Holistický pohled na umírání

Smrt, úmrtí, latinsky exitus, je z biologického i lékařského hlediska zastavení životních funkcí v organismu, spojené s nevratnými změnami, které obnovení životních funkcí znemožňují. Smrt je tedy stav organismu po ukončení života, tedy i úplná a trvalá ztráta vědomí, kdežto umírání je postupný proces, na jehož konci je smrt.


SOUHNR: Esej pojednává o subjektivním obrazu prožívání umírání a smrti. Jedná se o pohled do vlastního nitra autorky, která cestou vzdělání dospěla k holistickému pohledu na skutečnost života. Zvolený přístup definování, hodnocení umírání a smrti v 21. století v zemi, jež prošla a prochází různými etapami společenského vývoje, má silný sociologický podtext s ohledem na člověka jako lidskou bytost, která má svá práva a potřeby bez rozdílu sociálního postavení.
Klíčová slova: emoční inteligence, destruktivní emoce, holistický přístup, sociální, kulturní, psychologická antropologie

SUMMARY: The assay deals with subjective perception of dying and death. It provides insight into the soul of the author who by education came to believe in holistic view of life. She defines death and evaluates dying in 21st century in a country which undergoes various stages of development, with focus on person as a human being with its individual rights and needs regardless his social status.
Key words: emotional intelligence, destructive emotions, holistic approach, social, cultural, psychological anthropology


Smrt nelze zaměňovat s umíráním, neboť umírání je jedna z fází života organismu. Smrt nastává u každého živého organismu v jiném věku a ve většině případů ji nelze dopředu přesně určit. Dříve se smrt diagnostikovala na základě zástavy dechu a srdečního tepu a i dnes se těchto ukazatelů používá nejčastěji. Podstatný rozdíl je ovšem v tom, že oproti dřívějšku víme, že zástava dechu a srdce nemusí být definitivní, proto pokud neexistují jiné významné okolnosti prokazující úmrtí, je na místě pokus o obnovení obou funkcí. Celospolečenský pohled na otázku umírání a smrti mě vede k činnostem, které nám na základě vlastního poznání pomáhají vytvořit postoje k těmto přirozeným vývojovým skutečnostem, začínajícím stárnutím. Stárnutí je poměrně běžnou příčinou smrti u člověka, ačkoli u ostatních živočichů je tento důvod zřídkavý.

Vymezit stárnutí není lehké, ale obvykle se definuje jako proces, kdy se zvyšuje riziko smrti. Z tohoto pohledu stárnutí začíná u člověka již po konci puberty. Z biologického hlediska je hlavní funkcí smrti vlastně odstranění opotřebovaných organismů.

Smrt má v lidské společnosti výrazný sociální význam, např. v rodině vede smrt jednoho z členů k novému uspořádání její struktury a funkcí jejích členů – kupř. nejstarší syn částečně nahradí zemřelého otce. Manipulací celospolečenským míněním je považováno za správné a hlavně bezpečné umírání v institucích, což je velmi mylné. Je to dobrá cesta v případě, že člověk je sám, bez pomoci, sociálních vazeb, dobré rodiny, přátel a především v případě, že jeho stav vyžaduje ošetřovatelskou a lékařskou péči.

Mé životní zkušenosti jako vzdělané sestry, orientující se na oblast stáří, ošetřující klienty vyšší věkové skupiny, a pedagogického pracovníka věnujícího se odbornému vzdělávání pracovníků pro nelékařské profese více než dvacet let, vytvořily postoje různých pohledů na smrt. Jsem přesvědčena, že vlastní životní názory podléhají výchově, zkušenostem a vnímání obrazu vlastní osobnosti jako neopakovatelné individuality.

Ptám se, jaký postoj, pohled ale hlavně přístup máme zaujmout? Jakou cestou napomůžeme k hledání vnitřního klidu, pokoje při doprovázení umírajícího dnes? Hledám odpovědi a nacházím je v minulosti. Multikulturní chápání globalizovaného, komerčně, tržně a politicky orientovaného prostředí, ve kterém peníze hrají důležitou roli, mě svádí ještě hlouběji studovat starověké civilizace, budovat i duchovní úroveň, učit své studenty o rozměrech lidskosti. Pomáhat jim nacházet cestu vnitřního bohatství, čistoty, pokory a stát se tak silným jedincem, který obstojí v náročném přetechnizovaném světě, kde vázne lidská komunikace a zhoršuje se kvalita mezilidských vztahů.

Ve své podstatě existují velké jednoduchosti v lidském počínání, které naplňují člověka štěstím. Znali je představitelé starověkých kultur v Evropě i mimo ni. Při pohledu v přímém televizním přenosu na obyvatele karibského ostrova Haiti, kteří byli zasaženi velkou katastrofou, musíme být dojati lidskou statečností, silou žít, uchránit si to nejdůležitější, co je člověku dáno, a to je lidský život.

Novodobá památka katastrofy, která 26. prosince 2004 zničila několik desítek vesnic v Thajsku, Indii a na Srí Lance, je památník, který se nachází na jihozápadě Thajska, ve vesnici Khao Lak. Původní zemětřesení o síle 9 stupňů Richterovy stupnice v okolí ostrova Sumatra zvedlo vlnu vysokou až 10 metrů, která postupně smetla pobřeží Indie, Srí Lanky a Thajska. Na následky tsunami zemřelo více než 220 tisíc lidí, z nichž 50 tisíc nebylo nalezeno nebo je nebylo možné identifikovat. Asi 125 tisíc lidí bylo zraněno a více než 1,5 milionu lidí přišlo o domov. Patrný je silný duchovní rozměr mnohdy velmi chudého obyvatelstva, které je věřící, a víra jim dává naději k záchraně.

Umírání a smrt mohou mít různé podoby, životní proces je ovlivněn i obdobím života jedince. Může mít božský, rituální podtext spojený s obřady, ale i těžký a krutý proces násilí na člověku. Závisí také od fyzického stavu člověka, zda umírá v nemoci, nebo z plného zdraví. Nemohu ve své eseji nevzpomenout Arnošta Lustiga, českého prozaika, publicistu, scenáristu, který prošel koncentračními tábory. Ve svých zpovědích popisuje nacistickou politiku, která cílevědomě krok za krokem ničila v lidech lidskost. Lidé byli totiž před fyzickou likvidaci ničeni psychicky. Nakonec už nebyli ani lidmi, protože jim nacisté vzali vše, co tvořilo základ jejich života, všechny materiální hodnoty, postavení, jméno, právo na bydlení, právo na život (Cinger, 2009).

Filozofie našeho života a bytí na této planetě by měla mít smysl, cíl, bez jakékoli touhy po moci, majetku, ale ve smyslu lásky, pravdy, pokory a prožívání stavu vnitřního klidu, pohody, touhy pomáhat nejen nemocným, ale všem těm, kteří pomoc potřebují bez rozdílu barvy pleti, pohlaví, věku, sociálního postavení. Musíme ujít kus osobní cesty, abychom duchovní cestu nalezli sami, vlastním sebepoznáním, studiem osobností, jako byl Aristoteles, Cicero, F. Nietzsche, E. Kant, E. Fromm, C. Rogers, dalajlama aj. Nalézt přístup, který má své jméno, je velmi progresivní a humanistický, to je tzv. holistický přístup, který musíme uplatňovat jak v oblasti vzdělávání zdravotnických pracovníků, tak v oblasti poskytování přímých ošetřovatelských služeb.

Představitelé humanistického proudu v psychologii, jako byli Maslow, Malinovski, ve svých pracích na téma sociální, kulturní a psychologické antropologie pojmenovali skutečnosti, které se týkají významu rituálů, symbolů a obřadů v životě člověka, bez rozdílu kultury, ze které pochází (Pelikánová, 2005). Musíme pochopit, že cesta ke vzdělání vede přes poznání a vědění, které však musí být uplatňováno v každodenním praktickém životě, jinak nemá smysl.

Pohled na smrt se liší jak dobově, tak teritoriálně, v závislosti na výchově, víře i životní filozofii každého jedince. Ve společnostech, kde žije v jedné domácnosti více generací a smrt člena rodiny je tedy běžnější událost, bývá přístup ke smrti celkem vyrovnaný, bývá chápána jako nutná součást života. Ve většině kultur panovala víra, že člověk má hodinu smrti dopředu přesně stanovenou. Magickými praktikami pak bylo možné okamžik smrti zjistit s množstvím různých předpovědí (sny, zjevení zvířat, mytických bytostí atd.).

V moderní společnosti je smrt do značné míry chápána tragicky a očekávána s obavami. Proces umírání a smrti může být pozitivně či negativně ovlivněn mnoha socio-kulturními faktory jak samotného umírajícího, tak těch, kteří jsou právě přítomni. Mohou to být nejen lidé osobně blízcí, jako je rodina a přátelé, ale velmi často to bývají osoby umírajícímu cizí, jako např. záchranáři, lékaři, sestry, ošetřovatelský personál, sociální pracovníci, ale i dobrovolníci, občané (Pelikánová, 2009).

V podstatě všichni máme k dispozici určité předpoklady, jako jsou emocionální dovednosti, osvobození se od samotného strachu a destruktivních emocí. Kvality doprovázejících osob spočívají ve „výjimečnosti“, bez rozdílu náboženského vyznání, mezi které patří schopnost vyzařovat pocit dobroty, podmanivá osobitá přítomnost, nesobeckost, což znamená člověka, který se příliš nestará o své postavení, slávu nebo ego, a v neposlední řadě úžasná schopnost pozornosti a soustředění (Goleman, 2004).

Rozdílné vnímání smrti

Nahlédněme tedy spolu do minulosti, například do země faraonů. Egypťané věřili v posmrtný život. Faraon po smrti plaval po obloze, přes den na slunečném, v noci na měsíčním člunu. Proto se jeho tělo muselo zachovat se vším potřebným k životu. Zemřelý faraon se mumifikoval, aby se jeho tělo uchovalo na věčnost. Suchý pouštní vzduch ho zakonzervoval. Podle egyptské víry zplodil král v okamžiku své smrti s ženským božstvem sebe samého jako svého nástupce, aby opět mohl vstoupit na trůn jako bůh. Pohřební rituál vycházel z mýtu plodnosti.

Podle dochovaných historických materiálů hrobky stavěli otroci, ale i svobodní Egypťané. Stavba pyramid byla náboženskou povinností. Všichni, kteří vykonávali práce, museli uctívat čistotu těla i duše. V blízkosti pyramid se budoval chrám mrtvých, zádušný chrám, kde se konaly pohřební obřady. Další chrámy byly zasvěcené těm božstvům, která faraón uctíval. Ženám králů a úředníkům se stavěly hrobky při pyramidách, aby i po králově smrti byli v jeho blízkosti.

Aby byl zajištěn posmrtný život mrtvého, museli potomci vykonávat obřady podle přesného pořádku a přinést mu oběť. V opačném případě hrozilo, že mrtvý natrvalo zemře, anebo se vrátí a bude obtěžovat živé (Harenberg, 1994). Mnohé ženy zaujímaly rituální úlohu, ženy-bohyně prováděly obřady v chrámech na ochranu posmrtného života krále. Všechny tyto ženy musely dodržovat fyzickou i duchovní čistotu.

V blízkosti zádušního chrámu egyptské královny Hatšepsut se mne, jako Evropanky, dotkla energie v slunečním chrámu zasvěceném kultu slunečního boha Reharachteje (Réa). Sama jsem ucítila doteky minulosti, která nám chce pomoci najít odpovědi na absenci rituálních procesů, jež mohou přinášet smíření a sílu k dalšímu životu. Na cestě do hrobky v Údolí králů jsem musela souhlasit s Howardem Carterem, významným archeologem, který se při objevu hrobky Tutanchamona (17. 2. 1923) zmohl na pouhé Ano, vidím úžasné věci. (Tyldesley, 2005) Pokud se přeneseme na ostrov Kréta do období středověku jedné z nejstarších civilizací v Evropě, minojské kultury, spatříme uctívání bohyně Matky anebo bohyně Země.

Skromné chrámy plnily úlohu svatyní, Hadí bohyně se staly symbolem obnovy života. Bohem smrti v Řecku je Thanatos, zobrazovaný jako mladý muž s křídly, který přilétá, aby uhasil pochodeň života. Jeho bratrem-dvojčetem je Hypnos, bůh spánku. Řekové tím vyjádřili svou představu, že spánek a smrt jsou si podobné, ale i fakt, že lidé často umírají v noci během spánku. Ve starověkém Římě byly bytosti velmi podobné řecké mytologii, jen měly jiná jména. Bohem smrti je Mors, bohem římského podsvětí bůh Pluto.

V severské mytologii se rozlišují mrtví, kteří padli v boji, a ti, kteří zemřeli např. stářím nebo nemocí. Z padlých hrdinů jsou ti nejudatnější vybráni valkýrami, které je odnesou do síně padlých, v níž budou čekat na ragnarok, poslední bitvu. Ostatní zemřelí odcházejí do temné říše Helheimu.

Ve slovanské mytologii postavu smrti zosobňovala bohyně Morana. Je představována jako krásná vládkyně zimy a v některých vesnicích se na jaře dodnes udržuje zvyk „vynášení smrti“. Součástí obřadu je rituální svržení postavy vyrobené ze slámy a starých hadrů (označovaná jako Morana, nebo Smrtholka) ze skály, nebo z mostu, případně její spálení v ohni. U nás tento zvyk splývá s pálením čarodějnic.

Ve středověku si lidé představovali smrt jako kostlivce s kosou nebo mečem (Smrtka, Smrťák). Není bez zajímavosti, že většinou byl považován spíše za osobu mužského pohlaví, jinde, jako např. v Čechách spíše ženského pohlaví. Zpodobnění smrti se často objevuje také na obrazech jako tzv. tanec smrti, v němž kostlivecsmrt tančí v čele průvodu lidí. Tato a jiná znázornění smrti měla sloužit k tomu, abychom na ni nezapomínali, a proto žili ctnostným životem a nezemřeli v hříchu.

Některé filozofické a náboženské směry, např. hinduismus, hlásají tzv. „kontinuitu bytí“. Lidskou bytost považují za nehmotnou duši, která nikdy neumírá. To, co je smrtelné, je pouze fyzický obal – tělo, schrána, nádoba pro ducha. Podle tohoto pohledu člověk není fyzické tělo a nemůže tudíž zemřít. Smrt pak vnímají pouze jako změnu stavu existence a ve vztahu k fyzickému tělu jako „opuštění vozítka“, v němž duch pobýval a působil na fyzické úrovni existence.

Pokládám si otázky… Přísluší nám hodnocení skutečnosti umírání a smrti současného světa? Máme právo hodnotit? Máme právo napravovat věci lidské? Přijímám tuto nelehkou úlohu, neboť my všichni jsme zodpovědní za důstojné doprovázení při umírání svých rodičů, dětí, blízkých nám bytostí. Dříve jsem plně nechápala svůj postoj, bylo to v období mladosti, kdy jsem působila jako sestra, ale již tenkrát jsem cítila, že pacienti nemohou za mé přítomnosti a přítomnosti lékaře odcházet z tohoto světa tak neosobně!

Musím apelovat, v rozsahu možností vyspělé, kulturní země, kterou bezpochyby Česká republika je, na důstojný závěr života. Pouze v nevyhnutelných situacích, kdy je potřeba odborné zdravotní péče, je vhodné doprovázet člověka v institucích, zařízeních tomuto úkonu zřízených, jako jsou např. hospice, za přítomnosti vzdělaných profesionálních pracovníků. Ti jsou vybaveni nejen odborností, ale především emoční a sociální inteligencí s duchovním vědomím a dobrým srdcem.

A tak i dnes, jako i v minulosti, se všeobecně preferuje cesta umírání ve svém domě, ve své posteli, se svými blízkými, i když to nemusí být vždy rodina, která jako taková nabývá v dnešní společnosti jinou strukturu. Podle potřeby však může doprovázet umírajícího i přítomný terénní pracovník zdravotních nebo sociálních služeb.

Nelze si představit tuto cestu bez podpory státní politiky, která nese také svůj podíl zodpovědnosti jak v sociálních, tak zdravotních službách poskytovaných občanům nejen ve zdraví a nemoci, ale i v období umírání.

Závěr

V moderním období postrádáme rituální procesy, činnost symbolů, které napomáhají lidem v různých složitých životních situacích, vlídné doprovázení umírajících, utišení bolesti jak fyzické, tak duševní. Závěrem mohu říct, že bychom měli být nakloněni větší duchovní obrodě této země, společnosti, jak to ve svém poselství pro Evropu přednesl papež Benedikt XVI. – není nutné, aby člověk 21. století umíral sám a bolestně.

Souhlasím taktéž s myšlenkou Arnošta Lustiga z knihy Zpověď: „Pokud dělá člověk to, co má rád, je snad třikrát člověkem. Je na tom líp. Život pro něho má vlastnosti, které má mít, aby se dal vůbec žít. Krásu, smysl – někdy trvale – a vede odněkud někam.“ (Lustig, 2008).


O autorovi: PhDr. Iva Pelikánová, RS, RNA, ředitelka SZŠ a VOZŠ Ostrava p. o. (iva.pelikanova@zdrav-ova.cz)

1)
roky) x AST (U/l
2)
PLT (109/l
3)
OR = 2,36, 95% CI 1,34-4,15, p = 0,003), resp. (OR = 2,42, 95% CI 1,22-4,81, p = 0,01
4)
OR = 3,22, 95% CI 2,28-4,55, p < 0,0001), resp. (OR 2,82, 95% CI 1,91-4,15, p < 0,0001
Ohodnoťte tento článek!