Kontakt s nevidomými a těžce zrakově postiženými

Nevidomý je často považován za méně hodnotného člověka. Jediným společným rysem však pro tento handicap je život bez zraku nebo pouze s jeho zbytkem. Jinak jsou nevidomí a těžce zrakově postižení zcela normální lidé, kteří mají své individuální povahové rysy a různé přednosti a nedostatky jako každý jiný. Jsou mezi nimi lidé inteligentní i méně nadaní, výjimeční i obyčejní..

SUMMARY

A blind person is often seen as someone who has a lesser value. They have only one common feature which is a life without vision or with just remains of vision. Otherwise the blind and people with severe visual impairment are normal people who have their own individual characters and various positives as well as negatives like any other person. Among the are intelligent people and less smart ones, exceptional and ordinary as well.

Setkání s nevidomými a těžce zrakově postiženými lidmi nás může často uvádět do rozpaků. Může za to naše neinformovanost a především řada předsudků a omylů týkajících se těchto občanů.Nevidomí ve svém běžném životě přicházejí do styku s vidícími lidmi a v mnoha situacích ocení nabízenou pomoc z jejich strany. Účinná, praktická a především bezpečná pomoc se však neobejde bez základních informací jak na to. Také zbytečné emoce a nedorozumění při komunikaci se zrakově postiženým často plynou z mnoha předsudků a omylů týkajících se právě nevidomých.

Některé mýty o zrakově postižených 1. Člověk je buď vidící, a pak vidí vše jako ostatní, anebo je nevidomý (slepý), a pak vidí jen tmu.

Lidí, kteří opravdu nevidí vůbec, ale vůbec nic, je ve skutečnosti jen velmi málo. Většina takzvaných nevidomých má totiž nějaký zbytek vidění zachovaný. Mohou třeba vnímat rozdíl mezi dnem a nocí. Poznají, kde v místnosti svítí lampa a někteří rozeznají i hrubé obrysy siluet. Mezi normálním viděním a úplnou slepotou existuje zřejmě mnoho variant různě závažných postižení zraku. Do skupiny zrakově postižených patří i lidé slabozrací, kteří používají všelijaké optické pomůcky, ale i někteří těžce slabozrací lidé mohou mít velké potíže s bezpečným pohybem na ulici, aniž by to kdokoli kolem nich tušil.

2. Kdo používá bílou hůl (případně kdo nosí černé brýle), je slepý.

Bílá hůl rozhodně není spolehlivým znakem lidí, kteří nic nevidí. Chodí s ní také osoby se zbytky zraku, např. ti, kteří mají velice úzké zorné pole, ve kterém docela dobře vidí (tzv. trubicové vidění). Holí si osahávají prostor před nohama, aby mohli jít. V doprovodu průvodce zcela nevidomí mít bílou hůl nemusejí.

3. Slepí lidé mají od narození mnohem lepší sluch či hmat.

Slepota nezaručuje žádné zvláštní schopnosti. Stejně jako u sluchu se schopnost rozeznávat hmatem zlepšuje teprve jeho soustavným používáním. Ne každý nevidomý si zjemní hmat natolik, aby mohl třeba číst Braillovo bodové písmo.

4. Nevidomý se nezajímá o svůj vzhled, stejně na sebe nevidí. Není vhodné ho tedy například upozorňovat na případné znečištění oděvu či jiné nedostatky.

Nevidomému není přece jedno, jak vypadá. Bude za takovou pomoc vděčný. Zkuste se například obléci zcela potmě. Nevhodným upozorněním pochopitelně můžete urazit, proto nezapomínejte na společenský takt.

5. Ztráta zraku znamená úplnou závislost na ostatních. Nevidomý je vždy neskonale vděčný za naši pomoc.

Mnoho nevidomých usiluje o maximální soběstačnost. Nabídnutá pomoc může být mnohdy i razantně odmítnuta, to však neznamená, že jiní za ni nebudou vděční.

6. Při rozhovoru s nevidomým je třeba mluvit nahlas a zřetelně.

Není k tomu žádný důvod. Tento člověk jen nevidí, není hluchý.

Komunikace s nevidomým

Při setkání s nevidomým je první oslovení na vás. Neznáte-li jeho jméno nebo se ocitnete v nepřehledné situaci, můžete k pozdravu přidat lehký dotek na předloktí, aby věděl, že mluvíte k němu. Nezapomeňte se představit, i když se s nevidomým nevidíte poprvé. Ulehčíte mu svoji identifikaci, ne vždy vás musí bezpečně poznat podle hlasu. Pokud vstoupíte do místnosti, ve které se nachází nevidomý, dejte o sobě vědět. Obdobně je tomu při odchodu a loučení. Oznamte mu jasně, že jdete pryč, aby pak nemluvil do prázdna.

Lze říci, že podání ruky při pozdravu zrakově postiženému nahrazuje pohled z očí do očí. Nejvíce mu ale o druhém vypovídá jeho hlas. Při řeči stůjte vzájemně čelem. I když vás nevidí, zpravidla pozná, jestli se při rozhovoru díváte na něj nebo někam stranou, třeba v rozpacích nad slepýma očima. Někdy dokonce takový člověk vyčte z hlasu i úsměv, nervozitu, nezájem apod. V rozhovoru se nemusíte vyhýbat slovům „podívej se“, „uvidíme“. Nevadí ani, když budete mluvit o barvách a jiných zrakových vjemech. Nadměrná snaha „nezranit“ zrakově postiženého zdánlivě nevhodnými výrazy může ve skutečnosti komplikovat komunikaci a vést k nepříjemným pocitům na obou stranách. Používejte raději výraz „nevidomý“ než „slepý“.

Hovoříte-li s nevidomým, kterého někdo doprovází, projednávejte záležitosti nevidomého s ním a ne s jeho průvodcem. Průvodce ho pouze doprovází, nikoli zastupuje. Pokud by tomu tak bylo, bude vám to pravděpodobně oznámeno. Mluvte s nevidomým přirozeně, jako s kýmkoli jiným, aby se jako kdokoli jiný cítil. Nepotěší ho přehnané projevy soucitu ani výroky zpochybňující jeho schopnosti.

Jak pomoci nevidomému?

Nebojte se nabídnout svou pomoc, vězte ale, že není povinností ji přijmout. Zrakově postižený se snadno dostane do neznámého prostředí. Hluk, prudký déšť i sníh mu velmi ztěžují orientaci v prostoru. Třeba právě v těchto situacích bude vaše pomoc vítána. Při nabídce doprovodu nevidomému navrhněte, aby se lehce zavěsil do vaší paže, nebo se jen přidržel vašeho lokte. Takto může snadno jít půl kroku až krok za vámi, sledovat směr vašeho pohybu a včas reagovat. Nikdy ho nechytejte za bílou hůl, předloktí nebo zápěstí ruky držící hůl. Nesnažte se jej strkat před sebou, ani ho nevlečte za rukáv.

Před překážkou zastavte nebo zpomalte a popište situaci. Varujte se slov či výkřiků „pozor“, „opatrně“, „támhle“ ap. Snažte se dávat jasné pokyny a přehledné informace. Na obrubník a zejména schodiště je zapotřebí vstupovat kolmo. Nezapomeňte včas oznámit jejich začátek a zda vedou nahoru či dolů. Při vstupu do interiéru je vhodné nevidomého seznámit s prostředím, upozornit ho zejména na předměty trčící ze stropu a zavěšené na zdi.

Informujte jej o uložení jeho osobních věcí, aby byl schopen si je najít sám. Při posazování nevidomému nejdříve sdělte, zda jde o židli, křeslo ap. Položte ruku, za kterou se vás přidržuje, na opěradlo. Nevidomý sjede po vaší paži, snadno nalezne opěradlo a sám se posadí. Tento způsob sedání lze využít i v dopravních prostředcích. Pozor, nebezpečnou překážkou v interiéru se můžou stát napůl otevřené dveře a předměty odložené na podlaze.

Pokud se ocitnete v situaci, kdy si nevíte rady, nezapomeňte, že jste na její řešení dva. Vždy je vhodné poskytnout zrakově postiženému prostor se domluvit a rady a zásady přizpůsobit daným okolnostem. Je možné, že nevidomý stejný problém už řešil mnohokrát.

LITERATURA
Komunikace s pacienty se zbytky zraku, s nevidomými, zvláštnosti handicapu Šlechtová, L. Odborné sympozium, Plzeň, 29. 3. 2007
Život se slepotou Francová, P. www.okamžik.cz
Opravník omylů o nevidomých Michálek, M. www.okamžik.cz
Příležitostná pomoc nevidomým. Michálek, M. www.okamžik.cz

Jana Denková Oční klinika FN Plzeň ( jmacanova@seznam.cz)

Ohodnoťte tento článek!