měly lepivou manžetu. Před použitím se z manžety sejmula ochranná vrstva a sáček se přilepil přímo na kůži okolo stomie. Tyto sáčky připomínaly dnešní moderní pomůcky jen vzdáleně. Lepivá plocha kůži silně iritovala a opakované použití sáčků bylo pro okolí stomie velmi devastující.

V tomto typu se tedy více využívaly sáčky výpustné (uzavíraly se svorkou), které nevyžadovaly tak časté přelepování. Stomici střídali jen nalepovací sáčky s kolostomickým pásem, aby si kůže mohla odpočinout. Před nalepením sáčku bylo potřeba zkontrolovat, zda nejsou jeho stěny slepené. Modifikací základního typu bylo přidání těsnicího kroužku z pryskyřice kolem otvoru sáčku, který měl absorpční vlastnosti a bylo ho možné aplikovat i na mokvající kůži.

Zbytky lepidla bylo třeba odstranit benzinem, což velmi zatěžovalo pokožku. Nalepovací sáčky měly oproti kolostomickým pásům několik výhod: lepší přilnavost, efektivní zadržení pachu, jednodušší a rychlejší výměnu a nebylo nutné využívat fixačních pásů, čímž se tato pomůcka stala pro stomika diskrétnější. Velkou nevýhodou však zůstávalo podráždění kůže při časté výměně. Až později se objevovaly sáčky se samostatnou nalepovací plochou, na niž se sáčky lepily nebo nasazovaly. Podložky zůstávaly na kůži několik dní a sáčky se vyměňovaly podle potřeby.

Současnost

Hlavní zlom ve vývoji stomických pomůcek nastal vytvořením bezpečných, nedráždivých lepidel a past na kůži. Šíře sortimentu pomůcek pro stomiky je dnes velmi bohatá a stále se inovuje. Jímací sáčky jsou zcela těsné, nehrozí nebezpečí propouštění pachu nebo plynu, zacházení s nimi je jednoduché a hygienické, při běžné činnosti nejsou vidět a umožňují stomikům i sportovat. Součásti určené ke spojení sáčku se stomií jsou konstrukčně i materiálově řešeny tak, že dokonale chrání okolní kůži před vlivem obsahu stomie.

Požadavky na stomické pomůcky -poslední generace stomických pomůcek

Nové moderní materiály a technologie umožnily v posledních letech velký rozvoj stomických pomůcek, které zjednodušují ošetřování stomiků a zvyšují kvalitu jejich života. V současné době je na našem trhu široký sortiment kvalitních pomůcek, které dovolují pacientům se stomií normální pracovní i společenské zařazení. Tyto prostředky jsou hrazeny ze zdravotního pojištění. Klient je však nucen dodržovat stanovený limit.

Nejdůležitější úlohou stomických pomůcek je zachytávání obsahu střeva. Dalšími požadavky na tyto pomůcky je schopnost zadržet zápach, dobrá adheze, šetrnost k okolí stomie, diskrétnost, dostupnost v širokém sortimentu a snadná manipulace. Stomické pomůcky musí být dostatečně variabilní, aby vyhověly individuálním potřebám klienta a druhu, tvaru i velikosti jeho stomie. Pak pomůcka poskytuje svému nositeli plnou ochranu a pohodlí.

K zádržnému systému patří i široký sortiment doplňkových pomůcek, jako jsou např. zásypový pudr, ochranná pasta, adhezivní pasta, přídržný pásek, těsnicí vkládací kroužky, ochranný film a odstraňovač náplastí. Pomůcky pomáhají stomikům získat opět pocit nezávislosti a bezpečí. Díky širokému sortimentu pro každého uživatele a v každé situaci přispívají ke zvýšení úrovně rodinného, společenského a pracovního života stomika.

Závěr

Tento příspěvek si kladl za cíl poskytnout malé ohlédnutí do historie ošetření stomie. Pro porovnání zde byly uvedeny stomické pomůcky a postup ošetření starý 30 let. Kontrast měl připomenout, jaký obrovský vývoj ošetřovatelská péče o stomiky urazila. Tato informace může být zajímavá nejen pro starší kolegyně, které si mohly zavzpomínat, ale i pro mladé absolventky, aby si uvědomily, jaké obrovské výhody ve své práci mají a jak široký sortiment dostupných pomůcek mohou svým pacientům nabídnout. Příspěvek se vztahuje k řešení grantového projektu 18-08 GA ZSF JU, který je realizován za finanční podpory ZSF Jihočeské univerzity v ČB.

Literatura
Základy péče o pacienta se stomií. Anon: Bristol-Myers Squibb company, ConvaTec 2002 – studijní materiál pro účastníky kurzu.
Stomie gastrointestinálního a močového traktu. Marková, M. Brno, NCO NZO 2006, 68 s.
Ošetřování stomií. Novák, J., Zemanová, J. Praha, Avicenum 1987, 53 s.
Několik slov o historii stomií. Peters-Gawlick, M. Stomasestra. Brno, Bristol-Myers Squibb 1999. s. 28-29.
Stomie. Skala, E. Praha,Liga proti rakovině 2004.
Starostlivost
o chorých pre ošetrovatelky.
Staňková-Bašná, M. Martin, Osveta 1975.
Ošetrovatelstvo. Staňková, M. Martin,Osveta 1988. 392 s.
Traumatologie břicha. Typovský, K. Praha, Avicenum 1977.

Mgr. Helena Michálková, Katedra ošetřovatelství, ZSF JU v Českých Budějovicích (michalkova.hela@seznam.cz)

Ohodnoťte tento článek!