Hospicová domácí péče

Domácí hospicovou péčí (mobilní hospicová péče) se rozumí péče o nemocného v konečné fázi choroby, kdy již nelze očekávat žádné terapeutické výsledky. Většinou jde tedy o tzv. léčbu paliativní, zaměřenou na tišení bolestí nemocného a zmírnění nepříznivých příznaků onemocnění.

SUMMARY

Home hospice care (mobile hospice care) is a care of a patient in his final stage of a disease when there is no longer a chance of cure. Most often it is a palliative treatment aimed at alleviating pain and negative symptoms of the disease.

Hospicová péče zaručuje, že nemocný nezůstane sám se svými obavami a nebude trpět nesnesitelnými bolestmi. Péče o něj je maximálně ohleduplná a řídí se jedinou prioritou, a tou je zachování lidské důstojnosti umírajícího nemocného. Hospicová péče je péčí paliativní.Hospicová péče přináší dar klidného závěru života ve vlastní rodině. Víme, že tato situace je velmi náročná pro rodinu a okolí nemocného. Důležité je, abychom pečující uměli podpořit. Hospicová péče je obvykle poskytována klientům, u nichž ošetřující lékař předpokládá, že ke smrti dojde do šesti měsíců. Pracovníci hospicové péče zajišťují odbornou péči zahrnující management bolesti i emocionální podporu.

Návštěvy jsou obvykle indikovány v maximální frekvenci 3krát denně. Frekvenci lze rozšířit po písemné žádosti ošetřujícího lékaře a po schválení revizním lékařem zdravotní pojišťovny. Hospicový program je koordinovaný program paliativních a podpůrných služeb, který zajišťuje léčbu, psychologickou, sociální a spirituální péči pro umírající osoby a jejich rodiny. Služby jsou zajišťovány lékařsky řízeným interdisciplinárním týmem profesionálů i dobrovolníků.

Po smrti nemocného je k dispozici péče o pozůstalé (bereavement). Principy paliativní medicíny korelují s potřebami umírajících a zahrnují tyto základní cíle: symptomatickou léčbu, zmírňující péči, efektivní terapii somatické a psychické bolesti, emotivní podporu, spirituální pomoc, sociální zázemí, aktivní nebo aktivizační individuální program pro umírající, doprovodnou odbornou pomoc rodině umírajícího. Paliativní péči je možno poskytovat v hospicech, v domácnostech anebo nemocnicích. V systému paliativní péče je důležitá i úloha rodiny nemocného.

Nezbytné je, aby měl nemocný dostatečné rodinné zázemí, členové rodiny jsou sestrami zasvěcováni do péče o něj. Z toho vyplývá, že zatím není v našich silách starat se o opuštěného člověka. V našich řadách pracují také sestry specialistky, schopné podat léky, ošetřit katétry a poskytnout další, odbornou sesterskou péči. Jsme schopni monitorovat jak vitální funkce klienta, tak například glykemii.

Příprava na smrt

Umírání – terminální stadium – je nejtěžší fází lidského života. Umírání má několik stadií a je spojeno s řadou symptomů, které ovlivňují kvalitu života klienta i jeho blízkých. „Nikdo nemá na smrt příslušné vzdělání, ale každý má nejen právo, ale i mravní a lidskou povinnost zaujmout stanovisko ke svému budoucímu umírání a své sice vzdálené, ale dozajista přišedší smrti,“ řekl profesor May Blumenthal Barby.

Každá zkušenost s úmrtím osoby blízké, či našeho klienta nás nutí k zamyšlení nad otázkami, jaká přání, potřeby budu mít „já“, až přijde tato fáze lidského života. Chci zemřít sama bez přítomnosti blízkých? Chci zemřít doma, v nemocnici, v domově důchodců… Stigmatizace pojmu „smrt“ nás podvědomě nutí odkládat myšlenky, ale i otázky a odpovědi spojené s touto přirozenou součástí života, a tak hledáme odpovědi na otázky spojené se smrtí a umíráním až ve chvíli, kdy jsme zaskočeni tíživou životní situací, která je spojena s umíráním osoby blízké. V této chvíli, aniž bychom si to v plné míře uvědomili, myslíme v prvé řadě na to, co ztrácíme my.

V duchu si promítáme společné chvíle, zážitky, které už nikdy s osobou blízkou neprožijeme. Často zapomínáme na vcítění se do jednotlivých fází umírání, které prožívá umírající člověk, a nemyslíme na fakt, že ten, kdo umírá, ztrácí vše. Pokud rodina či blízcí příbuzní udělají rozhodnutí, že umožní svému blízkému zemřít doma s tím, že budou při něm, budou jej hladit, držet za ruku, bude jim odplatou vzpomínka a pocit uspokojení a velkého klidu, že udělali, co bylo v jejich silách.

Příprava na hospicovou péči doma – ve vlastním sociálním prostředí

Aby péče o umírajícího byla kvalitní, musejí pracovníci hospicové péče nejprve získat informace od ošetřujícího lékaře, od nemocného a navštívit zařízení, ve kterém zatím pobývá. Nezbytná je návštěva sociálního prostředí nemocného a získání informací od rodinných příslušníků. Pak se sejde tým zajišťující péči a sestaví ošetřovatelský plán, jeho plnění, informuje rodinu o zajištění péče a připraví domácí prostředí. Teprve poté může zajistit kvalitní péči.

Lékař

Od lékaře zjišťujeme informace o celkovém stavu nemocného, o závažnosti diagnózy, stadiu nemoci, léčbě, analgezii, výživě a příjmu potravy, vyprazdňování, fyziologických funkcích, psychickém stavu apod. Klient o svém stavu – umírání – musí vědět. Informovat jej je povinností lékaře. Nejlépe je, když lékař nemocnému řekne při psychologickém rozhovoru, že jeho stav je vážný. Tato skutečnost většinou přivede nemocného k přemýšlení. V tomto období mohou nastat různé fáze přijmutí skutečnosti. Je to fáze agrese, úzkosti, deprese a nakonec vyrovnání. Pro nás – ošetřující – je důležité rozpoznat, v jaké fázi se pacient nachází. U lékaře se také informujeme, jaké pomůcky bude nemocný potřebovat (např. polohovací lůžko, antidekubitální pomůcky, infuzní stojan, kyslík a další).

Klient

Po konzultaci s lékařem se snažíme navázat kontakt s nemocným. Musíme být klidní a vyrovnaní. Můžeme nemocného uchopit za ruku, sednout si k lůžku a po vzájemném představení jej informovat, jak bude péče probíhat. Pokud má obavy z pobytu doma, snažíme se tyto obavy rozptýlit, aby nabyl vnitřní jistotu, že jsme tu pro něj a doma všechno zvládneme. Nasloucháme a co nejvěrohodněji odpovídáme na kladené otázky. V průběhu rozhovoru se ptáme, co pro něj můžeme udělat, čím mu uděláme radost, jaké přání by chtěl splnit.

Rodina

Ne všichni rodinní příslušníci jsou smířeni se skutečností, že jejich blízký zemře doma. Mnohdy to dělají jenom proto, že chtějí vyhovět, splnit přání umírajícího. Cítí se zaskočeni touto neobvyklou situací a mají pocit, že nejsou schopni ji zvládnout. Mají strach, co budou dělat, když zrovna nebude k dispozici ošetřující personál. Mají strach z možných bolestí nemocného, ze ztráty vědomí, imobility a ze samotné smrti. Jak budou reagovat. Další obavou bývá v případě úmrtí živitele rodiny, jak se vyrovnat se vznikem nové sociální situace a s finančními problémy.

Hospicová domácí péče

Úkolem pracovníků hospicové domácí péče je ujistit rodinu, že nemocný nemusí snášet bolesti, protože lékař mu předepíše vhodné léky. Příbuzné musíme připravit na zhoršení zdravotního stavu nemocného, ujistit je, že jim budeme pomáhat, vést je a říkat jim, co je potřeba udělat, a že je budeme celou dobu doprovázet. V rámci nonverbální komunikace můžeme použít i pohlazení ruky, ramene jako důkaz spoluúčasti. Snažíme se rodinu naučit, jak nejlépe hovořit se svým blízkým. Mají strach, že se jej mohou nějak necitelně dotknout. Je vhodné položit nemocnému otázky typu: co pro něj můžete udělat, jestli nechce splnit nějaké přání. Mnohdy stačí u nemocného pouze být, držet jej za ruku nebo pohladit. Ještě nemusí být připraven s rodinou hovořit. Většinou přijde čas na to, že nemocný se sám otevře.

Umírání a smrt

V poslední fázi života je velmi důležité, aby spolu nemocný a rodina hovořili, zavzpomínali na vše dobré, ale i věci nepříjemné, protože je to jedna z posledních příležitostí odpustit si. Důležité je dát najevo lásku, dotýkat se a hladit se. Ale i společné mlčení může být naplňující. Umírající by měl mít možnost hovořit i o víře a případné potřebě kněze. Smíření bývá velkou úlevou. Pokud nemocný nemůže mluvit nebo psát, je potřeba najít jiný způsob komunikace (pohyb prstem, mrknutí). I v situaci, kdy je nemocný v kómatu, po mozkové mrtvici a nemůže mluvit, je dobré na něj hovořit, držet jej za ruku nebo pohladit, protože i v takovém stavu stále vnímá. Proto není vhodné před ním řešit případná nedorozumění a neshody.

Na tuto poslední fázi života nemocného se pracovníci hospicové péče snaží celou rodinu připravit. Poskytnou telefonní čísla a návod, jak v dané situaci jednat. Pokud si příbuzní nejsou jisti, že situaci zvládnou, mohou si zavolat ošetřující sestru, která za nimi přijede. Když nemocný zemře, je rodina často bezradná a ztrácí zájem o okolní svět a realitu. Svou účast jim dáváme najevo tím, že je vyslechneme a ujistíme, že jejich rozhodnutí bylo správné, protože svému blízkému umožnili zemřít doma, držet se za ruce a být s ním v nejtěžší chvíli. Nám pak zůstává povinnost odnést všechen materiál a pomůcky k ošetřování. Mohlo by se zdát, že je celá záležitost vyřešena a ukončena, ale opak je pravdou. Zůstává nám ještě jedna morální povinnost, a to péče o ty, kteří se s námi starali o svého blízkého.

Zkušenosti z praxe

Umírala mi maminka po autonehodě, a přestože jsem zdravotnice, stále jsem odmítala tuto skutečnost přijmout. Jsem věřící člověk, a tak kudy jsem chodila, tudy jsem se modlila za její záchranu, za její život. Komplikace pokračovaly a maminka velmi trpěla (tenkrát ještě nebyla léčba bolesti na takové úrovni jako nyní) a taky začínala tušit, že se její stav již nezlepší. Jednoho dne se posadila na postel, držely jsme se za ruce a řekla mi: „Pavli, já umřu.“ Já jsem se pomalu na tuto skutečnost začala připravovat, ale nedokázala jsem ji stále přijmout, a tak jsem byla hysterická a odpovídala jsem jí v slzách: „Ne, ne, co mi to tady říkáte, to není pravda, já jdu pro lékaře a on vám taky řekne, že nezemřete.“

Cloumala se mnou bolest, lítost, bezmocnost, neschopnost přemýšlet a zůstat sedět a přijmout toto vyznání. Mamince bylo 58 let. Byla to velmi moudrá žena. Řekla mi, že o tom nebudeme mluvit, když je to pro mě tak bolestné. Celý život si vyčítám, že jsem nebyla připravena přijmout, že umírá, a naslouchat jí. O to větší bylo moje překvapení, když jsem druhý den za ní přišla. Ležela na jednotce intenzivní péče, usmála se na mě, pohladila jsem ji, dala jí pusu a maminka mi dávala kousky papírků.

Papírky byly různě natrhané kresbičky od vnoučků. Na tyto kousky papírků napsala vzkazy pro nás, své děti a vnuky. Napsala nám, co ji tížilo, jak máme svůj život žít a své obavy. Také nám napsala, jak nás má ráda, co jí máme dát do rakve a jak zařídit pohřeb. Jejím největším přáním bylo, abychom se nehádali a zůstali stále bratři a sestry. Ruku již pomalu neovládala, ale chtěla nám toho ještě tolik sdělit. Muselo to pro ni být velké úsilí napsat nám tyto poslední vzkazy. Zanechala nám tak kus sebe, své lásky, kterou již nestačila sdělit. Bylo to pro mě velkým poučením, a tak se i já snažím při takových situacích nezapomenout na něco, co by pro umírajícího mohlo být důležité.

Zmíním se ještě o jedné příhodě. V rodině umírala maminka. Syn byl velmi rozrušen a nedokázal sám nic řešit. Naše edukace a příprava na jednotlivé fáze vedly k tomu, že jsme vše zajistili a společně zvládli. Maminka umírala i za přítomnosti kněze. Při jedné příležitosti, když jsem dělala dokumentaci pomocí fotoaparátu, jsem rodinu s maminkou vyfotila. Fotografie se mi velmi hodila, když jsem šla rodinu později navštívit.

Měla jsem možnost ujistit všechny, že maminka byla šťastna až do poslední chvíle. Mohla jsem říct: ten úsměv patří vám a tím, jak maminku držíte, jí dáváte pocit, že jste s ní, že se máte všichni rádi. Podívejte se, jak je krásná, její oči září, je šťastná. Teď si tu fotografii můžete dát někam blízko sebe a s maminkou si povídat. Její oči budou zářit a úsměv maminky bude stále váš. Nebylo potřeba více slov. Synovi zůstalo vědomí, že odchod jeho maminky byl „šťastný“.

Pavla Andrejkivová, Agentura domácí zdravotní péče LADARA s. r. o., Karlovy Vary (andrejkiv.p@seznam.cz)

Ohodnoťte tento článek!