Když si člověk sahá na život

Na světě spáchá sebevraždu na tisíc lidí denně, asi 10 000 se o ni pokusí a 50 000 jí vyhrožuje. Nejčastěji se vyskytují spolu se změnami v sociální sféře a v osobním životě.

První písemné doklady o čtyřech sebevraždách nacházíme již ve Starém zákoně. V antickém Řecku a Římě bylo takovéto ukončení života tolerováno a společnost je chápala jako hrdinství, například když znamenalo únik před zajetím. V tehdejším Řecku se vyskytovaly dokonce epidemie sebevražd, které reagovaly na určité společenské události. Bojovalo se proti nim také veřejným bičováním, které mělo vyvolat pocit viny a strach před potupou. Vzhledem ke značnému nárůstu sebevražd je filozofové jako Pythagoras, Platon, Sokrates a Aristoteles zavrhovali. Aristoteles dokonce sebevraždu označil za zbabělost a Sokrates ji jako zlo připouštěl pouze v „extrémních“ životních situacích.

Stoici naproti tomu předpokládali, že tak jako má člověk právo na život, má právo si zvolit i smrt. Zdůrazňovali však, že člověk by si neměl sahat na život pouze proto, aby se vyhnul utrpení. K sebevraždám zaujala záporný postoj i všechna náboženství. Stavěla proti nim učení o posmrtném životě, o vykoupení, zatracení a odměně. Islám dodnes pokládá sebevraždu za větší zlo než vraždu, podle Koránu má každý člověk určenou délku života, a proto není takovéto ukončení života přijatelné. Křesťanská náboženství sebevraždu odsuzují, hodnotí ji jako těžký hřích.

Masaryk i Durkheim

Ve středověku byly sebevraždy obecně odsuzovány, a možná i proto o nich máme velmi málo zpráv, ale už 18. století přineslo zpráv více, a dokonce i odhalení tehdejších jejich příčin.

Mezi nimi se objevovaly duševní choroby, alkoholismus, sexuální nevázanost, kriminalita a nepříznivé životní podmínky. Problematika sebevražd se tím prakticky stala medicínskou otázkou.

Sociálně-psychologické faktory sebevraždy a sociální změny daly podnět ke vzniku sociologického studia tohoto jevu. Mezi průkopníky v tomto směru patří T. G. Masaryk (1881) a E. Durkheim (1897).

Durkheim přitom připouštěl i sebevraždy, které nebyly evokovány sociálními aspekty:* psychopatologické – maniakální, melancholické, obsedantní, impulzivní, automatické,* psychologické – imitačněpsychologické napodobování, hereditární, rasové, podmíněné prostředím.

Durkheim svým dílem položil základy vědeckého zkoumání suicidií a k jeho myšlenkám se vracejí i současní autoři.

Sebevražda a pokus o ni

Na základě studia empirických poznatků jsou motivace sebevražedného činu vázány primárně buď k biologickým, nebo sociálně rizikovým faktorům, případně jde o jejich kombinaci.

K biologickým rizikovým faktům patří:* pohlaví,* depresivní symptomatologie,* sebevražedné pokusy, * nadměrné užívání alkoholu,* somatické choroby.

K sociálně-psychologickým faktorům řadíme:* vyčlenění z rodiny,* nezaměstnanost,* pocit osamění a beznaděje pramenící z pokusů dosáhnout určitého životního cíle, což vede ke zklamání nebo k pocitu nepotřebnosti.

Bilanční sebevražda je definována jako rozhodnutí člověka ukončit svůj život v situaci, kdy je duševně i tělesně zdráv a svůj čin provede na základě rozumové úvahy a bilance dosavadního života, po zvážení kladných a záporných vyhlídek do budoucna. Jako příklad můžeme uvést bankrotujícího podnikatele, který si sáhne na život, aby pozůstalým zachránil alespoň část majetku.

Indukované sebevraždy pak bývají výsledkem aktivního vztahu mezi tím, kdo tuto myšlenku navrhuje, a tím, který je ochoten ji přijmout. První jasně formuluje nezbytnost činu, s čímž druhý nemusí zpočátku souhlasit, ale pak pod tlakem ustoupí.

Indukované formy sebevraždy rozlišujeme takto:* dvojitá – sebevražda ve dvojici, např. milenců (Doppelselbmord),* skupinová – týká se více osob, ale poměrně malého počtu (rodina, klub sebevrahů, sekta),* masová (epidemická) – zasahuje větší skupinu osob.

Sebevražedným chováním (tentamen suicidii) si člověk vynucuje pozornost, pro kterou je schopný podstoupit i riziko smrti. Automutilace (self-mutilation, sebemrzačení) – motivace nejčastěji vyplývá z psychotické poruchy, sebemrzačení může mít symbolický význam. Příkladem je zaměření na určitou část těla (ruce, genitálie, oči, jazyk) symbolicky vyjadřující patologický pocit viny a sebepotrestání při těžké depresi. Bizarní automutilace se může vyskytovat u schizofreniků.

Sebepoškozování (self-harm, self-injury, self-wounding) -vědomé, záměrné, často opakované sebepoškozování (sebezraňování) bez vědomého cílení k sebevraždě, dochází k narušení tělesné integrity bez vážného smrtelného ohrožení. Nejčastěji jde o řezné rány na kůži, zápěstí, předloktí, hřbetu ruky, škrábance, vyřezávání znaků do kůže. K hlavním pocitům patří hněv na sebe sama, pouze někdy přání zemřít. Sebepoškozování je považováno za jeden ze znaků narušené osobnosti, nejčastěji mezního charakteru. Někteří autoři sebepoškozování považují spíše za návyk (addiction) než za příznak specifického narušení osobnosti.

Syndrom sebepoškozování (deliberate self-harm) – širší pojetí sebepoškozujícího chování, které je vyděleno z kategorie suicidálních pokusů a zahrnuje sebepoškozování jako specifický patologický projev poruch osobnosti. Může jít i o pacienty s poruchami příjmu potravy (mentální anorexie, bulimie) a pacienty závislé na návykových látkách.

Syndrom pořezaného zápěstí (wrist-cutting, slashing) – sebepoškozování týkající se předloktí, nemá vědomý suicidální motiv. Je známo, že afekty, které sebepoškozování provázejí, mají specifickou dynamiku i průběh. Pacienti trpí tenzemi a rozladěním. Sebepořezání přináší úlevu, což vede k opakování.

Předávkování léky (self-poisoning, overdosing) – neindikované, nepřiměřené či nadměrné užívání léků bez zřetelného sebevražedného úmyslu. Opakuje se.

První pomoc při suicidálních myšlenkách a tendencích

O sebevraždách existuje hodně mýtů a nesprávných představ. Uvádím nejčastější z nich.

* „Když se někdo rozhodne spáchat sebevraždu, nikdo mu v tom nezabrání.“ – Hodně lidí, kteří se o sebevraždu pokusili, se pohybuje mezi touhou žít a zemřít. Jejich postoj k výsledku tohoto jednání je ambivalentní. Dostane-li se jim včasné pomoci a přiměřené léčby, je možné je od ní odvrátit.

* „Kdo o sebevraždě mluví, nikdy ji nespáchá.“ – Velmi rozšířený a nepravdivý mýtus, opak je pravdou. Hovoří-li člověk o sebevraždě, pak na ni také myslí. Zpravidla bývá ve větším nebezpečí než ten, kdo o ní mlčí. „Lidé, kteří se pokoušejí o sebevraždu, nehledají pomoc.“ – Je dokázáno, že většina lidí, kteří spáchali sebevraždu, hledali lékařskou pomoc během půlroku před činem a před okolím dávali najevo své pocity. Každé sebevražedné chování obsahuje volání o pomoc.

* „Sebevražda přichází bez varování.“ – U lidí, kteří jsou ohroženi sebevražedným jednáním, můžeme pozorovat dlouhou dobu známky psychického napětí, poruchy spánku, tělesné problémy a další. Jde o tzv. presuicidální syndrom.

* „Každý, kdo se pokusí o sebevraždu, musí být šílený.“ -Mnoho lidí, kteří se pokusí o sebevraždu, netrpí psychickou poruchou, ale mohou být v depresi, pociťovat bezvýchodnost situace a nevěří v jinou variantu řešení.

* „Když se někdo pokusí o sebevraždu, je tímto jednáním ohrožen navždy.“ – Lidé, kteří se pokusí o sebevraždu, trpí tímto stavem jen v určitém období svého života.

Pro odborné vyšetření všech těchto momentů je samozřejmě nezbytné psychiatrické vyšetření. Není-li přítomno závažné psychiatrické onemocnění, lze využít stávající síť krizových center.Pokud se však ukáže riziko suicidálního jednání, je nutné pacienta hospitalizovat. Pokud nesouhlasí, případně je diagnostikováná hluboká deprese či jiné závažné psychiatrické onemocnění, je nutné přistoupit k hospitalizaci v lůžkovém zařízení, a to i přes odpor postiženého.

LITERATURA
Kafka, J. a kol.: Psychiatria. Martin, Osveta, 1998. Koutek, J., Kocourková, J.: Sebevražedné chování. Praha, Portál, 2003. Praško, J.: Co je to deprese a jak se léčí. Praha, Triton, 1999.

SOUHRN

Počet případů, kdy si lidé sáhnou na život, je stále velmi alarmující. V Evropě představuje suicidium (sebevražda) u lidí ve věkové kategorii od 15 do 34 let druhou nejčastější příčinu smrti, hned po dopravních nehodách. Podle statistiky vydané Světovou zdravotnickou organizací (WHO) skončilo v roce 2000 na celém světě život sebevraždou život na 814 000 lidí.

SUMMARY

The number of people who take their life is still alarming. In Europe suicide is the second most common cause of death among people age 15 to 45, right after traffic accidents. According to the worldwide World Health Organization statistics 814 000 people committed suicide in the year 2000.


O autorovi: Bc. Peter Murín, pavilon akutního neklidu Psychiatrická léčebna Bohnice Praha (petermurin@seznam.cz)

Když si člověk sahá na život
Ohodnoťte tento článek!