Jsou méněcenní?

Definice demence je jasná: Jedná se o skupinu duševních poruch, jejichž charakteristickým rysem je úbytek kognitivních funkcí, především paměti a intelektu. Jeden druh demence popsal německý lékař Alois Alzheimer na přelomu 19. a 20. století.

Intelektuálové i dělníci mají při tomto onemocnění stejné problémy – nevědí, co mají udělat pro to, aby udrželi hygienu, zajistili si výživu, nepoznávají vlastní příbuzné ani přátele. „Házení do jednoho pytle“ se ani u lidí trpících Alzheimerovou chorobou nevyplácí. Každý z klientů je jiný, ač si jsou tolik podobní. Projevy choroby bývají v jednotlivých stadiích obdobné, klienty však odlišují povahové vlastnosti a jejich kombinace se somatotypem, každý jinak reaguje na nenaplnění potřeb a reakce je o to záhadnější, že potřeba nebyla pojmenována. Zloba, agrese, stavy těžké deprese, úzkosti či plačtivosti mohou být vyvolány třeba maličkostí, která však pro nemocného znamená zásah do soukromí, ohrožení bezpečnosti a narušení zvyklostí, přičemž jeho reakce není ovlivněna rozumem. Ne každý může pracovat s lidmi postiženými demencí. Kdo nevezme za vlastní specifiku práce, prožívá krušné chvíle „syndromu vyhoření“.

Výtaným spolupracovníkem je člověk:

– klidný, trpělivý, odpovědný, vstřícný,- empatický, lidský, fyzicky a duševně zdatný, schopný akceptovat život jaký je,- s profesním zájmem a teoretickými znalostmi.

V práci s klienty lze doporučit:

– podle aktuálního stavu zhodnotit míru závislosti klienta na péči (pomocí Barthelova testu),- vytvořit bezpečné prostředí, které splní požadavky potřeby jistoty a bezpečí klienta,- podporovat aktivizaci všech smyslů i motoriky, trénovat úkony, které klienti dokážou,- zpívat, hrát společné hry, kondiční cvičení, trénovat paměť, výbavnost, pozornost a počítání, poslech kazet, postřeh,- i klient s demencí si může stanovit osobní cíl, spolu se sestrou, s rodinou a paralelním týmem, hodnocení efektivity péče provádíme čtvrtletně,- klienty podporovat ve vztahu k vlastní osobě, zlepšovat orientaci v čase i prostoru,- neptat se, nevyžadovat vysvětlení chování, vyhnout se kritizování a napomínání,- nebojovat s klientem o moc, akceptovat stav věcí,- v péči je významná verbální a neverbální komunikace.

Náš klient nereaguje na běžné výzvy, nerozumí logickým vysvětlením, např. nechápe ani co znamená „jděte na pokoj“. Proto je účinnější užívat neverbální prostředky komunikace. Nejspolehlivějším způsobem je usmát se, vlídně a klidně oslovit, vzít za ruku a odvést. Je nutné si uvědomit, že klient nedělá naschvály a jeho chování určuje stadium choroby, zároveň však velice citlivě vnímá naše chování.

Pro uspokojení duševních hodnot je vhodné umožnit klientům pobyt v přírodě, pořádat výlety nebo alespoň posezení na zahradě při kafíčku. Tyto momenty u nich mohou vyvolat příjemné vzpomínky na dávné chvíle a vytvořit pozitivní duševní rozpoložení. Důležité je nenechat klienty v nečinnosti, zajišťovat aktivity podle zájmů a potřeb. Trvalým úkolem je každou jejich činnost pochválit, povzbuzovat k činorodosti.


SOUHRN

Během praxe jsem poznala klienty s pestrým spektrem psychiatrických diagnóz. Největší podíl zaujímaly dementní syndromy různé etiologie. Naskýtá se řada otázek. Co je demence? Jsou všichni postižení stejní? Jak s klienty pracovat, abych jim pomohla zpříjemnit zbytek života?

SUMMARY

I have met many clients with various psychiatric diseases. The most of them had dementia of various etiology. There are many questions that need to be answered. What is dementia? Are all patients the same? How should I work with the clients in order to make the rest of their life more pleasant?


O autorovi: Pavlína Dostálová, Domov důchodců Český Dub (pavlinadostalova@seznam.cz)

Ohodnoťte tento článek!