Komplexní ošetřovatelská péče o pacienta s demencí

Stárnutí je přirozený a zákonitý proces v životě každého člověka. Pojí se s biologickými, sociálními, psychologickými, ale také s ekonomickými změnami. Každý stárne jinak. Základní mechanismy stárnutí jsou ovlivněné způsobem života a prostředím, ve kterém člověk žije. Stáří je tedy odrazem celého života a výsledkem působení mnoha faktorů (Poledníková a kol., 2006).


SOUHRN: Nové trendy, které se uplatňují v moderním ošetřovatelství, se bytostně dotýkají starých lidí s duševní poruchou. Aby ošetřující personál dokázal správně rozpoznat problémy, které mohou vznikat v oblasti duševního zdraví u starých lidí, musí mít dostatek vědomostí. Autorky článku poukazují na specifika komplexní ošetřovatelské péče u starých lidí s demencí v rámci ošetřovatelského procesu.
Klíčová slova: stárnutí, demence, komplexní ošetřovatelská péče, ošetřovatelský proces

SUMMARY: New trends implemented in nursing address the needs of seniors with mental disorder. Nursing personnel needs knowledge on how to detect mental health related problems in seniors. Using the method of nursing process the authors describe the specifics of the care of seniors with dementia.
Key words: aging, dementia, complex nursing care, nursing process


Dominantním faktorem, který určuje kvalitu života staršího člověka, je především zdraví. S přibýváním chorob se stává závislejším na svých nejbližších. Rodina má významnou úlohu také v případě identifikace duševní poruchy. Sestra v rámci péče o duševně nemocného přichází do kontaktu s jeho rodinou, pozoruje jejich chování, vyjadřování, postoj ke klientovi a získává tak důležité údaje pro celý ošetřovatelský a terapeutický proces (Kafka a kol., 2004).

Cílem komplexní ošetřovatelské péče je dosáhnout klientovy soběstačnosti v aktivitách denního života, zabezpečit jeho ochranu před jakýmkoli druhem poškození sebe samého i jeho okolí. I rodina se musí naučit akceptovat projevy jeho onemocnění. Úlohou ošetřovatelské péče je identifikovat příčinu zmatenosti, stupeň poruchy paměti, orientace, úroveň pozornosti i schopnost a možnost komunikace. Sledovat a zaznamenávat zhoršení v oblasti hygieny a změny chování. Povzbuzovat jeho orientaci umístěním hodin, kalendáře a osobních předmětů do jeho blízkosti, včetně obrázků a fotografií. Dbát na jeho bezpečnost a zapojit ho do skupinové terapie. Informovat rodinu o důležitosti nepřetržitého styku s jejich blízkým, povzbudit je a poskytnout jim kontakt na další instituce, které jim mohou při péči o jejich příbuzného pomoci (ADOS, léčebny dlouhodobě nemocných, domovy důchodců). Sestra musí při poskytování péče dodržovat základní zásady ošetřování duševně nemocného (Lizáková, Vranaiová a kol., 2008).

Aktivní zapojování člověka s demencí do každodenního života rodiny a pravidelný kontakt s přáteli může snížit riziko vaskulární demence a přispět ke zpomalení vývoje onemocnění. Kromě stimulace mozku socializace snižuje depresi, kterou může izolace vyvolat. Je potřeba hledat prostředky k tomu, aby senior trávil co nejvíce času mezi lidmi. Vhodnými příležitostmi mohou být: přihláška do klubu, návštěva kulturních a společenských událostí, nové koníčky (hodiny tance, uměleckých řemesel), studium cizího jazyka nebo zapojení se do různých diskusí a debat s přáteli (http://www.starobanaruby.sk/).

Komplexní ošetřovatelská péče se realizuje metodou ošetřovatelského procesu, který umožňuje stanovit její strukturu a zaměření. Aplikace tohoto postupu od sestry vyžaduje interpersonální, technickou a intelektovou zručnost. Použití této metody poskytuje plánované a systematičtější řešení klientových aktuálních i potenciálních problémů na základě komplexního zhodnocení jeho zdravotního stavu. Dává sestře možnost cíleně poskytovat ošetřovatelskou péči podle věku a typu pacientovy duševní poruchy , projevit samostatnost a profesionalitu, podporuje aktivitu nemocného a jeho rodiny a umožňuje efektivní komunikaci, kontinuitu a hodnocení kvality poskytované péče (Marková, Venglářová, Babiaková, 2006).

Fáze posuzování

Posuzování je první fáze ošetřovatelského procesu. Zahrnuje sběr dat a jejich validizaci. Výsledkem je pak vytvoření databáze, která je složená z údajů sesbíraných v anamnéze, z výsledků laboratorních testů, pozorování a z fyzikálních, psychologických a jiných vyšetření. Tato fáze představuje komplexní biopsychosociální zhodnocení seniora s demencí. Orientuje se na jeho potřeby, které jsou v důsledku staroby a nemoci modifikovány. Tyto údaje sestra získává metodou pozorování a rozhovoru.

Ošetřovatelská zdravotní anamnéza:

* anamnéza současného zdravotního stavu: informace týkající se jednotlivých částí těla a potřeb organismu změněných zdravotními obtížemi v oblasti výživy, včetně pitného režimu, při vyprazdňování, pohybu, soběstačnosti a jiných aktivitách denního života (oblékání, svlékání, hygiena…),
* osobní anamnéza: prodělaná onemocnění, úrazy, hospitalizace,
* rodinná anamnéza: výskyt dědičných a civilizačních chorob v rodině, výskyt dlouhověkosti,
* psychologická anamnéza: orientace klienta (schopnost identifikovat čas, prostor, osoby), přiměřenost chování, nálady, stresové faktory a jejich zvládání, způsob komunikace, zájmy a záliby, postoje k životu a k léčbě,
* sociální anamnéza: vztahy s rodinnými příslušníky, ekonomická situace, sociální prostředí, vzdělání a zaměstnání před odchodem do důchodu,
* spirituální anamnéza: údaje o vyznání a náboženských praktikách.

Anamnestické údaje nemusí být vždy správné, úplné nebo použitelné, zejména u klientů ve starším věku, kteří si často nedokážou vzpomenout na předcházející onemocnění či hospitalizace. Tyto údaje sestra získává z jiných zdrojů: od rodinných příslušníků, zdravotnických pracovníků, klientových záznamů. Anamnéza starého a dementního člověka nemá nikdy konečnou podobu. Zápis je třeba doplnit daty z fyzikálního vyšetření (Poledníková a kol., 2006).

Aby mohla sestra udržet spolupráci s klientem s duševní poruchou na co nejvyšší úrovni, musí být schopná posoudit jeho ubývající i stávající schopnosti. Podrobné posouzení pacienta s duševní poruchou vyžaduje použití holistických ošetřovatelských a vyšetřovacích technik. Deficit a úroveň soběstačnosti se musí pečlivě zjistit přímým sledováním jeho fungování v každodenních aktivitách (Marková, Venglářová, Babiaková, 2006).

V ošetřovatelské diagnostice se u starých lidí nejčastěji používá test základních denních činností (ADL) podle Barthela, zaměřující se na nácvik soběstačnosti, test instrumentálních denních činností (IADL) zkoumající schopnost žít v samostatné domácnosti a test kognitivních funkcí zaměřený na psychiku. Dále se používají testy na zjištění duševní a afektivní poruchy nebo poškození kognitivních funkcí. Ty podle Mini MentalState Examination (MMSE) hodnotí orientaci, paměť, pozornost, řeč a konstruktivní schopnosti (Poledníková a kol., 2006).

Diagnostická fáze

„Ošetřovatelská diagnóza je klinický závěr o odpovědích jednotlivce, rodiny či komunity na skutečné nebo potenciální zdravotní problémy či životní proces. Poskytuje základ pro výběr ošetřovatelských zákroků k dosažení výsledků, za které je sestra zodpovědná“ (Botíková a kol., 2009, s. 34).
Specifičnost ošetřovatelských problémů u seniorů je dána nejen stařeckými změnami v tělesné, psychické a sociální oblasti, ale i polymorbiditou. U staršího člověka se může vyskytnout vícero aktuálních i potenciálních problémů, které mají dlouhodobý charakter a vyžadují neustálou sesterskou intervenci.

Ošetřovatelské diagnózy vztahující se k tělesným potřebám: omezená pohyblivost, intolerance aktivity, neuspokojivá soběstačnost, riziko úrazu, potenciálně narušená celistvost kůže, změněná výživa – větší či menší příjem, než je tělesná potřeba, snížený objem tělních tekutin, funkční intolerance moči, urgentní, stresová a reflexní močová inkontinence, zácpa, inkontinence stolice, porucha samočisticí schopnosti plic, porucha dýchání, akutní či chronická bolest, akutní a chronická zmatenost.

Ošetřovatelské diagnózy vztahující se k psychickým a sociálním potřebám: narušená schopnost adaptace a verbální komunikace, sociální izolace, nedostatek vědomostí, strach, úzkost, beznaděj, bezmoc (Poledníková a kol., 2006).

Ošetřovatelské diagnózy u klientů s demencí: zhoršená paměť, kognitivní schopnosti, vnímání reality a schopnost úsudku, narušení spánku, komunikace a sociální interakce, neuspokojivá soběstačnost (Lizáková, Vranaiová a kol., 2008).

Fáze plánování

Plánování „je proces vytyčení ošetřovatelských strategií či intervencí (zásahů) s cílem prevence, redukce nebo eliminace zdravotních problémů pacienta, které byly zjištěny a validizovány v průběhu diagnostické fáze“. (Botíková a kol., 2009, s. 36).

U lidí vyššího věku se v důsledku polymorbidity a stařeckých změn vyskytují různé problémy, které se vzájemně ovlivňují. Jedna obtíž následuje druhou, respektive je podkladem pro vznik další. Vyřešení jedné nesnáze může pomoct při řešení dalších komplikací. Stanovené ošetřovatelské diagnózy musí sestra podle jejich priority roztřídit do jednotlivých kategorií. Dalším krokem ve fázi plánování je stanovení ošetřovatelských cílů. Jestliže sestra nemůže s pacientem pro jeho špatný zdravotní stav spolupracovat, musí se obrátit na jeho rodinné příslušníky. Cíle bývají obvykle dlouhodobé, vztahují se na celou hospitalizaci i následnou péči. U staršího člověka musí být výsledná kritéria z hlediska času reálná a je třeba brát v úvahu jeho schopnosti a osobní limity. Dalším krokem je plánování intervencí, kdy sestra zvažuje, které z nich budou při řešení problému nejúčinnější. Při jejich výběru dodržuje obecné zásady výběru ošetřovatelských intervencí u seniorů a dbá na to, aby její úkony stařecký organismus příliš nezatěžovaly a respektovaly jeho fyzické možnosti, vypěstované návyky a osobnost. Měly by zohledňovat i jeho možnosti v oblasti soběstačnosti a pomoci rodiny a přátel při této péči a úlohu sestry při podporování těchto aktivit (Poledníková a kol., 2006).

Plán péče musí zohledňovat také klientovu zvyšující se závislost na druhých, protože je stále součástí společnosti. Je tedy vhodné zkontaktovat rodinu s příslušnými společenskými, zdravotnickými a podpůrnými organizacemi, které ji poskytují (Marková, Venglářová, Babiaková, 2006).

Fáze realizace

Realizace je výkon nebo uplatnění ošetřovatelských strategií zaznamenaných v programu ošetřovatelské péče. V praxi je to činnost zaměřená na dosažení plánovaného výsledku či klientových cílů (Botíková a kol., 2009).

Nevyhnutelnou podmínkou úspěšnosti realizačního procesu je posouzení aktuálnosti intervence. V průběhu několika hodin, ba i minut, může totiž v organismu starého člověka nastat změna, která ovlivní realizaci naplánovaného procesu. V této situaci je třeba původní záměr opustit a pořadí zákroků změnit podle potřeby klienta. S tímto jevem se setkáváme např. při polohování, poruchách vyprazdňování apod. Ošetřovatelský plán tedy není fixní, ale podléhá změnám, a to podle okolností a stavu dotyčného pacienta. Některé intervence vyžadují přítomnost více zdravotnických pracovníků (např. polohování, nácvik soběstačnosti). Je ale třeba mít na paměti, že přítomnost více osob u klientova lůžka v něm může vyvolat pocit bezmoci nebo výčitky pro vlastní neschopnost. V takových situacích je důležitý taktní přístup zdravotníků, jejich profesionalita a sehranost celého týmu v průběhu ošetření.

Prospěšné je i jeho zapojení do ošetřovatelské intervence. Zkušenosti ukazují, že lidé reagují na tyto postupy pozitivně. Zejména u starších lidí trpících pocitem nepotřebnosti až zbytečnosti, kompenzuje aktivní spolupráce jejich ztracené schopnosti. Sestra může do vlastní realizace zapojit i členy rodiny, což přispívá k upevnění důvěry takto postižené osoby a zároveň i umožní přípravu na kontinuitu péče po jeho propuštění z nemocničního zařízení. Rodinní příslušníci s aktivní pomocí sestry nabývají zručnosti, která je nezbytná při následném ošetřování pacienta v domácí péči.
„Realizační část ošetřovatelského procesu je nejvhodnější fází pro budování důvěry mezi seniorem, jeho rodinou a zdravotnickým personálem, která je důležitou podmínkou účinné ošetřovatelské péče“ (Poledníková a kol., 2006, s. 60).

Fáze hodnocení

V této fázi se určuje, zda byla ošetřovatelská péče efektivní, či nikoli. U staršího člověka probíhá hodnocení stejně jako u klientů jiných věkových kategorií, tedy průběžně, kdy se zjišťuje, jak reaguje na zákrok, nebo terminálně, kdy se zkoumá, zda bylo dosaženo jeho cílů. Ty se, i když byly na počátku pokládány za reálné, někdy musí pro neočekávaný úbytek klientových schopností změnit, a někdy je třeba naopak upravit je směrem nahoru, protože pacient reaguje lépe, než se původně očekávalo. Vyhodnocení ošetřovatelské péče u klienta s duševní poruchou by mělo být založeno na dvou parametreh – udržení maximální funkční schopnosti a dosažení co největšího možného komfortu pro klienta a jeho rodinu (Marková, Venglářová, Babiaková, 2006).

„Specifika geriatrických pacientů spočívají v tom, že pokroky bývají často nepatrné, a proto je nezbytná tpělivost jak ze strany seniora a jeho rodiny, tak i ze strany ošetřujícího personálu“ (Poledníková a kol., 2006, s. 61).


O autorovi: Bc. Anna Dlugošová1, Mgr. Ľubomíra Tkáčová2 Zariadenie pre seniorov Michalovce1, TU FZaSP DP Michalovce2

Ohodnoťte tento článek!