Kábul 2007 až 2008: Intenzivní péče v polní nemocnici

Od března 2007 do prosince 2008 probíhala zahraniční mise české polní nemocnice na mezinárodním letišti KAIA v afghánském Kábulu. Mezi hlavní úkoly polní nemocnice patřilo poskytování zdravotnické péče koaličním vojákům, zabezpečení hromadného příjmu raněných, tranzit pacientů a udržení dobrého zdravotního stavu vojáků před strategickou evakuací.

Polní nemocnice rovněž vytvářela výjezdní týmy pro případ hromadných ztrát, a to do vzdálenosti až 10 km v okruhu kábulského letiště. Neméně důležitým úkolem byla každodenní ambulantní péče o civilní obyvatelstvo. Personál nemocnice se podílel také na výchově a vzdělávání zdravotnického personálu afghánské armády a bezpečnostních sil.

Denní kapacitou ambulantní části nemocnice bylo možné ošetření 40 až 50 pacientů. Lůžková kapacita nemocnice byla 2 až 4 lůžka intenzivní péče, 2 až 9 lůžek intermediární péče a až 28 lůžek na oddělení dočasné hospitalizace. Průměrná doba hospitalizace se pohybovala mezi jedním až dvěma dny. Celá nemocnice byla zásobená zdravotnickým materiálem na třicet dní činnosti. Transporty pacientů zajišťovaly tři výjezdní týmy. Posádku každého týmu tvořil lékař, SZP a řidič. Posádky byly k dispozici jak pro primární, tak i sekundární výjezdy. Mezi primární výjezdy patřilo zajištění rychlé zdravotní péče pro všechny osoby na letišti (kolapsy, úrazy…). Nejčastějšími sekundárními výjezdy byly překlady ventilovaných pacientů od zahraničních jednotek a zajištění péče o takového pacienta před dalším transportem.

Překlad dítěte do afghánské nemocnice

Pro ambulantní ošetření pacientů nebo pro příjem raněných sloužilo Přijímací a třídicí oddělení. Maximální kapacita při hromadném příjmu raněných byla 28 pacientů (podle priorit: 2x P1, 5x P2, 21x P3 (P1 – okamžitá léčba, P2 -odložitelná léčba, P3 – minimální léčba, P4 -podpůrná léčba, paliativní). Dvě lůžka v této části byla speciálně připravena a vybavena na příjem polytraumatizovaných pacientů či pacientů vyžadujících resuscitační péči. Přístrojové a materiální vybavení k zajištění vitálních funkcí pacienta a k resuscitaci. Každé z obou těchto urgentních lůžek mělo svůj tým zdravotníků, kteří byli v pohotovosti dvacet čtyři hodin a v případě příjmu pacienta poskytovali neodkladnou péči podle modelů BARTS/BATLS (Battlefield Advanced Resuscitation Techniques and Skills/Battlefield Advanced Trauma Life Support).

K vyšetření pacientů a stanovení správné diagnózy napomáhala hematologicko-biochemická laboratoř, mikrobiologická laboratoř, ultrazvukové a rtg vyšetření a následně i možnost využití CT. Kapacita jednotky intenzivní péče byla 2 plus 2 lůžka. Standardně se využívala dvě lůžka, ale v případě potřeby byla kapacita naplněna a obsazena byla všechna čtyři lůžka, což bylo pro personál již dost náročné vzhledem k omezenému prostoru JIP kontejneru. Každé lůžko je opět vybaveno přístroji a materiálem pro poskytování neodkladné péče (samozřejmostí je ventilátor, monitor životních funkcí, odsávačky, infuzní pumpy a lineární dávkovače, defibrilátor…).

ARO lůžková část

Kyslík byl distribuován z vlastní výrobny kyslíku. Mohu říct, že vybavením se polní nemocnice rovná té kamenné. Rozdílná je ale například technická podpora, která je dosti omezená. S poruchou jakéhokoli přístroje či součástky se počítá, ale oprava může být dosti náročná, ne vždy je možné dopravit do místa nasazení nemocnice techniku či nový přístroj. S tím souvisí i problematika zásobování materiálem. Dodací lhůta konkrétní věci může být několik týdnů až měsíců, což je velký problém například při nedostatku krevních konzerv a léčiv. Při působení na kábulském letišti naštěstí dobře fungovala kooperace s ostatními zahraničními zdravotnickými jednotkami.

Dalším faktorem působícím jak na personál, tak na pacienty je podnebí. V Afghánistánu dosahovaly letní teploty až na 70 °C na slunci. V prostorách nemocnice byla běžná teplota kolem 30 °C, a to dokáže v omezeném prostoru velice nepříjemně ztížit práci a komplikovat uzdravování pacientů. Dalším rozdílem JIP v polní nemocnici může být i spektrum pacientů. Na misi v Kábulu byli na JIP hospitalizováni především pacienti s diagnózou střepinového a střelného poranění, polytraumatizovaní pacienti z dopravních nehod, ale také pacienti po běžných chirurgických výkonech či pacienti hospitalizovaní pro selhání základních životních funkcí.

Překlad pacienta pro transport francouzským obrněným transportérem mimo základnu KAIA

Zajímavým faktorem ovlivňujícím práci byl střet se zcela odlišnou kulturou. Nejčastějšími pacienty na JIP byli afghánští pacienti. Personál k nim musel přistupovat obezřetně vzhledem k jejich kultuře a náboženství. Zvlášť citlivý přístup pak musel být zvolen, pokud zde byla poskytována péče afghánským ženám. Příkladem mohu uvést péči o tři afghánské ženy, které v naší nemocnici čekaly na odlet do nemocnice v Polsku. Kromě polských zdravotníků doprovázelo tyto ženy šest afghánských mužů, kteří velice pozorně sledovali vše, co se okolo těchto žen děje.

Afghánské ženy nesmí cestovat bez mužského doprovodu. Tyto pacientky se nechaly prohlédnout pouze lékařkou a sestrou, byly velice bázlivé a po celou dobu zahalené od hlavy k patě do šátků. Protože byl ramadán, pacientky ani jejich doprovod celý den nejedli ani nepili, a to i přesto, že nemocní jíst a pít během dne mohou. Jejich věk jsme mohli jen odhadovat, ale jednalo se o dospělé ženy, přesto si podle jejich zdravotního stavu myslím, že jsme byli jedno z prvních zdravotnických zařízení, se kterým se kdy setkaly. Pro mě osobně byl pobyt v Afghánistánu významnou profesní i osobní zkušeností.


O autorovi: por. Bc. Andrea Prázová (A. Prazova@seznam.cz)

Ohodnoťte tento článek!