JAK SE HNOUT Z MÍSTA?

Máte pocit, že voda v řece přestala proudit, vítr nefouká, nepohne se ani lísteček. Stojíte nehybně na místě, nohy strnulé, hlava prázdná. Takhle to nechcete, ale nemáte ponětí, co a jak dál. A zda přitom vsadit na pomoc kouče nebo třeba na další vzdělávání…

Uvědomme si, co chceme

Stav nehybnosti je pauza na cestě k naplnění našeho poslání, k němuž nás vedou naše sny a touhy. Koučka Lucie Horníková doporučuje neupínat se jen na ně, ale zůstat přitom nohama na zemi: „Je samozřejmě důležité snažit se žít své sny, ale podstatná je i realita. Je fajn, když ji dokážeme přijmout a přimět ji, a by „pracovala“ pro nás.“ Někdy není nutně zapotřebí proto, a bychom se hnuli z místa, převrátit dosavadní život naruby, opustit práci účetní a stát oceánografem nebo módní návrhářkou. Nevíme-li, kterým směrem se vydat, udělejme si bra instorming. Bez přemýšlení nasázejme na papír vše, čemu bychom se chtěli věnovat (ne za 10 let ani až odrostou děti, ale právě teď, a nezáleží na tom, nakolik je přání reálné): letět balonem, navštívit místo, odkud pocházíme, strávit měsíc na Madagaskaru, založit firmu na čokoládu, napsat knihu… U každé položky na seznamu se ptejme: je toto opravdu MOJE přání? (Jinými slovy, nesnažím se žít život někoho jiného?) Pak zavřeme oči a představme si u každého přání, že se nám už splnilo. Jak se přitom cítíme? Jaké obrazy nám vyskakují?
U obtížněji splnitelných přání berme v potaz i jejich symboliku: baletkou se ve 40 letech nestaneme, s 10 dioptriemi nás asi kariéra letce nečeká, ale co když se za snem tančit skrývá touha po lehkosti v životě a pohled z letadla naznačuje potřebu nadhledu? Nejpřesnější interpretace je ovšem na majiteli snu.
Teď vyberme ze seznamu jedno nebo více přání, která jsme prožívali nejintenzivněji. Jsou to totiž ta nejdůležitější. Znovu se koncentrujme na každé z nich: Chceme opravdu této záležitosti věnovat veškeru svou pozornost a energii?

Silné a slabé stránky

Než začneme hledat cestu ke splnění přání, ujasněme si, jaké jsou naše předpoklady. Respektive jaké jsou třeba naše silné stránky. Ptejme se, co na nás ostatní obdivují, co se od nás mohou naučit a jak to můžeme využít v našem dalším nasměrování. Čím a jak nás baví pomáhat ostatním lidem? Co dokážeme udělat snadno a dobře, zatímco pro ostatní je to obtížné? Za co jsme byli naposledy oceněni? „Při hledání svých slabých a silných stránek musíme být sami k sobě beze zbytku upřímní. Děláme to přece pro sebe, protože to my se chceme někam posunout,“ podotýká Lucie Horníková. Požádejme o zpětnou vazbu také přátele, rodinné příslušníky nebo kolegy.
Bylo by škoda rezignovat na kariéru cestovatele

jen proto, že neumíme číst v mapách, nebo neotevřít módní salon, protože sami neumíme šít. (Beatles taky neznali noty a kam to dotáhli!) Vynecháme-li ze svého života věci, ve kterých nevynikáme, nikdy nezjistíme, jestli by nás nemohly bavit. Snažme se tedy dělat to, co dělat chceme – nejen to, v čem jsme dobří.
Pro každého je důležitá sebedůvěra. Jsme bohužel naučeni hledat hlavně své chyby, a proto máme potíž všímat si a radovat se z toho, kde se nám daří. Radujme se z maličkostí, i z těch nejmenších úspěchů. Na chyby pohlížejme jako na příležitosti naučit se něčemu novému. „Za vzor si můžeme vzít naše děti, které jsou mnohem sebevědomější než my, umějí se „prodat“, ocenit své plusy a stanovit si svou cenu,“ říká koučka.
Vydat se vstříc novému si žádá rovněž schopnost risknout nepředvídatelné situace. Zbytečný strach, který nás brzdí, je prozřetelnější nahradit důvěrou. Říká se, že když o něco opravdu usilujeme, celý vesmír se spojí, abychom toho dosáhli.

Vzdělávejme se

Možná si potřebujeme zvýšit kvalifikaci, abychom mohli dělat, co nás zajímá. A možná je „vystudovat vysokou školu“ jednou z položek v našem seznamu „přání“. Prakticky založení lidé přivítají zaměření zvolené školy na praxi. V tomto směru mají hodně co nabídnout soukromé vysoké školy. Na rozdíl od státních VŠ se v nich nemusíme tísnit v přeplněných posluchárnách a máme zaručeno, že pedagogové s námi budou jednat jako s partnery. A podle Střediska vzdělávací politiky se míra uplatnění studentů státních a soukromých univerzit neliší.
Pokud máme chuť si při studiu vylepšit angličtinu, nemusíme do zahraničí, stačí vybrat si některou ze zahraničních vysokých škol u nás. Jednou z těch renomovaných je University of New York in Prague (UNYP), která nabízí akreditované bakalářské i magisterské programy a má dnes 700 studentů ze 60 zemí. UNYP byla založena v roce 1998 ve spolupráci se State University of New York (SUNY) a Empire State College (ESC) a díky tomu nabízí svým studentům možnost získat mezinárodně uznávaný americký titul bakaláře ze SUNY/ESC.
A jaké americké bakalářské obory tu lze studovat? Obchodní administrativu, komunikaci a masmédia, IT management, mezinárodní ekonomické vztahy, anglický jazyk a literaturu a také psychologii. Co se týče výše zmíněného propojení s praxí, UNYP spolupracuje s mnoha nadnárodními firmami typu PriceWaterhouseCoopers nebo Coca-Cola nápoje ČR.
Při výběru soukromé VŠ je dobré prostudovat si nabídky, zjistit si doporučení absolventů, případně vyhledat reakce na internetu.

Získejme podporu

Krok od strnulosti k jakékoli bohulibé aktivitě za nás nikdo jiný neudělá. I ty sny si musíme plnit sami, už jen proto, že jinak by to nebyly naše, ale těch druhých, což jaksi není to pravé. To ale neznamená, že v případě potřeby nemůžeme navrhnout někomu, o kom si myslíme, že je naladěný na podobné vlně, jestli by s námi nechtěl spolupracovat a nepřevzal na svá bedra úkoly, na které už nemáme kapacitu. Delegování se tomu říká. O podporu či pomoc lze požádat i někoho z okruhu rodiny nebo přátel. Vyzvednout dítě ze školky nebo vyvenčit psa možná bude rodičům nebo kamarádům přinášet potěšení.
A my tak získáme další čas nejen pro to, co nás baví, ale taky na odpočinek. Myslet na své zdroje a starat se o ně je ostatně prevence dalšího uvíznutí v bažině. (Říkejme mu třeba vyčerpání nebo vyhoření.) „Díky odpočinku můžeme letět za svými sny. Jsme díky němu krásnější, poté sebevědomější a úspěšnější. A když jsme úspěšnější, tak jsme také spokojenější. Jedno pozitivum se nabaluje na druhé, ale pozor, bohužel stejně tak se nabaluje i to negativní,“ vysvětluje Lucie Horníková.
Už mušketýři říkali: jeden za všechny, všichni za jednoho, a platí to i pro vztahy s našimi blízkými. Nejde o to, kolik máme čísel v mobilu. Záleží na tom, jak hluboké vztahy jsou a zda se na ně můžeme spolehnout. A jak uzavírá koučka: „I pro ty, kteří dělají ramena a vše zvládají sami, je důležitá podpora blízkých. Je velmi důležité ji mít, ale také se ji musíme naučit přijímat. A tak hýčkejme naše dobré anděly, kamarády, co jdou stále s námi, v dobrém i zlém a hlavně, co nás drží při cestě za našimi sny.“

O autorovi| Text: Martina Coufalová, (převzato z časopisu Moje psychologie 12/2013)

1)
R
Ohodnoťte tento článek!