Historie lázeňství

Teplá zřídla lákala k zakládání lázní, budování bazénů a cílevědomé léčbě revmatismu i poúrazových stavů. Jednalo se především o jižní a střední Evropu.

Ve středověku byly termální kúry poněkud drastické. Koupele totiž trvaly až sta hodin, takže docházelo k maceraci kůže s mokváním, sekrecí a často i se sekundární infekcí. Neobyčejně rychlé rozšíření syfi litidy po objevu Ameriky vedlo ke značnému zdiskreditování lázeňských míst s těmito koupelemi i s lazebníky poskytujícími tyto služby. V žebříčku významnosti i návštěvnosti postoupila ta lázeňská místa, kde vyvěraly minerální vody sice chladné, ale mineralizované a s oxidem uhličitým – kyselky vhodné pro pitnou léčbu. Minerální farmakoterapie nahradila od 16. století někdejší léčbu výhradně zevní balneací, tedy koupelemi. Ani zde se lázně neuchránily pošetilých extrémů a víme jen, že například v Karlových Varech se v 80. letech 16. století pilo denně 20, dokonce až 40 litrů vody denně. Diuretické a projímavé efekty byly mimořádné.

Lázně zapustily v Evropě a částečně i v Asii své kořeny

Stala se z nich místa zaměřená a postupně specializovaná na určité choroby nebo okruhy chronických nemocí. Nesetrvávalo se terapeuticky pouze u minerálních vod, ale podávaly se také bahenní a rašelinové procedury. Vítěznou cestu nastoupila také vodoléčba známá od starověku, k jejíž popularizaci mimořádně přispěli laičtí léčitelé minulého století Vincenz Priessnitz a Sebastian Kneipp. Cílevědomě se začalo využívat také dietoterapie, pohybové léčby, tělocviku a terénních kúr. Lázně nabývaly postupně na významu i jako společenská střediska velkého světa a lázeňská místa hrála vedoucí roli nejen v medicíně, ale i svými kulturními a národohospodářskými přínosy.

Pacienti i jejich lékaři nevycházeli z údivu nad dosahovanými efekty u chronických chorob. Jedni (byla to především německá škola) přísahali na ducha pramenů s nenapodobitelnými efekty těch či oněch vod, jedinečných svým složením. „Máme nejsilnější vody“ -to byl tržní argument, když se lázně pokoušely přetáhnout a odloudit platící klientelu, která by jinak bývala jela do sousedních, konkurenčních lázní.

Francouzká balneologická škola byla poněkud kritičtější. Jejich doktrína a slogan byly – „Dobré lázně dělají dobří lékaři“. A byla to pravda. Na klinikách velkých měst ordinovali výteční odborníci pro akutní choroby, ale v lázních vyrůstali odborníci pro chronické choroby. Zkušený lázeňský revmatolog viděl stovky nemocných pacientů a stal se špičkou ve svém oboru. Lázeňství nebylo a není ve světě rovnoměrně rozloženo. Je to záležitost převážně evropská. Klasickými lázeňskými zeměmi jsou Německo, Francie, Itálie, ale i naše země, Polsko, Bulharsko, Maďarsko a býlalý SSSR, Dálný východ a poté Japonsko. Třebaže byla lázeňská léčba v minulosti rozšířena i v Anglii a dokonce i v USA, nehraje tam dnes prakticky žádnou roli.

České lázeňství

Většina lázeňských měst má specifi ckou podobu, která jim byla vtisknuta v 19. století. Na konci 18. a během 19. století byla u nás založena řada lázeňských měst a mnohá již existující byla rozšířena a rekonstruována. Epocha velkorysého budování lázní pak vrcholila na přelomu 19. a 20. století. Tradice našeho lázeňství sice není tak stará jako ve středomořské antické oblasti a v jižní Evropě, avšak naše lázeňství nabylo proslulosti a získalo zasloužené uznání po celé Evropě. Též v dějinách balneologie a v oborech lékařství s ní spojených, dosáhli naši vědci značných úspěchů. Zejména západočeské lázně se staly vyhledávaným léčebným a rekreačním místem pro širokou škálu hostů z celé Evropy. Tohoto postavení dosáhly naše lázně především v 19 století. Vzrůst zájmu o lázeňství v 19. století byl zapříčiněn mnoha faktory. Jedním z nich je rozvoj lékařství a balneologie.

V Praze se brzy staly balneologie a vodoléčba obory přednášenými na univerzitě. Zmíněná vodoléčba byla doménou slezského rodáka, jenž v roce 1829 založil dnešní Lázně Jeseník (Gräfenburg), první vodoléčebný ústav, kam vedle pacientů přijížděli i lékaři učící se jeho metodám. Tímto věhlasným mužem byl Vincenc Priessnitz (1799-1852), jehož proslulé studené zábaly udržované do zapářky a vyvolávající intenzivní pocení jsou hojně používány dodnes. Další jeho praktiky, jako například sprchování pod silným proudem studené vody či koupele ve studené vodě venku, za každého počasí, byly sice poměrně drsné, přesto však nezájmem lidí rozhodně netrpěly. Navíc se podle Priessnitzova vzoru začaly zakládat podobné ústavy po celém světě.

Dalším faktorem, působícím na rozvoj lázní byl nástup romantismu a vliv osvícenství. Hledání ztraceného ráje a štěstí často směřovalo k víře nalezení těchto ideálů ve zdraví. Lázně měly být nově vytvořeným prostředím připomínajícím idealizovanou minulost, určeným pro bujarý společenský život a všestrannou regeneraci těla i duše. V lázních se mimo léčení a odpočívání uzavíraly obchody, domlouvaly se sňatky a navazovaly společenské kontakty, pořádaly kongresy, lékařské sjezdy a další společenské aktivity.

Velký společenský ruch byl důvodem, proč se zde konala řada významných politických schůzek a jednání. Například v Teplicích se v roce 1813 sešly hlavy států Rakouska, Ruska a Pruska a dohodly se na rovnováze sil v Evropě po vítězství nad Napoleonem. Z dlouhodobého hlediska se návštěvnost lázní během 19. století zvyšovala a svého

Lázně Poděbrady vrcholu dosáhla před vypuknutím 1. světové války. Tento plynulý nárůst návštěvnosti zapříčinilo hlavně zlepšení komunikace a rozvoj železnice. Jinak se množství hostů přirozeně pohybovalo v závislosti na hospodářské prosperitě, stabilitě poměrů a pochopitelně v souvislosti s tím, zda je právě mírové či válečné období. V rámci rozvoje lázní se budují hlavně velké lázeňské budovy, kolonády, hudební pavilony, velké hotely, divadla, sanatoria, rozlehlé parky a zahrady. Na stavbě lázní se podílelo mnoho známých českých i vídeňských architektů.

Majiteli některých lázní bývaly obce – například Františkovy Lázně, Karlovy Vary. Jiné patřily k majetku šlechtických rodin, které již po generace vlastnily lázeňská místa. Do této skupiny řadíme například Teplice. V 19. století šlechta též zakládala lázně nové – například Poděbrady. Sociální skladba návštěvníků byla velice bohatá.

Do lázní jezdilo duchovenstvo, řemeslníci, obchodníci, šlechta i se svým služebnictvem. Pro nemajetné se od počátku 19. století zakládaly charitativní špitály, které získávaly peníze z různých dobročinných akcí, například koncertů, a také z poplatků, které platili lázenští hosté. Tento poplatek se nazýval lázeňská taxa. Taxa se vybírala již v 16. století, posléze však byla zrušena, jelikož se léčivé prameny braly jako dar od Boha pro všechny. Ve 2. polovině 19. století některá lázeňská města začala tento poplatek opět vybírat. Ve většině případů byl odstupňován pro různé sociální skupiny. Vedení lázeňských míst si velmi vážilo pobytu známé osobnosti, tato skutečnost se pro lázně stala velmi dobrou reklamou. Stavěli jim pomníky, pojmenovávali po nich ulice a sady. V 19. století lázně odstartovaly mohutnou komerční propagaci a naplno se rozvinul konkurenční boj. Lázně vydávaly propagační materiály, jakými byly různé brožury, průvodce, plakáty a jiné. Známé byly lázeňské almanachy vydané lékaři jako informační materiál. Konkurenční boj se neblaze projevil v tom, že lázeňští představitelé přeceňovali účinky svých pramenů a ostatní lázně zpochybňovali.

Lázeňská péče a budoucnost

V připravované reformě zdravotnictví se uvažuje o tom, že lázeňskou léčbu by si měli pacienti plně hradit sami. To povede k poklesu klasických léčebných pobytů. Lázně, aby prosperovaly, budou muset vytvořit komerční pobyty. Základem takového programu nebude léčebný zdroj daného lázeňského místa, ale atraktivní služby. Možná se dočkáme doby, kdy se pro nemajetné budou zakládat charitativní špitály, aby mohli využívat léčebné prameny.

LITERATURA
Křížek, V.: Obrazy z dějin lázeňství Praha, 1987 Zatloukal, P.: Architektura 19 století (Deset století architektury) Praha, 2001 Škapík, M. a kol.: Využití balneoterapie ve vnitřním lékařství 1994

SOUHRN

Proti úrazům se nedá očkovat ani jednorázově zasáhnout, lze je ovlivnit jen dlouhodobým preventivním ovlivňováním a dodržováním zásad tzv. „protiúrazové hygieny“.

SUMMARY

There is no immunization against injuries nor can we prevent them by a single action. Injuries can only be prevented by continuous precautions and following guidelines of so called „anti-injury hygiene“.


O autorovi: Dana Molínová, vedoucí balneoprovozu, Lázně Poděbrady, a. s. (molinova@seznam.cz)

Ohodnoťte tento článek!