Je práce sester v Německu ještě atraktivní?

Také v Německu pracují naše sestry. Jaká je práce v Bavorsku v největším ústavu pro seniory a dlouhodobě nemocné v Norimberku, jsem se tentokrát zeptala staniční sestry, padesátileté Jarmily Bergmanové.

Je vůbec práce v Německu pro naše sestry stále ještě atraktivní? Jarmila Bergmanová odešla za prací do NSR před více než patnácti roky, aby mohla pro rodinu postavit dům. Když si totiž v roce 1995 nastřádala i s penězi za chatu po rodičích dva miliony, viděla příležitost v domku, který jí pomůže postavit H-Systém, v té době vyhlášený moderní způsob realizace i s moderními projekty řešení rodinných domků. Podvodníkům z H-Systému s důvěrou a nadějí vydala všechny svoje peníze a dopadla jako většina tehdejších klientů tohoto dodnes nevyjasněného podvodného H-Systému, v němž s jejími penězi zmizelo dalších 21 miliard Kč.

Do výbavy však dostala životní moudrost a nezdolný optimismus. „Hlavně že jsme všichni zdraví, peníze byly, budou, ale my nebudem,“ komentovala svoji tehdejší situaci a pustila se do dalších let vydělávání, aby i přesto svůj dům postavila. Dům – pohodlný, praktický a také velmi hezký už v příměstské části Prahy-západ stojí, jen ještě chybí některé dokončovací práce a takzvané šperkování. Také ji však čeká ještě splácení 1,4 milionu úvěru. Ve svých padesáti letech má před sebou v NSR ještě patnáct let práce, než se může začít oddávat svému vytouženému důchodu. Na druhou stranu je to ovšem výhodný časový úsek pro splácení úvěru.

* Nemáte někdy strach z práce, která skončí až ve vašich 65 letech, což je v NSR normální?

Mohu skončit dřív, ale k vyplácení důchodu podle německého práva dojde až naplněním věku 65 let. Do té doby se musím uživit a vše splatit. Chtěla bych se vrátit později, možná za dva tři roky, do českého zdravotnictví, protože cesty 1krát týdně do Norimberka a zpět jsou namáhavé a sil už trochu ubývá.

* Jakým způsobem jste před 15 lety práci v NSR získala?

Na počátku byla dobrodružná výprava dvou českých zdravotních sester po Německu s cílem najít práci. V té době, v roce 1991, nebylo jasné, kam se obrátit. I vydala se tato dvojice dům od domu s otázkou po možné práci, až dospěla v Bavorsku k jednomu z největších ústavů pro seniory, kde žijí kromě seniorů dlouhodobě nemocní a apalici. Dal by se srovnat s typem zařízení, které je u nás známo jako LDN nebo dům pro seniory, ale v německém pojetí, tedy na vysoké úrovni.

Tady je na 3 měsíce přijali a byli s jejich prací nesmírně spokojeni. Proto je požádali, aby se pokusily pro jejich domov sehnat další sestry. Na inzerát v novinách se tehdy našlo 52 dobrodružek včetně mě. Všechny jsme uspěly, původně na 36 měsíců. Téměř hned po nástupu jsem byla povýšena na staniční sestru a tuto pozici si držím dodnes. S naším vzděláním jsme se bez problémů vyrovnaly německým zdravotníkům, co se týče metod práce jako: sterilita, převazy, aplikování injekcí, stlaní lůžka, udržování čistoty a další postupy, které jsme uplatňovaly při práci ve všech zdravotnických zařízeních, ve kterých jsme pracovaly v Čechách. Z českého zdravotnictví a ze školy vyžívám dodneška.

Sestry z České republiky jsou tady oblíbené a rozhodně obstojí ve srovnání se sestrami německými i cizinkami ze Srbska, Chorvatska, Polska, Ruska, které v Německu studovaly. Konkurence se nemusíme bát i přesto, že ve zdravotnictví zde pracuje podle mého odhadu asi 35-45 procent mužů.

* Jak jste zvládaly němčinu?

Naše němčina byla otřesná, spíše žádná. Já sama jsem před nástupem absolvovala asi 5 německých lekcí, podobně jako ostatní. A tak když nás zástupci ústavu vyzvali: „Kommen Sie mit uns (Pojďte s námi),“ a vyšli z místnosti, my jsme čekaly dál, protože jsme jim ani jedna nerozuměla. Komické byly také naše představy, jaké nás čekají v domově podmínky. Podobně jako při výpravách na dovolenou do ciziny jsme se domluvily, že každá obstaráme nějaké jídlo, elektrický vařič, kávu atd. V ústavu nás ale uvítal překrásně vyzdobený sál s teplým jídlem a luxusní ubytování. To bylo velmi milé překvapení, které jsme ocenily.

* Pro kolik těchto pacientů či klientů vaše zařízení slouží?

Senioren Centrum Haus Frankenland v Norimberku je největším zařízením tohoto typu v Bavorsku a zajišťuje maximálně 240 klientů. Veškerý personál, tedy i nezdravotnický, tvoří stovka zaměstnanců. Je zde 9 stanic a každý den má veškerou organizaci a vedení na starosti jedna ze staničních sester. Všichni ostatní pracovníci, tedy nejen sestry, jsou jí podřízeni. Ani staniční sestra však nemá moc nad změnou například způsobu léčby. Nemůže rozhodnout ani v případě momentální potřeby změnit lék nebo například podání paralenu, když nemocnému stoupá teplota. Jakoukoli změnu musí provést v dekurzu vždy pouze lékař, i když se jedná o banalitu. Sestra v žádném případě nesmí sama podat žádné léky, které nejsou předepsány lékařem.

* Jsou jednotlivé stanice specifikované?

Já pracuji na stanici, která poskytuje zvláštní péči apalickým pacientům, což často nebývají pouze staří lidé, ale i těžcí alkoholici a v poslední době přibývají i drogově závislí lidé. Za více než 15 let mojí služby se zatím žádný z nemocných k životu neprobral. Je to dost bezútěšná práce a také smutná. Zvláště když sledujete u těchto beznadějných případů návštěvy příbuzných.

Pečujeme zde o 28 pacientů, například už 15 let o pacientku, která se do apalického stavu dostala po porodu nebo 10 let o muže, který se neprobudil po operaci z anestezie. Práce s apaliky je velmi náročná. Důraz se klade především na polohování ve tříhodinových intervalech, ale vysoké nároky jsou vyžadovány i na udržování osobní hygieny pacientů. Všem apalikům se podávají také takzvané PEG sondy.

To znamená, že je pacient vyživován žaludeční sondou se speciálně upravenou a vysoce nutriční výživou po celých 24 hodin, která je zavedena do žaludku. V ústavu je také oddělení pro pacienty s těžkými psychickými poruchami. Část ústavu ale funguje jako běžný domov důchodců. Velkou výhodou je rozdělení sester do tří kategorii. To znamená, že sestra nejvyšší kategorie se nemusí zabývat pracemi, které vykonávají sestry nižší kategorie, to jsou pomocné a ne zcela odborné práce, které u nás vykonává nižší zdravotnický personál.

* Je práce v Německu pro českou sestru stále atraktivní?

V devadesátých letech určitě byla. V současné době je průměrný plat zdravotní sestry 1200 eur a s ohledem na náročnost stálého cestování a odloučení od rodiny a vzhledem k nynějším platům sester v Česku, už tak atraktivní není. Domnívám se ale, že německé sestry mají vyšší platy než my. Nevím kolik berou a neznám konkrétně jiné platy, protože tady nikdo neví, kolik berou jeho kolegové.

Jinak ale v Německu oceňuji, že je respektováno právo a zákony, které u nás nejsou vymahatelné. Také se mi líbí, že převážná většina Němců je věřící, a to do mezilidských vztahů přináší velmi slušné chování a serióznost, což u nás poněkud postrádám. Chování lidí k nám se mi ale už tak nelíbí. Němci jsou dost odměření a nedruží se jako my, Češi. Například za celou dobu tady nemám ani německou kamarádku.

* Jak si přestavuje svůj návrat do českého zdravotnictví?

Zatím jsem v rozpacích a mám obavy, co mě tady čeká. V roce 2006 jsem požádala o registraci pro samostatnou práci bez odborného dohledu, ale platnost certifikátu mi končí v roce 2010. V zářijovém čísle jsem si však ve vašem časopisu přečetla, že nemusím mít tak velké obavy z registrace, jaké jsem předtím měla. Obávala jsem se, že bez certifikovaných bodů (pozn. red.: kreditů) v rámci dalšího doškolování sester, které bych měla v ČR absolvovat, budu v českých zdravotnických zařízeních moci pracovat maximálně jako sanitárka. Přestože jsem absolvovala pomaturitní specializační studium v oboru anesteziologie a v NSR pracuji jako specializovaná staniční sestra.

Kromě toho mám certifikáty z mnoha dalších školení a kurzů, které zajišťuje přímo náš zaměstnavatel na objednávku ve školicím středisku obvykle s tématem závislém na výběru sester. Vlastní školení pak probíhá přímo v našem ústavu a kromě toho, že je vítáme my zaměstnanci, protože se k nám dostávají informace a novinky důležité pro naši práci, je přínosem i pro vedení ústavu.

Zvyšuje se tak prestiž ústavu a zároveň se tímto způsobem nepřímo ovlivňuje mínění veřejnosti, a tím se získávají další pacienti. Jsem ráda, že jsem prostřednictvím časopisu SESTRA získala informaci o tom, že jsou vzdělávací akce v zahraničí uznávány do našeho systému celoživotního vzdělávání. Určitě to uvítají stovky a možná i tisíce zdravotních sester, ale i dalších zdravotnických pracovníků, kteří pobytem v jiných státech nemají možnost získávat kredity v České republice.

Ohodnoťte tento článek!