Jde o úraz pracovní, nebo nepracovní?

Úraz není nikdy příjemná záležitost, pracovní už vůbec ne. V praxi navíc mnohdy vyvstává otázka, který úraz je považován za pracovní a který již jako pracovní – byť se třeba stane i na pracovišti nebo v době, kdy je zaměstnanec přítomen v práci -kvalifikován není.

Starý zákoník práce (ZP) neobsahoval definici pojmu „pracovní úraz“. Praxe si v tomto směru pomáhala judikaturou, která charakterizuje pracovní úraz jako poruchu na zdraví, která byla zaměstnanci způsobena nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Nemusí jít tedy výlučně o tělesné zranění, ale o jakékoli jiné porušení zdraví. V pochybnostech bude věcí znaleckého posudku, aby se prokázala tzv. příčinná souvislost s nadměrným zvýšením třeba i duševní námahy.
Judikatura pojem pracovního úrazu charakterizovala již před dávnými lety takto: * „Pracovním úrazem je tělesné zranění zaměstnance, které nastalo nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů. Pracovním úrazem však není jen tělesné zranění způsobené nenadálým zevním násilím, nýbrž vůbec porušení zdraví, k němuž došlo nezávisle na vůli poškozeného, jestliže toto porušení zdraví bylo způsobeno zevními vlivy, které svou povahou jsou krátkodobé, je-li zaměstnanec při práci, jíž není zvyklý a která je nepřiměřená jeho tělesným možnostem, nucen okamžitým, usilovným vzepětím sil překonávat vnější odpor a zvýšit tak náhle, neobvykle a nadměrně svou námahu.“(R 27/1962) nebo * „Pracovním úrazem se rozumí porušení zdraví, které bylo zaměstnanci způsobeno v přímé souvislosti s výkonem jeho zaměstnání nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů. Toto zevní působení, označované také jako úrazový děj, je zpravidla takovou událostí, která vyvolá u postiženého subjektivní potíže, které mu nedovolují pokračovat v obvyklé práci nebo jen s určitými potížemi anebo jej dokonce z práce vyřazují.“ (R 1/1963) Z toho také vyšel zákonodárce v druhém zákoníku práce, když v § 380 odst. 1 ZP definoval „pracovní úraz“ jako „poškození zdraví zaměstnance, k němuž došlo nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním“.
Působení zevních vlivů nemusí spočívat pouze v působení zevních sil (pádu břemena, napadení cizí osobou), může se jednat i o působení vlastní tělesné síly (uklouznutí, zakopnutí, pád). Působení zevních vlivů však musí být krátkodobé a náhlé. V praxi nepůjde o pracovní úraz, když zaměstnanec po dlouhou dobu pracuje ve zdraví škodlivém pracovním prostředí, na druhé straně o pracovní úraz může jít, když záchranář utrpí otravu po vstupu do zamořeného prostoru. Působení zevních sil musí být také náhlé. Judikatura nakonec uznává za pracovní úraz i výhřez meziobratlové ploténky, ale musí tomu předcházet okamžité vypětí sil zaměstnance, kdy dotyčný překonával odpor a zvýšil tak náhle, nadměrně a neobvykle svoji námahu (zvedaná břemena nebo práce ve vnucené poloze). O pracovní úraz ale nejde, když se zaměstnanec pouze bezdůvodně skloní, následné poškození zdraví je pouhá manifestace obecného onemocnění zaměstnance.
Úrazem tedy může být za určitých okolností i úpal, omrznutí nebo otrava. Dlouhou dobu trval mezi právníky spor, zda lze považovat za pracovní úraz i infarkt myokardu, a nakonec se došlo k závěru, že v případě, kdy je prokázána souvislost infarktu nebo jiné cévní příhody s náhlým vypětím sil nebo velkou námahou, pak i tyto případy lze považovat za pracovní úrazy. V literatuře je popsán případ pilota, který při přistání letadla zabránil katastrofě a následně po přistání v důsledku vytrpěného traumatu utrpěl infarkt. Naproti tomu judikatura popsala případ, kdy se zaměstnanec domáhal určení úrazu za pracovní, když dostal infarkt poté, co mu vedoucí vytýkal nedostatky v jeho práci. Stejně tak je tomu v případě fyzické námahy – pouze zvýšená námaha (fyzická či psychická), která je příčinou infarktu či epileptického záchvatu, může být příčinou pracovního úrazu.

Není úrazem vybočení z pracovních povinností

Zákon nerozlišuje příčinu vzniku pracovního úrazu. Je nerozhodné, zda např. zaměstnanec trpí určitou chorobou, která vyvolá úrazový děj, jehož následkem je pracovní úraz. V praxi jsou časté případy nemocných cukrovkou nebo epilepsií, kdy zaměstnancova nemoc je vlastně původcem toho, že dojde k úrazu – zaměstnanec v epileptickém záchvatu upadne na zem a zlomí si ruku. Pro odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci to však nemá žádný význam, neboť stačí pouze, že došlo k poruše zdraví zaměstnance a že k ní došlo při plnění pracovních úkolů či v přímé souvislosti s ním. Znamená to tedy, že se nezkoumá, do jaké míry zaměstnavatel něco zavinil, není ani rozhodující, zda zaměstnanec uklouzl na mokré podlaze nebo zda upadl pouze vinou své neopatrnosti. V každém případě nese odpovědnost zaměstnavatel, který se může ve výslovně stanovených případech této odpovědnosti zprostit, prokáže-li zavinění zaměstnance. Jinak pouze § 380 odst. 2 ZP platí obecně a vylučuje z odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, která nastala zaměstnanci na cestě do zaměstnání a zpět. Vlastní pojem cesty do zaměstnání je definován v § 387 ZP jako cesta z místa zaměstnancova bydliště (ubytování) do místa vstupu do objektu zaměstnavatele nebo na jiné místo určené k plnění pracovních úkolů a zpět; u zaměstnanců v lesnictví, zemědělství a stavebnictví také cesta na určené shromaždiště a zpět.
Cesta z obce bydliště zaměstnance na pracoviště nebo do místa ubytování v jiné obci, která je cílem pracovní cesty, pokud není současně obcí jeho pravidelného pracoviště, a zpět se posuzuje jako nutný úkon před počátkem práce nebo po jejím skončení.
Je třeba si však uvědomit, že o pracovní úraz nejde tehdy, jestliže k poškození na zdraví zaměstnance došlo v době, kdy pracovník vybočil z plnění pracovních úkolů nebo z činnosti, která je v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Judikaturou popsaný zajímavý případ: „O pracovní úraz nejde tehdy, jestliže k poškození na zdraví pracovníka došlo v době, kdy pracovník vybočil z plnění pracovních úkolů nebo z činnosti, která je v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Tak tomu bylo např. tehdy, když dva pracovníci na pracovišti házeli po sobě uzávěry od limonádových lahví, přičemž tento uzávěr způsobil jednomu z nich úraz na oku. Bude tomu tak také v případě utrpění úrazu kupř. v nočních hodinách na chodbě ubytovacího zařízení při internátním školení pracovníků, neboť tu k úrazu nedošlo přímo při školení nebo v přímé souvislosti s ním, nýbrž v souvislosti s ubytováním. Není rovněž pracovním úrazem poškození na zdraví, které utrpěl pracovník na cestě z internátního školení k návštěvě rodiny v době, která nebyla určena pro takovou návštěvu řádem tohoto internátního školení (S IV., str. 410).“ „Nejde o pracovní úraz, když pracovník dokončí dlouho před ukončením pracovní směny pracovní úkol, jehož provedením byl pověřen, a o další práci se u svého nadřízeného záměrně nehlásí. Nelze takto posuzovat případy, kdy pracovník nepracuje, protože vyčkává přidělení další práce od svého nadřízeného. Není tu však vyloučena odpovědnost organizace za úraz podle ustanovení § 187 starého zákoníku práce (nyní ustanovení § 265 zákoníku práce) (R 11/1976).“

Plnění pracovních úkolů a přímá souvislost s ním

Škodou je pak vyjádřeno snížení majetku, který je možno vyčíslit v korunách. To totiž odlišuje škodu v právním pojetí od škody v lidovém, hovorovém pojetí. Tato škoda však musí také vzniknout v situaci, kdy zaměstnanec plní pracovní úkoly nebo když jeho jednání je v přímé souvislosti s ním, resp. když škoda je přímým důsledkem takové jeho činnosti.
Sám obsah pojmu plnění pracovních úkolů a přímá souvislost s ním je velice široký. Detailně je propracován dnes již přímo v zákoníku práce, a to v § 273 a § 274 ZP.
Podle § 273 ZP je plněním pracovních úkolů: * výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru a z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr – výklad tohoto pojmu nečiní v praxi až tak velké problémy; vždy je třeba vyjít především z pracovní smlouvy a ze sjednaného druhu práce, příp. z pracovního řádu či jiného předpisu zaměstnavatele nebo z podmínek, za kterých byla uzavřena dohoda o provedení práce nebo dohoda o pracovní činnosti, aby se stanovil okruh pracovních povinností zaměstnance, resp. jeho pracovní náplně, * jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele – ZP sice nyní již omezil podstatně možnost zaměstnavatele převádět zaměstnance na jinou práci a překládat zaměstnance do jiného místa výkonu práce, ale při vzniku škody může jít i o situaci, kdy zaměstnanec obdrží příkaz nadřízeného, který sice nepatří do jeho pracovní náplně, a přesto ho vykoná; každý zaměstnanec má svého vedoucího, který řídí a kontroluje práci svého podřízeného a tento odpovídá za každý příkaz daný zaměstnanci, zejména za příkaz mimo pracovní náplň zaměstnance, * činnost, která je předmětem pracovní cesty -pracovní cestou se podle definice tohoto pojmu obsažené v § 42 ZP rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce s tím, že zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na pracovní cestu pouze na základě dohody s ním a že zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal, * činnost konaná pro zaměstnavatele na podnět odborové organizace, rady zaměstnanců, popř. zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo ostatních zaměstnanců – tím se rozumí veškerá činnost konaná na podnět těchto zástupců zaměstnanců nebo i zaměstnanců samotných, * činnost konaná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní zaměstnanec nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nekoná proti výslovnému zákazu zaměstnavatele – tím se rozumí práce, která sice nepatří do pracovní náplně zaměstnance nebo nebyla zaměstnanci výslovně přikázána, ale zaměstnanec ji konal veden snahou prospět zaměstnavateli; za této situace často dochází ke zbytečným, ale častým úrazům, kdy zaměstnanci z vlastní iniciativy jen v zájmu zlepšení pracovních podmínek a vzhledu pracoviště utrpí úraz, * dobrovolná výpomoc organizovaná zaměstnavatelem – s těmito případy se dnes setkáváme zřídka, většinou jde o sponzorské akce.
Ustanovení § 274 ZP pak vyjmenovává úkony v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů: * úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení a úkony obvyklé v době přestávky v práci na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele – těmito úkony je např. převlékání zaměstnance do pracovního oděvu, umývání zaměstnance po skončení práce (zde je třeba odlišit, zda a v jakém rozsahu je nezbytné, podle toho, jak se zaměstnanec při práci ušpinil), příprava pracovního nářadí, nástrojů a uvedení strojů do provozu před zahájením práce, přestávka v práci jako taková není součástí pracovní doby, jsou i všechny úkony, které zaměstnanec v této době činí, ovšem s níže uvedenými výjimkami (jako např. stravováním apod.), považovány za úkony v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, * úkony obvyklé v době přestávky v práci na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele -přestávka v práci jako taková není součástí pracovní doby, nicméně všechny úkony, které zaměstnanec v této době činí na pracovišti, ovšem s níže uvedenými výjimkami (jako např. stravováním apod.), musí být považovány za úkony v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, * vyšetření ve zdravotnickém zařízení prováděné na příkaz zaměstnavatele nebo vyšetření v souvislosti s noční prací a ošetření při první pomoci a cesta k nim – jedná se zejména o vyšetření na příkaz zaměstnavatele, např. u zaměstnanců pracujících v noci apod., tedy o situace, za které zaměstnavatel plně odpovídá, neboť plně odpovídá za zajištění BOZP zaměstnanců, * školení zaměstnanců zaměstnavatele organizované zaměstnavatelem nebo odborovou organizací, popřípadě orgánem nadřízeným zaměstnavateli, kterým se sleduje zvyšování jejich odborné připravenosti – výklad tohoto pojmu opět nečiní v praxi problémy.
Takovými úkony však podle výslovného znění § 274 ZP nejsou cesta do zaměstnání a zpět, stravování, vyšetření nebo ošetření ve zdravotnickém zařízení ani cesta k nim a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele. Pokud zaměstnanec utrpí úraz cestou do závodní jídelny v areálu zaměstnavatele, bude se považovat tento úraz za úraz pracovní, pokud však v době přestávky na jídlo si vyjde mimo objekt zaměstnavatele zakoupit občerstvení a utrpí při tom úraz, pak se o pracovní úraz nejedná. Obdobně se postupuje i v případech lékařského vyšetření. Utrpí-li zaměstnanec úraz cestou k lékaři v objektu zaměstnavatele, pak jde o úraz pracovní, ať důvod návštěvy lékaře byl jakýkoli. Pokud ale utrpí úraz na cestě k lékaři mimo areál zaměstnavatele, nemůže zaměstnavatel za tento úraz nést odpovědnost. Jiná je však situace, když zaměstnavatel vyšle zaměstnance např. na preventivní prohlídku v souvislosti s noční prací, pak je celá cesta – byť je konána mimo objekt zaměstnavatele – úkonem v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů a úraz na ní utrpěný je úrazem pracovním.

1)
R
Ohodnoťte tento článek!