Historie vzdělávání všeobecných sester

Současné moderní ošetřovatelství má své kořeny v minulosti. Abychom mohli rozvíjet ošetřovatelství, musíme znát jeho historii. Ošetřovatelství prošlo dlouhým vývojem od opatrovnického pojetí péče o nemocného po organizovanou činnost založenou na bázi odborného vzdělávání sester.

Sestry

Vzdělávání sester jde souběžně s vývojem ošetřovatelství a medicíny v celém světě. Otázkou, jak tento vývoj probíhal od roku 1945 do současnosti, a možnostmi vzdělávání sester se zabývá předložená práce. Zručná a holistická sestra, která ovládá svou profesi, umí tlumit pocity úzkosti a strachu, si snadno získá důvěru pacientů, což je jedním z nejdůležitějších faktorů úspěšné léčby.

Takové sestry mohou vyrůstat pouze v ošetřovatelských školách zaručujících kvalitní profesní přípravu, současně s teoretickou a praktickou přípravou v aplikované psychologii, sociologii a etice. Téma historie a současnosti vzdělávání sester otevírá danou problematiku a ukazuje, zda jsou i v současnosti platná slova ředitelky naší první ošetřovatelské školy, diplomované sestry Tobolářové, pronesená na jubilejním pracovním sjezdu diplomovaných sester v ČSR v roce 1946: „Cítím se bohatě odměněna tím, že naše škola přes všechny obtíže dá národu tolik vzdělaných, schopných a práci oddaných sester“ (Kafková, 1992, s. 121).

Informace o vzdělávání sester jsme získávaly pomocí kvalitativního šetření, jež bylo realizováno sekundární analýzou dat z odborných pramenů, archivů, zdravotnických škol a hloubkovými rozhovory. Zaměřily jsme se na vývoj vzdělávacích programů a na jejich odbornou náplň. Pro obohacení historických dat jsme oslovily seniorky pro dokreslení situace osobním vnímáním vzdělávání sester.

Historické mezníky

Historie do roku 1945: Ošetřovatelství prošlo dlouhým vývojem od jednoduchého pojetí péče o nemocného až po dnešní propracovanou koncepci ošetřovatelství. Florence Nightingalová stála u zrodu koncepce ošetřovatelství ve světě a v roce 1860 založila v Londýně první ošetřovatelskou školu. V Čechách byly první ošetřovatelské školy otevřeny v roce 1874 a další v roce 1916. Jejich absolventky položily základ ošetřovatelského vzdělávání u nás. Válečné události přerušily rozvoj našeho zdravotnického školství a vzdělávání sester pokračovalo až po osvobození v roce 1945 (Kafková, 1992; Vučková, 1996).

Historie od roku 1945 do 1989: V roce 1947 bylo na našem území čtyřicet civilních a církevních škol. V roce 1954/55 z ošetřovatelských škol vznikly vyšší sociálně zdravotnické školy a k nim se připojily i odborné školy pro ženská povolání (Kafková, 1992; Vučková, 1996). Školský zákon č. 186/1960 Sb. zařadil zdravotnické školy od roku 1960 mezi školy druhého cyklu s názvem střední zdravotnické školy (Suchá, 1949). V těchto letech se ve školách měnily i délky studia. Dvouleté studium bylo prodlouženo na čtyřleté, později pro nedostatek vzdělaných sester zkráceno na tříleté studium a z důvodu nízkého věku absolventek bylo brzy prodlouženo opět na čtyřleté (Sucha, 1949). Profesní příprava zdravotních sester na středních zdravotnických školách nevyhovovala na konci padesátých let plně potřebám praxe a vynutila si v roce 1960 vznik Institutu pro další vzdělávání zdravotnických pracovníků v Brně a Bratislavě (Rozsypalová, Staňková, 1999; Staňková, 1996).

Historie od roku 1989: S rozvojem medicíny narůstaly i nároky na kvalitu a odbornost v ošetřovatelství. Ve dnech 15.-18. června 2000 byla v Mnichově vypracována evropská strategie vymezující směry vzdělávání v oborech ošetřovatelství a porodní asistence. Mnichovská deklarace klade důraz na souvislosti vzdělání a praxe, dále pak na kompetenci sester ve zdravotnických službách (Anon, 2009). Dne 21. září 2003 v Pražské deklaraci se účastníci konference ministrů zdravotnictví států přistupujících k Evropské unii zavázali potvrdit podmínky pro vzájemné uznávání kvalifikace zdravotnického pracovníka včetně zavedení jejich registrace (Pražská deklarace, 2009). U nás se koncepcí rozvoje českého zdravotnictví zabýval reformátorský kolektiv vedený doc. PhDr. Martou Staňkovou, CSc. (Škubová, Chvátalová, 2004). Dne 9. dubna 1998 byl přijat Ministerstvem zdravotnictví České republiky dokument, který definoval obor, pracovníky, vzdělávání, řízení, výzkum a směry vývoje oboru (Škubová, Chvátalová, 2004). Významnou úlohu pro postavení sester a jejich vzdělávání má jejich profesní organizace Česká asociace sester. Po schválení Koncepce ošetřovatelství se začal připravovat centrální systém registrace sester (Salvage, 1997). Registrace byla zahájena 12. května 2001, v den Mezinárodního dne ošetřovatelství. V zákoně č. 96/2004 Sb. je poprvé v našem státě jasně definován pojem celoživotního vzdělávání a vyjmenovány aktivity, které jsou za vzdělávání považovány (HofštetrováKnotková, 2007). Vzdělávací aktivity v systému celoživotního vzdělávání upravuje vyhláška č. 423/2004 Sb., ve znění vyhlášky č. 381/2008 Sb. Touto vyhláškou je stanoven kreditní systém pro vydání osvědčení k výkonu zdravotnického povolání bez přímého vedení nebo odborného dohledu zdravotnických pracovníků (vyhláška č. 423/2004).

Studentky z období 50.-60. let minulého století

Paní V. E. (*1933) začala studovat v 50. letech, a než ukončila studium, přecházela z jedné zdravotnické školy do další, protože během jejího studia se určité druhy škol rušily a jiné zase vznikaly. Nastoupila do Odborné školy pro ženská povolání ve Strakonicích, ale aby mohla zvolené vzdělání ukončit, musela dvakrát změnit školu. Ne proto, že chtěla, ale dvě školy – Odborná škola pro ženská povolání ve Strakonicích a Sociálně zdravotní škola ve Strakonicích byly mezitím zrušeny. Musela proto dostudovat na Vyšší zdravotnické škole v Písku. Paní V. E. také uvádí, jak její studijní ročník zastihla válka v Koreji a byl na studentky vyvíjen nátlak k souhlasu, aby v případě potřeby mohly být nasazeny do války.

Paní K. H. (*1945) na otázku hodnocení současného systému vzdělávání sděluje: „Závěrem krátkého pohledu do mé profesní cesty mám chuť říci všem sestřičkám, které mají rády svou práci, že jim přeji, že v současné době mají tolik možností zvyšovat si svoji kvalifikaci. Vysokoškolské vzdělání sester zafixuje jejich kompetence k vykonávání jejich odborných výkonů, povede je k aktivní a tvořivé práci v ošetřovatelském procesu a zajistí i právní ochranu v jejich samostatné činnosti. Mnohým ukáže i cestu k dalšímu vzdělávání. Vždyť studium člověka obohacuje, rozšiřuje mu obzory a zvyšuje možnosti uplatnění.“

Náplň vzdělávacích programů

Náplň vzdělávacích programů do roku 1989: Učební plány a osnovy středních zdravotnických škol ovlivnilo usnesení Ústředního výboru Komunistické strany Československa „O těsném spojení školy se životem“ z dubna roku 1959 (Suchá, 1949, s. 7). Předmět výrobní práce prošel složitým vývojem od praxe v průmyslových závodech po výcvik ve zdravotnických zařízeních. Ve snaze přiblížit žákům problematiku výroby chodily v prvních ročnících sestry/žákyně do místních továren, aby lépe pochopily dělnickou třídu. V druhém ročníku byla výrobní práce nahrazena pracovní výchovou, jejímž cílem bylo seznámit žákyně s prací pomocnic ve zdravotnických zařízeních. Ve výuce žákyň nechyběla výuka psaní na stroji ani branná výchova. Hodiny věnované branné výchově měly za úkol rozvíjet tělesnou zdatnost a rozmanité dovednosti. Tam patřila například i střelba ze vzduchovky (Suchá, 1949). Osnovy prvních ročníků čtyřletého studia obsahovaly hlavně všeobecně vzdělávací předměty a z odborných předmětů pak byly zařazeny biologie a somatologie. Ve druhých ročnících byly vyučovány předměty patologická anatomie a fyziologie, hygiena a epidemiologie a úvod do interny, chirurgie a pediatrie. V posledních dvou ročnících převažovala praxe a výuka klinických a odborných předmětů. Syntéza odborných předmětů spočívala ve spojení anatomie a fyziologie v jeden předmět – somatologii. Speciální patologie je obsažena v klinických oborech a předmět patologická anatomie byl přednášen jen obecně.

Ve všech oborech byla po přestavbě v roce 1960/61 posílena výuka chorob vnitřních, aby studenti získali vědomosti o nejdůležitějších onemocněních, jejich příčinách, projevech, léčení a prevenci. Předmět chirurgie obsahoval zásady chirurgické práce, ale také poskytování první pomoci, krevní transfuze a organizaci rehabilitační péče. Součástí osnov byly také poznatky z ortopedie a urologie (Špindlerová, Švehlová). Osnovy vypracované v roce 1960 a 1961 byly pouze přechodné a všechny změny ve výuce byly podchyceny a zapracovány do osnov a učebního plánu zdravotních sester z roku 1972. V osnovách byla charakterizována výchova a vzdělávání jako dynamický proces, který bude zajišťovat budoucím zdravotním sestrám poznatky a dovednosti potřebné v praxi a naučí je samostatně myslet a reagovat (Suchá, 1949). Nové učební osnovy studijního oboru 53-01-6 Zdravotní sestra vydalo Ministerstvo zdravotnictví České socialistické republiky po dohodě s Ministerstvem školství ČR dne 20. 11. 1983 s účinností od 1. září 1984 od prvního ročníku střední zdravotnické školy. Studium na střední zdravotnické škole bylo i nadále organizováno jako čtyřleté zakončené maturitní zkouškou. Od absolventů se očekávala potřeba soustavného celoživotního zvyšování kvalifikace (MZ ČR 1983).

Inovace vzdělávacích programů zdravotnických škol po roce 1989: Po roce 1989 došlo v řadě oborů k zásadním změnám a k návratu do evropských struktur. Ideologem první velké porevoluční reformy školství byla doc. PhDr. Marta Staňková, CSc., která se od roku 1991 podílela na změně základní profesní přípravy středních zdravotnických pracovníků. Dne 1. září 1991 byl dosavadní obor zdravotní a dětská sestra nahrazen oborem všeobecná sestra. Studium bylo čtyřleté nebo dvouleté pomaturitní (Škubová, Chvátalová, 2004). V učebních osnovách bylo kromě změny názvu oboru zaznamenáno také mnoho úprav studijních programů. Došlo k opětovnému rozdělení na složku všeobecnou a odbornou. Všeobecná složka byla tvořena předměty jazykovými, společenskovědními, přírodovědnými, výpočetní technikou a tělesnou výchovou (MZ ČR, 1992). Vedle zvládnutí základní komunikace byl kladen důraz na používání znalosti cizího jazyka ke studiu odborné literatury. Největší pozornost je věnována výuce ošetřovatelství a ošetřování nemocných. Výuka je vedena tak, aby budoucí sestry chápaly prožívání nemocného a na podkladě toho přizpůsobily provádění ošetřovatelských činností. Odborné předměty se nevyučovaly samostatně, ale jako součást odborných bloků v ošetřovatelství. Cílem výuky ošetřování nemocných je nácvik a osvojení odborných činností ve zdravotnických zařízeních a formování profesionálních vlastností budoucích sester (MZ ČR, 1992). V roce 1995 byla vydána učební osnova psychologie, změny se týkaly především pojetí základních funkcí psychiky a pojetí osobnosti (Vitnerová, 1995). Zvyšování odborného vzdělávání sester bylo v souladu s vývojem ošetřovatelství v Evropě, a proto bylo nutné přijmout určitá opatření.

SZL

Zákon č. 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotnických povoláních, významně změnil studium ošetřovatelských oborů. Od školního roku 2004/2005 došlo na středních zdravotnických školách ke zrušení oboru všeobecná sestra. Tento obor byl nahrazen oborem zdravotnický asistent (Škubová, Chvatálová, 2004; zákon č. 96/2004 Sb.). Absolventi, kteří ukončí studium a chtějí pracovat bez odborného dohledu, pokračují ve studiu buď na vyšší odborné škole zdravotnické v oboru diplomovaná všeobecná sestra, nebo na vysoké škole s bakalářským studijním programem ošetřovatelství v oboru všeobecná sestra, popřípadě vysokoškolským studiem magisterského a doktorandského ošetřovatelského směru (Sitná, 2006). V rámci celoživotního vzdělávání má významnou úlohu Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů v Brně, které vypracovalo rámcové vzdělávací programy, jež jsou koncipovány modulárním způsobem (Škubová, 2004; Pražská deklarace, 2009).

Závěr

Domnívám se, že z mého přehledu náplně vzdělávacích programů do roku 1989 a inovací vzdělávacích programů zdravotnických škol po roce 1989 dostatečně vyplývají shody a rozdíly. Chtěla bych zdůraznit, že zdravotnictví je ovlivňováno prudkým vývojem vědy a techniky i společenskou situací. Rozborem sylabů jednotlivých etap vývoje bylo potvrzeno, že pokrok vědy a techniky se ve zdravotnictví velmi výrazně promítl do osnov jednotlivých předmětů. Minulé století bylo stoletím techniky a informací, ale 21. století by mělo být především stoletím komunikace. Stoletím kvalitních vztahů, empatie, snahy po harmonii citů a rozumu. Práce sestry je jednou z nejnáročnějších profesí vůbec, a to jak z hlediska psychické, tak i fyzické zátěže. Na tak náročnou práci jsou sestry ve školách dobře připraveny i díky nově zpracovaným učebním osnovám. České sestry se vždy úspěšně uplatňovaly v evropském a světovém ošetřovatelství. V budoucnosti by si naše společnost měla uvědomit historickou, současnou i budoucí hodnotu našich sester a o ošetřovatelském povolání by se mělo hovořit s úctou.

Náplň vzdělávacích oborů prošla mnoha změnami a na nich se podílela i politická situace v zemi. První české diplomované sestry byly nadšenými průkopnicemi pokroku v ošetřovatelství a dodnes jsou příkladem hlubokého vztahu k ošetřovatelskému povolání. Je správné navázat na všechno prospěšné, co předchozí generace vytvořily, probudit zájem o studium a posunout ošetřovatelství směrem kupředu. Úkolem dnešního zdravotnického školství je vysoká odborná úroveň absolventů. Ve zdravotnictví stoupají nároky na kvalitu a odbornost a tím rostou i požadavky na vzdělávání sester.


O autorovi: Bc. Vilma Hubová1, Mgr. Helena Michálková, Ph. D.2 neurologické oddělení, Nemocnice Strakonice, a. s.1, katedra ošetřovatelství, Zdravotně sociální fakulta, JU v Českých Budějovicich2 (vilma.hubova@strakonice.cz)

1)
roky) x AST (U/l
2)
PLT (109/l
Historie vzdělávání všeobecných sester
Ohodnoťte tento článek!
4.5 (90%) 2 hlas/ů