Komunikace s „nekomunikujícím“

Komunikace je jednou z nejdůležitějších potřeb v životě člověka, jejím účelem je sociální interakce. V případě, že schopnost komunikace není narušená, může probíhat bez větších obtíží. Co se ovšem stane v případě, že jeden z účastníků komunikace není schopen se verbálně vyjadřovat? Rozumí nám? Je vůbec nutné s takovýmto člověkem navázat komunikační proces?

Jelikož slovní komunikaci užíváme každý den a prakticky si bez ní nedokážeme představit život, je důležitá i u osob, které nemají možnost si verbálně (slovně) vyměňovat informace. Mluvíme o jedincích po úrazech, s degenerativním onemocněním mozku, lidech s postižením apod. Často se nám může zdát, že tyto osoby jsou upoutány na lůžko a jedinou jejich potřebou je příjem potravy a udržování tělesné čistoty. Opak je pravdou. Lidé s takovouto komunikační bariérou mají stejné komunikační potřeby jako my ostatní. Komunikace je v tomto případě založená především na neverbální (mimoslovní) složce, se kterou se setkáváme běžně, a to v případech, kdy naše tělo reaguje na konkrétní situace. Neverbální komunikace má často větší výpovědní hodnotu než komunikace verbální, neboť může slovní projev podpořit nebo vyvrátit, často i nezáměrně. Lidé se snaží neverbálním projevům porozumět a chápat je. Neverbální součástí komunikace je především dotek, mimika, postoj, zrakový kontakt, gesta, nakládání s časem, vzdálenost a tzv. paralingvistické faktory (výška, tón hlasu, pauzy v řeči apod.) (1).
Komunikace s klientem s poruchou verbální komunikace je zjednodušená v případě, že jedinec dokáže vyjádřit souhlas, popřípadě nesouhlas. V tomto případě můžeme postupně nabízet možnosti a klient má možnost se sám rozhodnout.
Osoby, jež nejsou schopny slovního vyjadřování, mohou komunikovat využíváním komunikačních systémů. Komunikační systémy mohou sloužit jako náhrada verbální komunikace, těmto systémům říkáme alternativní. Další možností je komunikace pomocí augmentativních komunikačních systémů, které slouží jako doplněk komunikace. Tyto systémy jsou tvořeny různými předměty, fotografiemi, obrázky, piktogramy nebo technickými pomůckami (speciálně upravené klávesnice, PC, komunikační tabulky atd.). Další možností jsou komunikační systémy, jež nevyužívají pomůcky, ale využívají především gesta. Jako příklad uveďme znak do řeči, který slouží jako doplněk komunikace pro osoby, které mají obtíže ve vyjadřování. Tento komunikační systém využívá znaků ze znakového jazyka neslyšících a znakují se pouze klíčová slova. Jako další příklad lze uvést méně proslulý komunikační systém TADOMA. Tento systém je založen na hmatovém vnímání vibrací a pohybu svalů, rtů, tváří a krku. Využívá se u osob s hluchoslepotou a slouží jako náhrada odezírání, osoba s postižením se učí pomocí této metody využívat svůj hlas (2). Komunikační systémy napomáhají ke snížení komunikační bariéry, a tím zvyšují možnost integrace, samostatnost jedince a seberealizaci.
I přes možnost komunikace pomocí náhradních komunikačních systémů je vhodné sledovat již zmíněné neverbální aspekty komunikace, které mohou mít velmi cennou informační hodnotu. Projevy nelibosti mohou být vyjadřovány křikem, pláčem, zvýšením dechové i tepové frekvence, mimickými projevy. Naopak libé pocity jsou vyjadřovány smíchem, pobrukováním, pravidelnou dechovou i tepovou frekvencí, klidným výrazem v obličeji (3). V těchto případech si všímáme i velmi jemných nuancí v chování jedince, které nám pomohou pochopit, že i jedinec s nálepkou „nekomunikující“ je schopen vyjádřit své pocity a potřeby. Jako příklad uveďme podávání stravy. Pokud jedinec otáčí hlavu, zvyšuje se mu dechová frekvence a může se objevit i strnulý výraz v obličeji, je možné, že se snaží naznačit, že už nechce pokračovat v podávání stravy nebo mu podávané jídlo nechutná. Vnímání takovýchto detailů je velmi důležité i pro zkvalitnění pobytu jedince v nemocnici nebo jiném zařízení. Vhodné je také komentování činnosti, které jedinci pomůže pochopit, jakou činnost s ním provádíme, a popisujeme i činnosti budoucí, aby jedinec měl povědomí o tom, co se s ním bude dít dál.
V případě, že jedinec nemá zavedený příslušný komunikační systém, je vhodné zainteresovat odborníka, který vhodný komunikační systém doporučí, popřípadě si personál může vytvořit vlastní (např. obrázkový) systém, jehož prostřednictvím bude komunikovat s klientem. Přesto je dobré takto vytvořený systém s odborníkem prokonzultovat.

Závěr

Zvyšování porozumění jedincům se sníženou schopností, popřípadě neschopností, verbální komunikace vede ke zvyšování kvality poskytovaných služeb, zpříjemnění pobytu v daném zařízení a v neposlední řadě i k předcházení konfliktním situacím plynoucím z dlouhodobého neporozumění, ale i možnému neuspokojování některých potřeb jedince.

Mgr. Vladimíra Zedková Ústav speciálně pedagogických studií, Pedagogická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci (vladka.zedkova@centrum.cz)

Literatura

1. REGEC, V.; STEJSKALOVÁ, K. Komunikace a lidé se specifickými potřebami. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. 204 s. ISBN 978-80-244-3203-8.
2. JANOVCOVÁ, Z. Alternativní a augmentativní komunikace: učební text. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2003. 48 s. ISBN 80-210-3204-9.
3. KUNHARTOVÁ, M.; HORVÁTHOVÁ, I.; POTMĚŠIL, M. Podpora komunikačních schopností dětí s kombinovaným postižením. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2011. 69 s. ISBN 978-80-244-2976-2.

1)
R
Ohodnoťte tento článek!