Kineziotejping – nácvik lokalizovaného dýchání

Pevné tejpování omezuje pohyb. Oproti tomu cílem kineziotejpingu není imobilizace, nýbrž zachování rozsahu pohybu a následné ovlivnění léčebného procesu.

Techniku kineziotejpingu vyvinul dr. Kenzo Kase v Japonsku v 70. letech 20. století a veřejnost se s ní poprvé seznámila v roce 1988 na Olympijských hrách v Soulu. Ve sportu bylo do té doby využíváno pevného tejpování pro zajištění opory kloubního a svalového aparátu. Cílem byla především prevence zranění při sportovním výkonu nebo dalšího poškození poraněné tkáně (vazů, svalů apod.). Tento typ tejpu ovšem omezoval rozsah pohybu a tím i jeho funkci, a navíc při nevhodném provedení paradoxně proces uzdravení zpomaloval.
Kineziotejp, v podobě, v jaké ho představil Kase, pohyb kloubu neomezuje, což je velkou výhodou oproti klasickému pevnému tejpování. Při správné aplikaci zároveň podporuje funkci lymfatického systému a zvyšuje intenzitu látkové výměny ve tkáních, čímž urychluje proces regenerace. Nyní se tohoto efektu využívá v terapii především při regulaci svalového napětí a napětí měkkých tkání (fascií, podkoží, kůže, pokožky), a to jako prostředek působící detonizačně, pro snížení napětí, nebo tonizačně, pro zvýšení napětí.
Detonizační tejp má široké využití například v léčbě vertebrogenních poruch, kdy terapeut řeší zvýšení napětí měkkých tkání a svalů manuálním ošetřením s cílem napětí snížit. Tejp je v tomto případě aplikován jako možnost prodloužení účinku terapie poté, co pacient opustí ordinaci. Tonizační tejpování lze uplatnit například tam, kde je třeba podpořit požadovaný pohyb či funkci určitého svalu. Mluvíme proto o tzv. funkčním tejpu.
Kineziotejp se vyrábí z bavlny, takže je v kontaktu s kůží velmi příjemný. Pružnost v podélném směru mu dodávají elastanová vlákna. Přilnavou vrstvu tvoří vlnovitě nanesené lepidlo, které je nedráždivé (obr. 1).
Kineziotejpové pásky jsou dostupné v různých barvách, i když barva souvisí spíše s osobní preferencí barev každého člověka než s účinkem. Některé druhy kineziotejpu (např. KIRA) na rozdíl od jiných (např. BO-Tape) však obsahují minerál turmalín, jehož krystaly podporují látkovou výměnu a působí protizánětlivě.
Ačkoli bylo původním záměrem najít vhodný a účinný prostředek k urychlení hojení sportovních zranění, brzy se technika kineziotejpingu v Evropě, v USA a v Kanadě rozšířila do mnoha zdravotnicky zaměřených odvětví, mezi něž patří například fyzioterapie, neurologie, ortopedie či ergoterapie. Odborníci si začínají všímat také využití kineziotejpingu v pediatrii, a to například u dětí s poruchami držení těla nebo s poruchou dechového stereotypu. Toto téma je vzhledem k častému výskytu těchto poruch velmi aktuální, proto bude následující text věnován možnostem kineziotejpování za účelem podpoření účinku používaných terapeutických postupů u těchto poruch, jako je například lokalizované dýchání.

Držení těla a dechový stereotyp

Přestože jde zdánlivě o dva odlišné projevy organismu, je třeba říci, že posturální funkce, tedy držení těla v určité pozici či při provádění pohybu, a dechové funkce jsou velmi úzce spojeny. Stěžejním prvkem tohoto vztahu je bránice, hlavní dechový sval. Z pohledu anatomie má bránice kupolovitý tvar a její svalová vlákna se sbíhají do šlašitého středu (obr. 2). Svalová vlákna bránice se upínají na pátém až dvanáctém žebru, dolní části hrudní kosti, do fascie příčného svalu břišního a na těle prvního až třetího bederního obratle. Je považována za hlavní dechový sval, protože vykonává 60–80 % práce při nádechu.
Z anatomického uspořádání bránice, a to především z uspořádání úponů svalových vláken na bederní páteři, vyplývají předpoklady pro výše zmíněný vztah mezi dechovými a posturálními funkcemi. Sledujeme-li činnost bránice při nádechu, můžeme pozorovat následující: Při nádechu dochází ke kontrakci svalových vláken bránice, která se stahují od šlašitého středu směrem ke svým úponům na žebrech, obratlích atd. Kupole bránice se snižuje, tím zvětšuje objem hrudníku, a způsobí vyklenutí břišních stěn vlivem stlačení břišních orgánů směrem do pánve (obr. 3).
V okamžiku vrcholu nádechu se bránice blíží tvaru disku opřenému o žeberní oblouky a bederní páteř. Tento moment je klíčový ve vztahu dechových funkcí k posturálním funkcím páteře, protože napjatá bránice poskytuje bederní páteři významnou oporu. Tato opora je pro bederní páteř velmi důležitá, protože jde o část páteře, která je z hlediska stability velmi křehká. Důvodem je absence pevné (kostěné) opory, jakou má hrudní páteř (žebra). Kromě vazů a kloubních pouzder je opora bederní páteře zajišťována pouze spoluprací svalů, a to hlubokých stabilizátorů páteře, svalů břišní stěny, především příčného svalu břišního, dále svalů pánevního dna a také bránice (obr. 4).
Spolupráce těchto svalů je předpokladem pro takové využití bederní páteře při vzpřímeném držení těla, které nepřetěžuje její struktury. Nefunkčnost nebo nedostatečná funkce některé ze složek tohoto stabilizačního systému se velmi často projeví vznikem tzv. vertebrogenní poruchy. Důsledkem může být mimo jiné také chabé držení těla při stoji, chůzi a dalších běžných činnostech. Pokud není vhodně korigováno, může vyvolávat tzv. nocicepci, tedy vznik rizika poškození struktur pohybového aparátu (kloubů, svalů, vazů apod.) kvůli jejich přetížení.
Vzhledem k anatomickým souvislostem je jednou z možností, jak do této problematiky vstoupit, obnovení či zlepšení funkce stabilizačního systému bederní páteře pomocí reedukace dechového stereotypu se zaměřením na aktivaci bránice. Cílem tohoto přístupu je posílení bránice tak, aby byla oporou bederní páteři, a dále zajištění koordinace činnosti bránice, svalů břišní stěny a svalů zádových, aby výsledkem jejich spolupráce byla stabilní bederní páteř. Podstatou přístupu je ovlivnění systému zpětné vazby mezi svaly a centrální nervovou soustavou. To znamená, že při úspěšné terapii dojde pomocí systému zpětné vazby ke změně regulace napětí a ke změně strategie činnosti těchto svalů ve prospěch bederní páteře. Nácvik aktivní koordinace svalů stabilizačního systému páteře ovšem vyžaduje podrobnější vhled do problematiky řízení pohybu na centrální úrovni, což přesahuje rámec tohoto textu, proto se dále zaměříme pouze na reedukaci funkce bránice, a to s využitím metody kineziotejpingu.

Tonizační tejp bránice

Pro aktivaci bránice, která se dechového stereotypu účastní nedostatečně nebo vůbec, se využívá různých prvků dechové gymnastiky a lokalizovaného dýchání především v rámci fyzioterapie. Máček a Smolíková (3) uvádějí mnoho způsobů, například tzv. statické a dynamické dechové gymnastiky s využitím vlivu polohy a pohybu dolních či horních končetin na průběh nádechu a výdechu. Popisují dále dechová cvičení proti odporu kladenému rukou terapeuta nebo cvičební pomůckou (míčem, hračkou apod.). Tato cvičení se využívají pro ovlivnění průběhu tzv. dechové vlny, tedy průběhu nádechu a výdechu, a pomáhají vědomé kontrole průběhu dechové vlny. Tlak ruky terapeuta nebo míče stimuluje vědomé směrování dechu do určité partie trupu, a tím umožňuje obnovení ventilace ve stimulované oblasti. Na principu povrchové stimulace je založena i teorie využití kineziotejpu jako prostředku pro podporu účinku lokalizovaného dýchání. Na využití kineziotejpu tímto způsobem pro nácvik bráničního dýchání, tedy dýchání, při kterém se bránice plně účastní dechové vlny, mají odborníci různé názory. Stejně tak se liší i způsoby aplikace tejpu. Někteří se domnívají, že funkčně lze kineziotejpem podpořit funkci pouze předních partií bránice (2). Yoshikawa naopak uvádí, že lze úspěšně ovlivnit funkci i zadních a postranních partií bránice (4). V jeho studii figurovali pouze dospělí jedinci ve věku od 20 do 24 let. Studie, které by se zabývaly využitím kineziotejpování u dětí, dosud nebyly v odborných databázích publikovány, přestože lze najít mnoho terapeutických pracovišť, kde je kineziotejp u dětí využíván (5–6). V následujícím textu budou uvedeny oba výše zmíněné způsoby aplikace kineziotejpu.
Kineziotejp aplikovaný za účelem podpoření činnosti určitého svalu, tedy tonizační tejp, aplikujeme tzv. ligamentovou technikou. Tato technika spočívá v protažení střední části tejpu do jeho maxima, jedná se tedy o 100% protažení, přilepení této protažené střední části do oblasti požadovaného svalu a dolepení obou krajních částí tejpu bez jakéhokoli napětí. Kvůli struktuře tejpu (obr. 1) dojde při tomto způsobu aplikace tejpu k aktivaci kůže směrem ke středu tejpu. Toto „stahování“ kůže vyvolá reflexní odezvu v hlubších měkkých tkáních (podkoží, fascii) a svalových receptorech. Výsledkem této stimulace je zvýšení látkové výměny a zvýšení napětí měkkých tkání včetně svalů pod tejpem.
V případě předních partií bránice tonizační kineziotejp aplikujeme tak, jak je znázorněno na obr. 5.
Zde kineziotejp navíc působí jako vodítko pro směřování dechu proti kineziotejpu, a podporuje tak aktivaci těchto partií bránice.
Pokud je třeba podpořit aktivaci zadních a bočních partií bránice, Yoshikawa popisuje aplikaci, která je znázorněna na obr. 6 a 7. V obou případech je kineziotejp aplikován ligamentovou technikou.

Závěr

Metoda kineziotejpování je dnes na prahu velkého rozmachu. V Německu, kde byl vytvořen koncept pro použití tohoto typu tejpování pro účely terapie pohybového systému, probíhají rozsáhlé studie zaměřené na sledování funkčnosti různých způsobů aplikací kineziotejpu při různých zdravotních obtížích (1). V terapii zaměřené na dechové funkce nachází kineziotejping uplatnění nejen jako pomůcka pro reedukaci

činnosti bránice, ale také jako podpůrná terapie bronchiálního astmatu, kde je aplikován detonizační tejp za účelem normalizace napětí dýchacích svalů a sekundární uvolnění napětí v dolních cestách dýchacích.
Různobarevné provedení nesouvisí s účinností tejpů – všechny barvy mají stejnou účinnost, ale dávají velmi účelné terapii u dětí také užitečný rozměr zábavy, což je často nezbytnou podmínkou úspěchu terapie.
Stejný princip kineziotejpování lze ovšem v reedukaci dechového stereotypu úspěšně využít

i u dospělých.
Literatura

1. GERICKE, R. E.; METZGER, T.; KRESTOVÁ, L. MTC Medical taping koncept: osnovy a základní techniky. Učební materiál pro kurz.
2. KRESTOVÁ, L. MTC Kineziotejping. Ústní sdělení, Brno, leden 2011.
3. MÁČEK, M.; SMOLÍKOVÁ, L. Pohybová léčba u plicních chorob. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995, 146 s.
4. YOSHIKAWA, S. Diaphragmatic tape for the whole abdomen. Advanced Healing, s. 21–23, 2007.
5. http://www.cascadechildrenstherapy.com/updates/kinesio_taping/ 6. http://www.kidscando.org/kinesio.html 7. http://paediatricphysiotherapy.com/services/treatmentapproaches/ 8. http://viewstonews.com/index.php/what-causes-the-painin-your-side-occasionally-while-running/health 9. http://ibmmyositis.com/respir.htm 10. http://davidlasnier.com/2010/the-inner-core-the-forgottenpart-of-core-training 11. http://www.rydeholisticwellness.com/whatwetreat. html

Souhrn Poruchy dechového stereotypu často souvisejí s chabým držením těla a přetěžováním pohybového systému. Reedukací dechového stereotypu lze tyto poruchy odstranit nebo alespoň zmírnit tak, aby nenarušovaly pohybový komfort člověka. K reedukaci jsou používány techniky tzv. dechové gymnastiky včetně lokalizovaného dýchání. K pochopení principu lokalizovaného dýchání a zesílení účinku této techniky lze nyní využít metodu kineziotejping, která spočívá v aplikaci pružných přilnavých pásků přímo na kůži. Klíčová slova: dechový stereotyp, bránice, kineziotejping, vertebrogenní poruchy, držení těla

O autorovi| Mgr. Jana Šopíková, Ph. D. VUT v Brně, Centrum sportovních aktivit (sopikova@cesa.vutbr.cz)

Obr. 1: Struktura přilnavé vrstvy kineziotejpu
Obr. 2: Anatomie bránice (8)
Obr. 3: Činnost bránice při nádechu a výdechu (9)
Obr. 6: Aplikace tejpu v oblasti zadních partií bránice
Obr. 4: Svalový stabilizační systém bederní páteře (10)
Obr. 7: Aplikace tejpu v oblasti zadních partií bránice
Obr. 5: Aplikace tejpu v oblasti předních partií bránice

Ohodnoťte tento článek!