Komunikace s umírajícími

V článku autorka sděluje výsledky výzkumu ohledně vnímání smrti dětmi. Na příkladech ze své praxe ukazuje, jak se s touto situací vyrovnává sestra.

SUMMARY The author of the article presents the results of a research study focusing at how children perceive death. Case studies show how it is dealt with by a nurse.

„Problematiku umírání a smrti je jako významné a společensky závažné téma nutno zařadit do studijních programů zdravotnického školství,“ řekla PhDr. Jarmila Kelnarová ze SZŠ Jaselská v Brně. Napadlo mne: „A co my, stávající sestry?“ Komunikovat s umírajícími a jejich příbuznými nás nikdo neučil.

Dotkly jsme se toho jen okrajově v předmětu Péče o nemocné. Utkvěla mi v hlavě slova naší třídní profesorky: být uctivá, rozvážná, klidná a zejména v otázce smrti a umírání citlivá k okolí. Citlivý přístup totiž potřebuje nejen umírající, ale i jeho blízcí.

Ověřila jsem si v praxi, že odpovědět dítěti na otázku týkající se smrti není jednoduché, a proto jsem vyhledala několik knih z psychologie a péče o děti, ale ani v nich jsem mnoho informací na toto téma nenašla. I mé děti se mě ptaly a já jim neuměla dát uspokojivou odpověď. Je obtížné s dětmi o smrti mluvit i proto, že nevíme přesně, co si pod tímto pojmem představují.

Jak chápe smrt dítě

Vědci v Anglii, Německu i Americe zkoumají, jaké mají děti představy o smrti. Do tří let dítěte asi žádné, hovoří s věcmi neživými jako s živými. Okolo čtvrtého roku života mají představu o smrti jako o odchodu, ale pocitově ho ještě plně nevnímají. Dětem v tomto věku není vhodné smrt vysvětlovat. V šesti až osmi letech již vnímají, že mrtvý znamená nehybnost, strnulost, nemluvnost. Děti již cítí strach z opuštěnosti a samoty. Většinou si neumějí představit, že by ztratily rodiče.

Rozvoj dětské osobnosti a představa vlastní smrti se dostavuje okolo devátého roku. I školní výuka již mnohé napoví a vlastní poznání pak bývá největší životní školou. Dítě neví přesně, jak smrt vypadá, představuje si, že nebude ulice, kamarádi, máma ani táta. Rodiče by měli pravdivě dítěti odpovědět podle úrovně jeho chápání. Nejtěžší je zodpovědět otázku, co se stane s člověkem, který zemře, protože to nevíme. Existují mýty o smrti a posmrtném životě, ale mladší děti jim neporozumějí.

Praxe sester

Mladší umírající smrt někdy až děsí. Většinou s ní nejsou vyrovnáni, snaží se toho ještě co nejvíce stihnout. Běžná je u nich fáze odmítání, za smrt viní někoho z okolí a komunikace s nimi bývá velmi obtížná. Zpočátku nepřipouští vlastní vinu či nevyléčitelnost choroby. Občas se najde jedinec, který svou situaci po čase přehodnotí, ale je to výjimečné, většinou rezignují.

Střední generace bývá připravena na možnost smrti, zejména ženy se s touto situací vyrovnávají lépe. Více otevřou nitro, svěří se. Jejich vlastní já bývá spokojeno, pokud mají okolo sebe rodinu, která je navštěvuje a hovoří s nimi i o blízké smrti. V minulosti jsem dvakrát tento případ zažila a podivovala se, jak se obě ženy se smrtí vyrovnaly. Neuměla jsem s nimi hovořit a nedovedla se s myšlenkou na smrt ještě plně sžít ani u svých blízkých. Také si vybavuji, jak jsem na pracovišti JIP hlídala pacienty ve velmi špatném zdravotním stavu, a to zejména po akutních infarktech myokardu (AIM) s komplikacemi.

Jednu noc jsem doslova prostála u čtyřicetiletého pána po rozsáhlém AIM spodní stěny, dvakrát byl v klinické smrti a měl počínající myokarditidu. Držela jsem ho za ruku a přála si, aby přežil, měl čtyři děti. Později mi vyprávěl, jak citlivě vnímal mé doteky a jak jsem mu dodala odvahu bojovat. I má péče o umírající se tímto zážitkem výrazně změnila. Mou snahou je maximálně se umírajícím věnovat, protože vnímají, co se kolem nich děje.

U nás v diakonii

V našem domově pro seniory a domově se zvláštním režimem máme převážně uživatele služeb (US) s demencí a Alzheimerovou chorobou. Téma smrti a umírání jsou zde na denním pořádku. S klienty hovoříme o blízkosti smrti, co pro ně znamená, zda jsou s životem vyrovnaní, mluvíme o tom, jak se na jejich situaci dívám já, jejich ošetřující sestra. Je těžké odpovídat na tyto otázky, zvlášť pokud je pokládá blízký člověk. Někdy mi bylo příjemné šero v pokoji, nechtěla jsem ukazovat slzy.

Jeden klient našeho zařízení měl vše naplánováno do posledního detailu. Nebyl příliš oblíben, ale já jsem s ním komunikovala, jak nejlépe jsem uměla. Svěřil mi svá poslední přání – co chce mít na sobě, co komu mám dát a jak vše zařídit. Byl se vším vyrovnán a s mým ubezpečením, že vše bude podle jeho přání, odcházel ze života klidně. Dodnes mám tu situaci před sebou. Měla jsem v očích slzy, on tvrdý nesmlouvavý pohled, když mi vše diktoval. Třetí den, při mé noční službě, zemřel. Věděl, že budu sloužit a přál si abych u něj byla.

Závěr

Sestra musí být profesionál a zvládat těžké krizové situace, ale na některé nás škola nepřipravila. Pak nastoupí citová stránka ženy-zdravotníka -a profesionalita jde stranou.


Marie Kantorková, Diakonie ČCE, středisko Sobotín (clair.k@seznam.cz)

Ohodnoťte tento článek!