Když se nedaří otěhotnět…

Každá žena dříve nebo později okusí touhu po dítěti a někdy je cesta k vytouženému miminku velice lehká a krátká, ale občas se stane i to, že čekání na miminko se hodně prodlouží a cesta k němu není vůbec snadná. Toto čekání je „nepříjemné“ všem maminkám „plánovalkám“. O to více a intenzivněji je prožívá zdravotnický personál, protože ví, co všechno může následovat, čím vším žena při léčbě neplodnosti prochází. Uvedu příběh své kamarádky, zatím bez šťastného konce…

Ke konci roku 2006 se dohodli, že by se mohli začít snažit o miminko, že jsou spolu už několik let, tak proč to nezkusit… O dítě se začali snažit začátkem roku 2007, byli pár let manželé, ale ona chtěla budovat kariéru a trochu si užít života. V lednu vysadila antikoncepci, uběhl únor, březen, duben – menstruace nepřicházela, ale těhotenský test stále negativní. Objednala se do Centra pro léčbu neplodnosti, kde ji čekaly odběry a různá vyšetření. Závěr z nich zněl „syndrom polycystických ovarií“. Dostala hormonální léčbu a pár rad a že to má zkoušet několik měsíců spontánně.

Opět uplynulo pár týdnů a nic převratného se nestalo. Pravda, jednou byl dokonce těhotenský test pozitivní, a tak následovalo pár dní radostí, ale… pak opět nic, jen pocit prázdna a selhání, pocit, že to na světě nevede k ničemu… Další návštěva v CAR, další hormonální terapie, stimulace cyklu. Prožívala pár dní bolestí, kdy její tělo negativně reagovalo na lékovou formu stimulace. Volala si o konzultaci, bylo jí opravdu špatně, a lékař řekl: „Buďte ráda, vaječníky vám začaly asi fungovat…“ Konstatování jen po telefonu, bez prohlídky.

Bylo jí to docela nepříjemné a v tu chvíli se jí prý chtělo až brečet. Bolest vydržela… za pár dní šla na plánovanou kontrolu, bylo jí řečeno, že „asi JEN praskla malá cystička“, že tak reagovaly její vaječníky na léčbu. Dostala další léky a termín kontroly, s tím, že by ale bylo vhodné spíše umělé oplodnění. Lépe řečeno, že by se bez umělého oplodnění nedočkala svého vytouženého miminka. Lékařka navrhla IVF (in vitro fertilizace) vcelku direktivně, aniž by ji seznámila s komplikacemi, které mohou vzniknout… celkový přístup ke klientce toužící po dítěti představoval jednání, jako by šlo o byznys a ne o vcelku příjemné počínání miminka.

A odmítnout IVF? Že je to velký zásah do organismu ženy, stimulace před umělým otěhotněním může vést (při nevhodném sledování a léčbě ženy) až ke smrtelným komplikacím (hyperstimulační syndrom). A druhý problém je také v tom, že je to docela finančně náročná „procedura“, na které většina v CAR velice dobře vydělává. To byl asi zlomový okamžik v prožívání toho, že „to“ nejde. Začala studovat literaturu, neupínala se pouze na „medicínskou léčbu“, kontaktovala porodní asistentku, která se zabývá plánováním rodičovství a problematikou neplodností. Začala si měřit bazální teplotu, psychicky se uvolnila, začala chodit na rehabilitaci – metoda Mojžíšové – a zkusila bylinné preparáty.

To vedlo v podstatě k uvolnění a harmonizaci její vnitřní psychické rovnováhy. Opět ji potkalo zklamání ve formě dvou čárek a těhotenství nikde. Ale už to brala z jiného úhlu pohledu: „Tak, sice se to nepovedlo, ale je to náznak, že mé tělo nějakým způsobem funguje.“ Řekla si, že je lepší zklamání ve formě dvou čárek, než potom ztráta miminka (potrat, předčasný porod). A tím zatím příběh končí… Možná ne úplným happyendem…

Moje kamarádka v očekávání bohužel dosud není, ale v průběhu roku dostala přes všechny fáze přijímání docela smutnou dg. neplodnost, došla ke smíření a akceptaci tohoto problému. Což je pro budoucí možnost otěhotnění také velké plus. I neplodnost je nemoc, se kterou se člověk musí smířit. Tato nemoc vyvíjí veliký tlak na psychiku člověka a na mezilidské vztahy. Téměř všichni si projdou fázemi prožívání nemoci, viz níže.

Fáze zpracování nemoci

Jakékoli onemocnění je značnou zátěží, kterou musí pacient každého věku nějak zpracovat. To se děje ve fázích podle Kübler-Rossové. Fáze nejistoty před stanovením diagnózy: Jedná se o období, kdy se člověk necítí zdráv, jeho tělo přestává spolehlivě fungovat. Začínají se objevovat znepokojivé příznaky, které se záhy množí a kumulují. Tím donutí člověka, aby vyhledal lékaře. Toto období trvá až do stanovení diagnózy, což je často dlouhodobý proces.

Fáze šoku a popření: Fáze, v níž začnou působit obranné mechanismy psychiky. Diagnóza vždy člověka zaskočí a má tendenci popírat, že by mohl být nemocen. Dostává se do stavu jakési strnulosti a můžeme u něj pozorovat sklony k magickému myšlení. Takový člověk může po zjištění traumatizujícího faktu, že už nikdy nebude zcela zdráv nebo dokonce zemře utéci k fantaziím o zázraku. Tento způsob obrany však nevydrží dlouho, ale jeho smyslem je ochránit psychiku před zhroucením. V této fázi se může objevit reakce, která se nazývá „Potěmkinovy vesnice“ – člověk považuje diagnózu za omyl. U zdravých pak funguje jako přesvědčení, že „mně se to nemůže stát“ (kuřáci).

Fáze generalizace a negativního hodnocení: V této fázi se člověk postupně smiřuje s faktem nemoci, protože své potíže nemůže odmítnout, bagatelizovat či zrušit. V kognitivních reakcích se setkáváme s dezorientací, jež je výsledkem toho, že člověk neví, co mu je a co ho čeká. Postupně však začíná přijímat fakt nemoci, z ní vyplývajících nepříjemností, změn i možnost ohrožení života. V této fázi se objevuje rovněž tendence ke generalizované negaci. Z hlediska pacienta je vše špatně, nic dobrého ho již nečeká. Štěstím bude uzdravení. V této fázi se můžeme setkávat s celou škálou emočních reakcí, jejich dominantními projevy jsou smutek a hněv.

Hněv a vztek navozuje tendenci bojovat s nemocí, hledat způsob, jak ji zvládnout nebo jen ventilovat napětí a frustraci. Pozadím reakce je zlost na život a osud, závist vůči zdravým lidem. Zaměření bývá často proti zdravotníkům. Reakce se objevuje, když má pacient dojem, že lze ještě něco udělat. Smutek a deprese mohou signalizovat rezignaci nebo smíření. Jsou to projevy truchlení nad možnostmi, které již nenastanou, přesvědčení, že už nelze nic dělat. Součástí této fáze mohou být pocity viny a z nich plynoucí výčitky, které mohou být oprávněné, ale také ne.

Fáze postupné adaptace: Během této fáze se pacient vyrovnává s nastalou situací. Tato fáze může být různě dlouhá. Její součástí je také fáze smlouvání, ve které se pacient pokouší dosáhnout alespoň zčásti svých očekávání. Jde o úlevu, zpomalení progrese, vkládání nadějí do léčby, které nemůže naplnit. Pacient slibuje polepšení, změnu života apod. Z hlediska rozumového lze nazvat tuto fázi reorientací. Pacient již interpretuje svou situaci jinak a mění i postoj k ní. Způsob vyrovnávání záleží na mnoha subjektivních i objektivních okolnostech (osobnost, hodnoty, zkušenosti, průběh nemoci).

Fáze smíření: Tato fáze přináší pacientovi vyrovnání se s nemocí, omezeními, která přináší. Pacient si hledá nový způsob života a hledá nová uspokojení v něm. To je znakem dobrého vyrovnání se. Jsou však lidé, kteří se s nemocí nikdy nesmíří a nevyrovnají a budou ulpívat na snaze uzdravit se. Jiní mohou reagovat rezignací, tj. podlehnutím své tíživé situaci a zůstanou v podstatě ve fázi generalizace negativního hodnocení.

ZDROJ: http://is.muni.cz/el/1411/podzim2006/ VSLP7X1/um/fyziat_ i_06_1_.bakal.txt?fakulta=1411;obdobi=3504;kod=VSLP7 X1;lang=en


Eva Lenochová, DiS., R. S. Brno (lenochova@volny.cz )

Ohodnoťte tento článek!