Komunikace s dětmi v přednemocniční péči

Adekvátní komunikace vhodně ovlivňuje celkový stav dětských pacientů. Při poskytování přednemocniční péče je strategická spolupráce mezi záchranářem a dítětem, především v komunikačních aspektech.

Zásady moderního ošetřování vycházejí z předpokladu, že intenzita péče u jednotlivých pacientů je různá a odvíjí se od fáze onemocnění. Jedná se tedy o odstupňovanou lékařskou a ošetřovatelskou péči. Jde o systém diferencované péče a své opodstatnění má zejména z pohledu intenzivní péče (Vörösová, 2005). Nádaská (2006, s. 42) uvádí, že „uspokojování potřeb dítěte patří k nejdůležitějším požadavkům péče o dítě poskytované kýmkoli a kdekoli“.

Při poskytování přednemocniční péče je nutné vytvářet takové podmínky, aby se odstranily komunikační bariéry. Pro dětského pacienta je důležité zaměření na zmírnění strachu a obav, uklidnění, trpělivé vyslechnutí, porozumění, srozumitelný a přátelský rozhovor. Protože obavy, hrůza a strach narušují duševní rovnováhu dítěte, nepříznivě tím ovlivňují průběh ošetření a léčby. Dětští pacienti mají před neznámými okamžiky v jejich životě strach a obavu. Jsou však v různé míře připraveni překonat komunikační bariéru a spolupracovat. Ilievová výstižně uvádí (2009), že zdravotnická profese se zakládá na interakci s pacientem. V univerzálním kritériu platí, že osobnostní kvality jedince předurčují k tomu, jak bude navazovat vztahy se svým okolím, zda komunikací přispěje k atmosféře důvěry, případně ji naopak bude brzdit. Přístup a způsob komunikace zanechává v pacientově prožívání odezvu, která může být o to silnější, oč je pacientova zranitelnost větší. V případě, že pacient, vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, prožívá úzkost, nejistotu či strach, tehdy je vhodné vytvořit atmosféru bezpečí, porozumění a podpory. V opačném případě může jeho úzkost narůstat, což ztěžuje proces uzdravování.

Způsoby komunikace

Komunikace jako společenský proces výměny informací a interpretací významů je pro nás, zdravotnické pracovníky, důležitá součást každodenní profesionální činnosti. Komunikace se jako informační setkání odehrává ústně, písemně, mimikou, gesty či neverbálními projevy mezi dvěma nebo více lidmi. Komunikaci dělíme na verbální a neverbální.

Verbální komunikace je přímý přenos slovních informací směřujících od odesílatele k příjemci, přičemž si ji můžeme, ale i nemusíme uvědomovat.

Neverbální komunikace se uskutečňuje prostřednictvím mimoslovních prostředků, nezávisí na sluchovém příjmu, vyvolává okamžitou reakci, může probíhat bez vzájemného rušení se komunikujících. Neverbální signály si člověk obvykle neuvědomuje. K neverbálním projevům komunikace řadíme: proxemiku, teritorialitu, mimiku, gestiku, haptiku, posturiku, kineziku, vzhled a úpravu zevnějšku. Je důležité umět pozorovat a dešifrovat neverbální projevy dětských pacientů, které jsou pro zdravotníka bohatším zdrojem informací než řeč. Jejich prostřednictvím dokážeme lépe vnímat a pochopit momentální pocity a náladu pacienta. Na druhé straně i pacient velmi citlivě vnímá neverbální projevy zdravotníka, je pro něj dokonce důležitější to, jak se chová, než to, co říká.

Paralingvistická komunikace je akustický doprovod mluveného slova, doplňuje význam a smysl řečového projevu. Vyjadřuje momentální psychický stav mluvícího. Na základě různých hlasových kvalit lze dešifrovat smutek, radost, zadumanost, nerozhodnost, nejistotu, překvapení, únavu, sklíčenost, strach či obavu. Mezi nejdůležitější paralingvistické projevy patří síla hlasu, intonace, výšková poloha hlasu, rychlost slovního projevu, srozumitelnost řeči a stylistika.

Během verbální, neverbální a paralingvistické komunikace vystupuje v nemalé míře do popředí i komunikace činy. Je součástí komunikačních složek, představuje konkrétní projev chování a konání. Je to takový způsob komunikace, při kterém není potřeba hovořit, protože konkrétní čin jasně naznačuje smysl chování (Kristová, 2004).

Komunikace s dětmi

Hanzlíková (2006) tvrdí, že pro pacienta je z psychologického hlediska komunikace jedním ze základních sociálně-psychologických procesů, dokonce nejvýznamnějším. Boledovičová (2006) uvádí, že se péče o dítě výrazně odlišuje od péče o dospělé. V mnohém si je však velmi podobná. Různorodost péče je zapříčiněna více hledisky, jako je věk, stupeň vývoje a mentální úrovně, postoj rodičů a jejich ochota spolupracovat. Každé dítě je individualita, která má své jedinečné vlastnosti, postoje, názory a potřeby. Podmínkou pro úspěšné získání anamnézy je důvěra dítěte i jeho rodičů, takt, zejména v intimních otázkách, dostatek času a mlčenlivost o všech získaných údajích.

Komunikace s dětmi

Jak uvádí Sihelská (2007), zdravotničtí záchranáři (ZZ) pracují v první linii kontaktu s postiženým jedincem, který potřebuje odbornou pomoc na místě neštěstí, případně onemocnění. ZZ jsou v povolání vystaveni nadměrné zátěži způsobené situací, kam jedou zasahovat. Profesi ZZ by měli vykonávat lidé, kteří mají zájem vykonávat toto povolání, mají fyzickou predispozici, jsou odborně erudovaní, mají psychicky a sociálně zralou osobnost. Anonymní člověk se stává pro ZZ klientem, který očekává kvalitní služby, ZZ je odborník, na jehož služby se chceme všichni zcela spolehnout (Sihelská, 2007). „Rychlost, koordinace, přesnost, zodpovědnost, spolehlivost…“, to jsou hlavní atributy v práci ZZ, a to v kterémkoli úseku záchranné činnosti, v situacích, ve kterých jde o život a bojuje se o každou vteřinu. Je nesporné, že zachraňování lidských životů je činnost, která vyžaduje lidi připravené nejen tělesně, psychicky, ale i morálně (Rapčíková, 2007, s. 26). „Potřebu a druh urgentní péče lze jen těžko s určitostí předpovídat, a proto musí být dostatečný personál a zdroje na zajištění pravděpodobných situací. Vzdělání musí být rozsáhlé, aby připravilo specialisty na zvládnutí širokého spektra situací“ (Dobiáš, 2007, s. 17). Týmová práce je nosným předpokladem, zahrnuje spolupráci v integrovaném zdravotnickém zařízení na rozvíjení terapeutických postupů, jejich zavádění do praxe, výuky a výzkumu (Dobiáš, 2007).

Základním předpokladem úspěchu efektivní komunikace v přednemocniční péči s následným navozením celkové pohody jsou přiměřeně a srozumitelně podané informace s důrazem na kvalitu a kvantitu informací poskytovaných dětskému pacientovi.

Závěr

Uspokojovat potřeby dětského pacienta znamená pro nás všechny velké poslání. Rodiče a děti očekávají kvalitní profesionální zdravotní péči a empatický přístup ze strany zdravotnických pracovníků, úctu a pochopení, úsměv a pár milých slov. Vzájemné respektování ze strany pacientů i ze strany zdravotnických pracovníků nás posouvá blíže k cíli. Někteří lidé přicházejí do našeho života a rychle odcházejí, někteří zůstanou na chvilku a jiní se stávají našimi přáteli. Stejně tak v našich srdcích zanechávají nádherné stopy i dětští pacienti a my nezůstaneme nikdy úplně stejní, protože i dětští přátelé nás mění. Zároveň je pro nás život neobyčejný a chuť každého momentu v něm neopakovatelná.

„Pokud musíte hovořit s nemocným o důležité věci, posaďte se k němu, nedávejte najevo neklid nebo shon, ale naslouchejte pozorně jeho slovům… Posaďte se vždy tak, aby vás nemocný měl před sebou… dbejte, aby nemocný žádné přání nemusel vyslovit dvakrát…“ F. Nightingaleová


O autorovi: PhDr. Andrea Bratová 1, Zuzana Tašká 2 Katedra klinických disciplín a urgentnej medicíny, Fakulta sociálnych vied a zdravotníctva, Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre1, Pracovná skupina zdravotníckych záchranárov 4the RESCUE life2 (abratova@ukf.sk, taska.rr@gmail.com)

1)
roky) x AST (U/l
2)
PLT (109/l
Ohodnoťte tento článek!