Jak se Češka stane denturistkou

Pro zasvěcené informace o americké „zubařině“ a všem kolem ní je nejlepší zajít za někým, kdo se v oboru pohybuje. A tak jsem se rozhodl promluvit si s Gitou Borland, se kterou mne spojuje dávné přátelství.

Jak se Češka stane denturistkou

Provdala se za zubního technika, a jelikož vědecké místo se v malém městečku v jižním Oregonu prakticky najít nedá a manželé chtěli bydlet v klidném místě na západním pobřeží Spojených států, musela se Gita naučit dělat protézy. V roce 1999 začala pracovat s manželem ve vlastní laboratoři, kterou koupili jako zavedenou firmu. Tím se Gita Borland automaticky stala zubní techničkou. V roce 2005 manžele napadlo, že by mohli být prostřednictvím denturismu (vysvětleno dále) úplně samostatní a přestat pracovat pod zubaři. Gitin manžel se rozhodl, že jako zkušenější v oboru bude vydělávat peníze a žena bude studovat.

V té době jako technici vyráběli zubní protézy asi pro osm zubařů, kteří potřebovali expertizu Gitina manžela. Vzhledem k tomu, že je ve Spojených státech tato škola pouze jedna, umožňuje jen denní studium a čekací doba je tři roky, byla jedinou Gitinou možností univerzita v Kanadě, kde se tento obor studuje v každé provincii. Univerzita v Torontu jako jediná nabízí velice drahé dálkové studium pro studenty ze Spojených států a Anglie. Diplom z této univerzity je platný v USA, Kanadě, Anglii a některých dalších evropských zemích. Na rozdíl od zmíněné školy v USA, jejíž absolventi si ještě i po ukončení studia musí navýšit kredity z biologických předmětů (zejména mikrobiologie a patologie), aby mohli vůbec žádat o licenci, se jedná o poměrně kvalitní studium.

* Co vlastně profese denturistky znamená?

Profese zvaná denturismus je v podstatě prostodontista s kratším univerzitním vzděláním, který může mít, stejně jako zubaři, vlastní pacienty. Přesně řečeno, když lidé ve státech nebo zemích, kde je provozován denturismus, potřebují protézu, nemusejí už chodit k zubaři, ale mohou využít služeb denturisty. Pro Evropany, ale i pro Američany, je těžké pochopit, že existuje levnější a kvalitnější prostodontistická služba než z rukou zubaře. V USA, na rozdíl od Kanady, nejsou zubaři legalitou denturistů vůbec nadšeni. Přitom většina z nich považuje protézy za nutné zlo, které jim jen zabírá drahocenný čas. Podrážejí nám nohy, kde můžou, protože mají pocit, že jim ubíráme práci, potažmo peníze. Denturismus je tu legální pouze v pěti státech, i když se rozšířil i do dalších, kde denturisté praktikují pod křídlem zubařů nebo načerno někde „v garáži“. Ve zbytku Spojených států se postupně snaží založit společnosti a bojovat za legalizaci.

Ve Velké Británii bylo toto povolání až donedávna taktéž ilegální. S námi promovalo prvních 30 legálních britských denturistů. I tam jich předtím mnoho pracovalo načerno nebo pro zubaře. V Oregonu byl roku 1978 z popudu starších občanů USA zaveden obor denturismus. Hlavním impulzem byl nátlak obyvatel, kdy byla kritizována kvalita protéz a pro většinu lidí téměř neúnosné poplatky. Zubaři totiž na škole vyjímatelnou protetiku prakticky nemají a ani už se s ní v rámci studia příliš nesetkávají. Veškerá výuka se koncentruje na prevenci a kosmetiku. Denturisté se, zejména v posledních 5 letech, stali velkým přínosem pro starší občany. V současnosti musejí mít absolventi denturismu specializované vzdělání na vyšší úrovni než v minulosti. Denturistická komora každým rokem zvyšuje nároky na obdržení licence, což vnímám jako správný trend, neboť je důležité mít extenzivní všeobecné a specializované vzdělání pro dobrou úroveň profese.

* A jak na tebe působila škola?

Škola byla zajímavá. Měli jsme hlavně biologické obory včetně anatomie lidského těla, zaměřené především na hlavu a rtg diagnostiku. Velký důraz se klade i na patologii a farmakologii. Denturista musí umět rozeznat různé choroby měkkých a tvrdých tkání v ústech a také musí být schopen posoudit, jak určité léky a choroby ovlivňují budoucnost nošení protézy, reakce tkání a stav zbylých vlastních zubů na částečnou protézu. Měli jsme většinou dvouměsíční semestry po dvou předmětech, někdy tříměsíční se třemi. Většinou to znamenalo probrat celou učebnici a naučit se připojené CD/DVD nebo pásky. Na internetu lze najít neuvěřitelné množství informací a názorných pomůcek k výuce. Na závěr semestru jsme měli 3–5denní testovací dny buď v Torontu, nebo v různých městech na západním pobřeží Spojených států. Studenti z východního pobřeží měli testy ve státě Main, který je tam jediným státem, kde je denturismus legální. V takových případech pak profesoři přiletěli do států. Města se vybírala hlasováním. Klinické zkoušky jsme měli společně s britskými studenty v Torontu. Trvaly tři týdny a byly dost náročné.

* Jsi spolumajitelkou firmy ve Spojených státech. Varovala bys ostatní před podobným krokem, nebo bys jim ho naopak doporučila?

Není to tak hrozné. Vyhovuje nám to, což je dáno především tím, že máme naprostou svobodu v rozhodování, kdy a jak budeme pracovat. Pracujeme jen 4 dny v týdnu a 3 dny máme volno. I zubaři tu běžně pracují jen 4 dny v týdnu. Nevýhodou je, že někdy máme práce příliš a někdy není tzv. do čeho píchnout. Nikdy nevíme, co bude zítra. Můj manžel pracuje zhruba 10–12 hodin denně, přičemž začíná ve 4 hodiny ráno. Když máme hodně zakázek, pracujeme samozřejmě i v pátek a o víkendu. Pokud máme pacienta, který má čas pouze o víkendu, musíme se zkrátka přizpůsobit my. Mít vlastní firmu rozhodně není pro lidi, kteří nemají rádi nejistotu a kteří si potrpí na předvídavost a pravidelnost.

* Vím z vlastní zkušenosti, že každý zubař dělá jen něco, jeden vrtá, druhý dělá protézy, třetí je schopen rozříznout dáseň. To dřív v Čechách uměl každý lepší zubař.

Ano, to je do určité míry pravda. Všeobecný/ rodinný zubař vrtá, dělá korunky, a pokud je to jednoduchá extrakce, pak i trhá. Když je složitější, pacienta automaticky posílají ke stomatochirurgovi. Pokud zub potřebuje kanálek, je tu na to tzv. endodontista. Všeobecný zubař se do kanálků většinou nepouští. Jestliže má člověk problémy s parodontózou, pak je tu specialista periodontista. Pro obyčejného nepojištěného smrtelníka je zubní korunka záležitostí několika tisíc dolarů už jen kvůli tomu, že musí navštívit endodontistu, nechat si skoro za tisíc dolarů vyčistit a vypreparovat kanálky, poté zaplatí rodinnému zubaři 1500 dolarů za korunku a nedej bože, když má ještě problémy s parodontózou a potřebuje péči periodontisty.

To se pak už vůbec nedoplatí. Protézy tu dělají všichni zubaři až na ty, kteří je dělají neradi. Na to tu jsou specializovaní prostodontisti, kterých však není mnoho. Ti současně představují naši největší konkurenci. To, že se specializace takto rozdělily, je dáno hlavně soudními řízeními. Zubaři, jako ostatně i denturisti, lékaři a jiní specialisté, jsou prakticky stále jednou nohou u soudu. Aby se jim snížilo riziko, rozdělili si ho. Chirurgové vydělávají víc peněz, ale platí také více za pojištění odpovědnosti a stejně tak je to i u endodontistů. Všeobecný zubař se vystavuje soudu, pokud by se kanálek zanítil – pacient by měl problém a usmyslel si, že by na tom mohl vydělat nějaké peníze. Tím, že je endodontista specialista a je pro takové výkony trénován, je v těchto výkonech zkušený a tyto výkony vystudoval, je svým diplomem alespoň částečně zaštítěn.

Totéž platí pro zubní chirurgy. Hlavně v „ekonomicky nejistých“ dobách se najdou lidé, kteří jdou k zubaři či denturistovi pouze proto, aby našli něco, kvůli čemu by ho mohli zažalovat. Pomáhají jim v tom zástupy právníků lačnících po penězích. Ve škole jsme měli předmět etika v zubařství a tam nám mimo jiné bylo řečeno, že když kupříkladu položíme zrcátko na hruď pacienta, aniž bychom se ho předem zeptali, můžeme za to být žalováni. Velká část amerických „baby boomers“ (Pozn. red.: početně silná poválečná generace v USA – představuje zhruba 80 milionů Američanů) je rozmazlená, přecitlivělá, vypočítavá a hrozně touží po penězích. My kolem nich musíme chodit téměř po špičkách. Při sebemenším náznaku jejich nelibosti odejdou a už se nevrátí. Tady není možné pacienta přímo pokárat za špatnou zubní hygienu. Musíme to říci velice opatrně a diplomaticky. Dost často k nám do ordinace přijdou pacienti, kteří páchnou nebo přijdou přímo ze stavby či z továrny špinaví a zpocení. Ani tehdy jim nemůžeme nic říct. Další problém máme s neplatiči. Nechají si udělat protézu a nezaplatí a pak už je nikdo nenajde. Nebo zaplatí polovinu toho, co měli, a zmizí. Takže ani zubaři, ani denturisté nemají ve státech na růžích ustláno.

* Americký zubař – to je pro někoho zlý sen, pro jiného naopak vynikající odborník. Jak to vlastně je?

Americký tržní systém, který je založen na maximalizaci zisku a minimalizaci pracovních a materiálních nákladů, tu pro zubaře funguje výborně. Jsou to oni, kteří zaměstnávají své asistentky a dávají práci technikům. Asistentky obvykle vydělávají 10krát méně než zubaři. Jsou to zubaři, kteří si prosadili, aby zubní technici nemuseli být licencováni (zatímco na střihání psů licence potřeba je). Jakožto laboratorní společnost jsme chtěli, aby všichni technici měli alespoň certifikáty, případně několik semestrů odborné školy, a vedoucí laboratoří pak alespoň 2 roky univerzity. Zubaři se bojí, že by museli za výrobky platit víc, a tak proti těmto snahám lobbují.

Jak se Češka stane denturistkou

Jde jim o to, aby výrobky dostávali za co nejnižší cenu. Vzdělání v tomto oboru není finančně oceněno a není ani více respektováno. Manžel, jako jeden z mála, má 2 roky technické vysoké školy. Asi 30 % techniků má „jen“ certifikáty (něco jako závěrečná zkouška učebního oboru bez nutnosti navštěvování školy). Dalších 50 % nemá žádnou vyšší kvalifikaci. Tady si může kdokoli založit laboratoř a prohlásit se za technika. Není důležité, jak kvalitní výrobky jsou, ale kolik stojí. Kvalitní technici musí stále bojovat s lidmi, kteří tlačí ceny dolů – proti výrobkům z Číny, které jsou až 10krát levnější, a výrobkům ze zemí tzv. třetího světa, které jsou obvykle vyráběny z velmi pochybných materiálů. Jako příklad bych uvedla případ ženy, která si nechala udělat korunku a několik týdnů poté začala mít zdravotní problémy. Po otestování korunky bylo zjištěno, že si ji zubař nechal vyrobit v Číně a bylo v ní obsaženo nebezpečné množství olova. Vedle té první části americké populace existuje i druhá část, která je poslušná, nevzdělaná a neinformovaná.

Nemají ani selský rozum. Nevědí třeba, že by jim protéza měla sednout, že by neměla vypadávat a že by s ní měli být schopni normálně jíst a mluvit. Zubaři, stejně jako lékaři, za sebou mají 8 let studia, ale jejich vzdělání, stejně jako vzdělání většiny Američanů, je často ve srovnání s Evropou na poněkud špatné úrovni. Umocňuje se to tím, že jim jde především o peníze, a ne o člověka a jeho zuby. Člověk je jen jedním objektem v jednom ze dvou až čtyř křesel, které zubař současně obhospodařuje. Vzpomínám si, jak se už za komunismu říkalo, že zubaři a lékaři nepracují naplno, protože jsou špatně placeni. Ale tady jsou přeplaceni a řekla bych, že jsou všeobecně horší, než bývali v Československu. U nás měli alespoň výborné vzdělání. Jak vidno, kvalita člověka se projeví, ať je placen nebo ne. Nejhorší, co se může stát, je zavést do zdravotnictví tržní systém. Pak zcela přestává záležet na zdraví a jedinou zbývající starostí lékaře je, kolik vydělá a kde ušetří. Poplatky za výkony jsou nehorázné. Většina lidí si je stěží může dovolit. Pokud člověk nemá peníze a nemá ani pojištění, nikoho nezajímá. Ošetření nedostane, o to se postarají recepční s tvrdou náturou. Týdně se nás dva až tři lidé ptají, zda nevíme o dobrém zubaři. Bohužel každému říkáme, že nevíme. I já si chci občas nechat někoho doporučit, ale každý nad tím jen znechuceně mávne rukou.

Mnozí zubaři nejenže odbývají svou práci, kde mohou, ale chovají se k nám (když jsme ještě pracovali pro ně) i k pacientům bez respektu a často své účty sami neplatí. Osobně jsem zažila situaci, kdy mě po přestěhování do jiného města začal bolet zub. Obtelefonovala jsem několik ordinací, a buď mi rovnou řekli, že nové pacienty neberou, nebo že mě ošetří až poté, co si nechám udělat vyšetření. Tak jsem si brala prášky na bolest a musela jsem počkat 2 týdny na vyšetření, zaplatit 270 dolarů za to, že samotné vyšetření zubařem trvalo asi 20 sekund a zbytek udělaly asistentky. Obskakovaly mě s kamerami a rentgenem. Pak mi řekly „tu úžasnou novinu“, že mám kaz a že je nutné předělat plombu, na kterou jsem musela čekat další dva týdny, protože neměli volno. To je bohužel realita zdejší zubařiny. Často se setkávám s lidmi, kteří mají chrup ve velmi špatném stavu, prosí o pomoc, kterou jim však nemůžeme poskytnout. I kdyby jim pusa „uhnila“, nikoho to nezajímá.

Nemají peníze, a tudíž nemají na nic nárok. Ve větších městech občas fungují kliniky, kde se zubaři střídají a pomáhají těm, kteří si nákladnou péči nemohou dovolit. Těch však není mnoho a spíše ubývají. V našem městě je jeden zubař, který se věnuje charitativní činnosti a pomáhá chudým, ale je natolik zahlcen, že nápor práce nezvládá, protože těch, kteří si zubařskou péči nemohou dovolit, je čím dál tím více. I my jsme často nuceni vyrobit protézu zadarmo nebo pouze za cenu materiálu, ale takto to nelze dělat stále, protože sami musíme platit účty. Dovedu si představit, že mnohým českým zubařům by se velice zamlouvalo, že tu zkušený zubař vydělává mezi 15 až 30 tisíci dolary měsíčně a zubní sestry 1600–2000 dolarů. I podle manžela se za posledních 40 let americké zdravotnictví výrazně zhoršilo. Opravdoví odborníci, a především ti se srdcem, už vymřeli. V nové generaci chybí jak erudice, tak i lidský přístup. Když k tomu přidáme vysoké poplatky za každý výkon, nemůžeme se divit, že mnoho lidí vyhledává zubařskou pomoc třeba i v Mexiku.

V posledních několika letech se právě Mexiko stalo cílovou destinací pacientů, kteří potřebovali implantáty, korunky nebo i protézy, a to přestože ani mexické zdravotnictví není na nejlepší úrovni a člověk nikdy neví, na koho natrefí. Vidina třeba i 60% úspory je však pro lidi lákavá. V současné době ve své ordinaci vídám lidi, kteří zaplatili několik tisíc dolarů u místních zubařů, a když jim protéza neseděla, jejich zubař řekl, že pro ně už nemůže nic udělat. Další skupinu mých klientů tvoří lidé, kteří si nechali dělat levné protézy v Mexiku a dopadli podobně jako lidé v předchozím případě. Viděla jsem protézy, které patří spíše do muzea kuriozit. Měla jsem podezření, že ti, co je dělali, byli mexičtí „dr. Voštěpové“. Na druhou stranu zde existuje i hodně kvalitních zubařů, ale je obtížné je najít a dostat se k nim, neboť většinou už nové pacienty nepřijímají. Když máte štěstí a takového zubaře seženete, máte vyhráno. Často slýcháme, že člověku náleží taková péče a kvalita, jakou si zaplatí, neznamená to však automaticky, že čím více peněz utratí, tím lepší péči dostane.

Zubaři se čím dál tím častěji věnují „show“. Jejich ordinace mají všude monitory, jsou vybaveni minikamerami, které používají na získávání fotografií zubů, digitálním rentgenem, který je přenášen přímo na monitor, apod. Výsledek je ten, že pacient stráví 2 hodiny jen vyšetřením, za které si zubaři nechají i patřičně zaplatit. Za normální prohlídku by pacient zaplatil kolem 100 dolarů, v tomto případě však platí přibližně 300 dolarů za technologii, která je obsluhována asistentkami nebo zubními hygieničkami. Zubař se dostaví na závěrečných 30 sekund, aby zkontroloval jejich práci a pacienta propustí. Rozumnější lidé říkají, že se člověk má vyhnout velkým inzerátům v telefonním seznamu nebo propagaci techniky. To totiž často znamená, že se dotyčná ordinace věnuje víc získávání peněz než pacientům. Agresivní zubaři, lékaři a denturisti jsou většinou dobrými obchodníky a vědí, jak se prodávat, ale jejich profesionální úroveň nebývá dobrá.


O autorovi: Dr. Václav Větvička, Ph. D. Univerzita Louisville, Kentucky, USA

Ohodnoťte tento článek!