HIV/AIDS – problém týkající se nás všech

I přes téměř 30 let známé onemocnění AIDS je povědomí laické i odborné veřejnosti o tomto problému nedostačující. Mezi lidmi panuje stále mnoho mýtů a předsudků jak o HIV/AIDS, tak o samotných HIV pozitivních osobách, které jsou stále často diskriminované a stigmatizované.


SOUHRN: Cílem tohoto článku je čtenářům ze zdravotnických oborů poskytnout základní, ale nezbytné informace o problematice HIV/AIDS. I když se to tak mnohým nemusí jevit, HIV/AIDS se může týkat bezprostředně každého z nás. Bohužel i přes řadu moderních léčebných postupů je onemocnění AIDS nevyléčitelné, tudíž fatální.
Klíčová slova: AIDS, HIV, imunitní systém, infekce, virus

SUMMARY: The aim of the article is to provide necessary information on HIV/AIDS to healthcare workers as HIV/AIDS can affect all of us. Unfortunately, despite of many modern treatments AIDS is still an incurable and therefore fatal disease.
Key words: AIDS, HIV, immune system, infection, virus


V roce 1981 byl doktorem Friedmanem-Keinem popsán v USA u dvou mladých homosexuálně orientovaných mužů Kaposiho sarkom. Tento kožní nádor se u mladších lidí vyskytoval jen velmi vzácně. Ve stejném roce byla u dalších mladých homosexuálně orientovaných mužů popsána pneumocystová pneumonie, doprovázená různými zdravotními komplikacemi. Těchto případů postupně přibývalo a u všech byl zaznamenán i rozvrat buněčné imunity. Zmiňované choroby se začaly objevovat postupně i u žen, dětí a sexuálních partnerů nemocných osob. Onemocnění bylo pojmenováno AIDS (Acquired Immunodeficiency Syndrome). Až v roce 1983 objevily nezávisle na sobě týmy dr. Galla a dr. Montagniera původce tohoto onemocnění.

Ten byl v roce 1986 pojmenován HIV (Human Immunodeficiency Virus) – virus lidského imunodeficitu. Následně byl objeven další mírně odlišný virus, který byl pojmenován HIV-2. Ten se vyskytuje zejména u osob pocházejících ze západní Afriky a v populaci pozitivních osob je zastoupen přibližně v 5 %. Teorií vzniku HIV bylo a je několik. Nejpravděpodobněji se jeví možnost přenosu HIV-1 z opice, při porušení mezidruhové bariéry a jeho postupná adaptace na člověka. Nejstarší průkaz genomu HIV-1 byl v lidském organismu identifikován ve vzorku plazmy z roku 1959.

Virus HIV patří do skupiny retrovirů. Tyto viry jsou schopné svoji dědičnou informaci RNA pomocí reverzní transkriptázy (vlastní enzym viru) přepisovat do DNA hostitelské buňky. K těmto buňkám patří především CD4+ T lymfocyty, což jsou buňky našeho imunitního systému, a dále např. makrofágy a folikulárně dendritické buňky. Po replikaci virové RNA do hostitelské DNA dochází v buňce k postupnému množení HIV. Buňka následně zaniká a do organismu je vyplaveno další množství HIV.

Epidemiologie

Onemocnění AIDS patří mezi takzvané pandemie. To znamená, že jde o epidemii, zasahující celé kontinenty. Jedná se tedy o onemocnění s vysokou incidencí na velkém území. Koncem roku 2009 žilo na světě asi 30,8 milionu dospělých a 2,5 milionu dětí s HIV/AIDS. Přibližně 30 milionů osob na světě na AIDS již zemřelo. V ČR bylo k 31. 12. 2010 hlášeno 1522 HIV pozitivních osob trvale žijících v ČR.

Přenos infekce HIV

V rámci možného přenosu HIV se uplatňují tři možné způsoby:
1. přenos krevní cestou
2. přenos sexuální
3. přenos vertikální cestou – z matky na plod

HIV se vyskytuje ve všech tělních tekutinách, jako jsou např. sliny, pot, moč apod. Nebezpečí přenosu však reálně hrozí pouze krví, spermatem, vaginálním sekretem a mateřským mlékem. Ve všech ostatních tekutinách je množství viru minimální a díky tomu při kontaktu s nimi nedochází běžně k přenosu HIV. Z toho vyplývá, že k nákaze zdravého člověka od infikovaného nemůže dojít např. při běžném fyzickém kontaktu, objetí, polibku, podání ruky ani např. při kýchání, pobytu v bazénu, saunách či společné konzumaci jídla, používání společného nádobí apod. K přenosu viru HIV nemůže dojít ani přenosem z hmyzu, kontaktem s předměty, které používal HIV pozitivní člověk, apod. Z toho vyplývá, že při běžných denních aktivitách a činnostech, u nichž dodržujeme standardní základy hygieny, nemusíme mít z nákazy virem HIV strach. Nedoporučuje se však například používání společného kartáčku na zuby, holicích strojků, břitů apod., kde hrozí možnost přenosu HIV krevní cestou.

K přenosu HIV z pozitivní osoby může oproti tomu dojít např. při nechráněném sexuálním styku, a to jak vaginálním, tak análním. Riziko přenosu HIV při análním styku může být vyšší. Je tomu vzhledem k faktu, že tak snáze dochází k poranění sliznic a tím drobným rankám, kde se může uplatnit možnost přenosu krevní cestou. Do určité míry je rizikový i orální styk, a to zejména kvůli možnému poranění sliznic, následnému krvácení a s tím souvisejícímu riziku přenosu krevní cestou. Nebezpečí přenosu krevní cestou patří k těm závažnějším a velmi rizikovým. I zde však musí být splněno několik předpokladů, aby k nákaze mohlo dojít. HIV mimo lidský organismus poměrně rychle hyne. Ničí jej také vysoké teploty, běžné dezinfekční přípravky apod.

Proto je přenos krevní cestou možný pouze relativně čerstvou krví, která by kontaminovala např. čerstvou ranku, oděrku či poraněnou sliznici další osoby. K přenosu krevními transfuzemi v našich současných podmínkách nedochází, i když nepatrné riziko zde může být zejména kvůli imunologickému „oknu“, během kterého nelze prokázat přítomnost HIV ani jeho protilátek. V minulosti touto cestou k některým případům přenosu HIV došlo. Od roku 1987 jsou v ČR všechny krevní deriváty na přítomnost HIV testovány a od tohoto roku v rámci dárcovství krve k žádné nákaze virem HIV nedošlo. Riziko přenosu HIV může být ale například při poranění se o infikované předměty, použité jehly apod., na kterých může zůstat určité množství krve a zároveň o ně může dojít k poranění.

K přenosu vertikálnímu, tzn. z matky na její dítě, může dojít jak během těhotenství, tak zejména při porodu samotném, popř. při kojení dítěte. V České republice jsou všechny těhotné ženy povinně vyšetřeny na přítomnost HIV protilátek, aby se případná HIV pozitivita odhalila ještě před porodem dítěte. Při zjištění HIV pozitivity je u žen zahájena profylaktická léčba, která je prevencí proti nákaze HIV u dítěte. Samotný porod dítěte pak probíhá císařským řezem na specializovaných zdravotnických pracovištích, aby se tak případné nákaze virem HIV co nejvíce předešlo.

Průběh nákazy

O průběhu nákazy virem HIV koluje v naší společnosti bohužel stále mnoho mýtů. HIV pozitivní osoby jsou často stigmatizovány a je o nich mylně vytvářen dojem, že jde o na první pohled velmi zchátralé či jinak viditelně nemocné lidi apod. Průběh HIV infekce je přitom pozvolný a poměrně dlouhou dobu o své HIV pozitivitě nemusí mít tušení ani sám nakažený člověk. Po nákaze virem HIV se zpravidla přibližně za 2–4 týdny u infikovaných osob objeví první klinické příznaky, tzv. akutní retrovirový syndrom. Nejčastěji se projevuje jako febrilní stav s tonzilofaryngitidou či lymfadenitidou, může však imitovat i chřipkové příznaky nebo se může objevit exantém na kůži apod. Určité projevy oslabení imunity bývají patrné i na sliznicích (např. dutiny ústní). Po odeznění této akutní fáze nastává tzv. bezpříznakové (latentní) období, které může trvat až několik let.

To je nebezpečné nejen pro nakaženého člověka (HIV se v lidském organismu pozvolna množí), ale i pro ostatní. Během tohoto období totiž často dochází k nevědomému šíření HIV mezi další populaci, např. nechráněným pohlavním stykem apod. Po uplynutí tohoto období, označovaného často jako stadium A, přichází stadium B. To bývá charakterizováno určitým poklesem funkcí imunitního systému, během kterého se začínají objevovat takzvané „malé“ oportunní infekce. K těm patří např. nejrůznější kandidózy, herpes, cervikální dysplazie, vlasatá leukoplakie, u žen záněty malé pánve apod. Tyto zdravotní problémy mohou vést i k úbytku hmotnosti, nechutenství a mnoha dalším zdravotním komplikacím. Jednotlivé infekce a zdravotní komplikace se dostavují ve stále častějších intervalech a imunitní systém člověka je nadále velmi oslabován.

Dále následuje stadium C, které je charakterizováno přítomností tzv. „velkých“ oportunních infekcí, nádorů apod. Teprve tato fáze onemocnění je označována jako AIDS. Do této doby byl nakažený člověk pouze HIV pozitivní. Ve stadiu AIDS může dojít až k úplnému vyčerpání imunitního systému. V důsledku toho se pak objevují i mnohé oportunní infekce a pacient může zemřít na následky závažných orgánových postižení, ale i velmi lehce podlehnout běžným nemocem a infekcím.

Diagnostika, léčba a prevence

V rámci diagnostiky HIV se využívá jak nepřímá virologická diagnostika, kterou se prokazuje detekce protilátek anti-HIV, tak přímá virologická diagnostika, která prokazuje průkaz viru, popř. jeho antigenu. HIV pozitivitu lze s jistotou prokázat vždy s určitým odstupem od doby, kdy mohlo k přenosu (nákaze) HIV dojít. Nejčastěji užívaný test ELISA, který se využívá při běžném testování osob, prokáže HIV pozitivitu přibližně po 2 měsících od doby, kdy k nákaze došlo. Zjišťováním průkazu antigenu p24 lze HIV pozitivitu prokázat po přibližně 2–3 týdnech od nákazy.

Přestože je onemocnění HIV/AIDS v současné době celoživotní a nevyléčitelné, je možno jej léčit a tím značně zvýšit kvalitu a délku života HIV pozitivních osob. Možností a strategií léčby je řada. Jde však o finančně velmi náročnou terapii, která se neobejde bez vedlejších účinků léčby. Proto je vždy nejvýhodnější a nejjednodušší prevence. K té patří zejména dodržování pravidel bezpečného sexu, vyvarování se rizik spojených s užíváním návykových látek (toxikomanií) apod.

Z kontaktu s HIV pozitivní osobou není třeba mít obavy. V rámci běžného života nehrozí přenos infekce, s výjimkou rizikových činností, které jsou výše popsány. V rámci péče o HIV pozitivního pacienta ve zdravotnickém zařízení jsou obavy z přenosu infekce HIV rovněž ve většině případů neopodstatněné. Při běžné péči o HIV pozitivního pacienta zcela postačí obvyklé dodržování všech běžných zásad hygieny, asepse a dodržování standardních ošetřovatelských postupů, včetně používání základních ochranných pracovních pomůcek, kterými jsou např. rukavice. Určité riziko pak samozřejmě hrozí při provádění invazivních výkonů apod.

Pokud jsou však i při těchto výkonech dodrženy všechny standardní postupy a doporučení, snižují se všechna rizika na minimum. HIV pozitivní pacient nebývá obvykle rizikem pro ostatní pacienty. V rámci hospitalizace je však třeba myslet na jeho možné snížení imunitního systému. Proto pokud jej hospitalizujeme v rámci nějakého izolačního či bariérového režimu, bývá to zejména z důvodu zajištění jeho vlastní ochrany, např. před nozokomiálními infekcemi, které by jej mohly kvůli snížení jeho imunity ohrozit na životě, popř. výrazně zkomplikovat jeho zdravotní stav.

Vždy je však třeba myslet na to, že HIV pozitivní člověk je osoba jako každá jiná, má právo na stejnou péči jako všichni ostatní a nelze mít vůči němu jakékoli předsudky. HIV pozitivita je pro většinu pacientů velmi choulostivý zdravotní problém, který má na jejich život nemalé biopsychosociální dopady. Při ošetřování HIV pozitivních osob či kontaktu s nimi bychom měli vždy zachovávat maximální soukromí a diskrétnost, přistupovat k nim citlivě, ale bez viditelných obav a předsudků.


O autorovi: PhDr. Jiří Frei, ZZS Plzeňského kraje, Fakulta zdravotnických studií ZČU v Plzni (frei@centrum.cz)

Ohodnoťte tento článek!