Korálky dobré vůle

Na oba konce nitě navlékne jehly a střídavě z jedné či druhé strany přidává drobné barevné korálky tak dlouho, až se jednotlivé komponenty v jejích rukou spojí do překvapivého celku a vytvoří další náušnici, náramek či náhrdelník. Drahomíra Fejtková (*1974), které její přátelé neřeknou jinak než Darí, je jednou z uznávaných českých návrhářek bižuterie. Vymýšlí, vyrábí, vystavuje a prodává šperky, jež díky své kráse a originalitě směle mohou konkurovat klenotům z drahých kovů. Od roku 2012 provozuje také korálkovou školu, kde předává získané zkušenosti dalším ženám. Málokdo ví, že tahle tvůrčí dáma pracovala původně jako zdravotní sestra a povolání, bez něhož si svůj život kdysi neuměla představit, musela opustit kvůli úrazu. Dnes se do zdravotní a sociální sféry oklikou vrací prostřednictvím svých charitativních projektů.

Jakým způsobem jste se dostala do zdravotnictví?

Moje maminka je zdravotní sestra. Pracovala v domově důchodců v Kostelci nad Černými lesy, já jsem za ní často chodila a jako malému dítěti mi to tam připadalo naprosto úžasné. Hodné babičky mě obdarovávaly žvýkačkami, a když jsem povyrostla, směla jsem razítkovat recepty nebo pomáhat s řazením karet v kartotéce. V tomto domově i na dalších místech, kde potom maminka nastoupila, jsem vnímala takovou zvláštní vůni dezinfekce. Bylo to pro mne svým způsobem dobrodružné prostředí, kam jsem vcházela s podobným pocitem, s jakým někdy děti vstupují třeba do zoologické zahrady nebo do cirkusu. Můj tatínek navíc snil o tom, že jednou postaví soukromý domov důchodců, což za komunismu nebylo reálné a nepodařilo se mu to ani později. Ale ve mně z té doby zůstal hezký vztah k seniorům a to vnímání zvláštní atmosféry ve zdravotnictví.

Takže jste se pro práci sestry rozhodla sama?

Naopak. Ačkoli jsem měla zdravotní prostředí ráda, toužila jsem jít na chemickou průmyslovku. Jsem založením introvert a představovala jsem si, jak budu pracovat sama v nějaké poloprázdné laboratoři. Ale maminka usoudila, že pro mě bude vhodná nějaká praktičtější škola, se kterou pak můžu jít kamkoli. Dostala jsem na výběr, jestli se chci učit na prodavačku, nebo jít na zdravotní školu. A prodavačka jsem opravdu být nechtěla. Docela jsem v té době rodičům zazlívala, že mě nenechali jít, kam jsem chtěla.

Když jste šla studovat zdravotnickou školu z donucení, bavila vás potom ta práce?

Mě práce v nemocnici bavila strašně. Ve zdravotnictví jsem pracovala celkem deset let. První dva roky jsem strávila na interně v Českém Brodě, potom jsem přešla do Říčan a odtud do jedné soukromé nemocnice v Praze. Mezitím jsem absolvovala kardiologický kurz, na vlastní žádost jsem si dodělala nástavbu v oboru anestezie a resuscitace, intenzivní péče a začala jsem pracovat na interní jednotce intenzivní péče. Líbilo se mi zejména to, že když člověk měl snahu, mohl některým pacientům skutečně pomoci. Snažila jsem se s pacienty hodně mluvit. Ne vždycky je na to ve zdravotnictví prostor, ale vzpomínám si například na paní, která chtěla umřít, a mně se podařilo jí myšlenku na smrt rozmluvit. V té době jsem si nedovedla představit, že bych dělala něco jiného.

Jako sestra jste se musela dál vzdělávat. Měla jste nějaký konkrétní cíl, kterého jste chtěla dosáhnout?

Mě hlavně bavilo dál studovat! Vždycky jsem chtěla jít na vysokou školu, ale v naší rodině to v době, kdy jsem odmaturovala, z finančních důvodů nešlo. Nejvyšší metou by asi bylo jít pracovat na sál nebo jezdit se záchrankou, já jsem se na to ale necítila dostatečně zkušená a sebevědomá. Dneska už si dovedu představit, že bych takovou práci dělala, ale zase mi mezitím jaksi utekla ta praxe.

Jak dlouho vám vydržel ten dávný pocit z dětství, že zdravotnictví má v sobě něco zvláštního?

Když jsem nastoupila do nemocnice, nevnímala jsem to samozřejmě už těma naivníma dětskýma očima. Ale dodnes považuji nemocniční prostředí za určitým způsobem odlišné od jiných. Žije se tam jiným rytmem, jiným stylem, klade se tam důraz na jiné hodnoty a řada věcí najednou přestává být důležitá. Na druhou stranu je práce zdravotní sestry velice zodpovědná a náročná. Myslím, že bylo ideální, když dříve v nemocnicích pracovaly jeptišky, jež pečovaly o pacienty a k tomu měly svou víru, která je udržovala, aby to činily s láskou. Jestliže jako zdravotní sestra pracuje žena, která má rodinu a po osmi či dvanácti hodinách v zaměstnání se ještě několik hodin musí věnovat dětem a domácnosti, nemá si vlastně kdy odpočinout. Psychicky podporovat lidi by měl jen člověk, který je sám v pohodě. Ne ten, kdo se cítí unaven a řeší vlastní problémy, protože by je na pacienty mohl přenášet. Mnoho zdravotních sester je také rozvedených, protože řada partnerských vztahů nevydrží ten tlak.

Když vzpomínáte na léta, která jste prožila na JIP, co pro vás s odstupem času bylo na té práci nejtěžší a naopak nejkrásnější? Můžete popsat takové ty hraniční body největších emocí?

Veselého tam člověk moc nezažije. Hezké bylo, když se někdo uzdravil a mohl odejít domů. Ale také naopak. Na to, že mi bylo asi pětadvacet, jsem viděla umírat poměrně dost lidí. Zažila jsem pár pacientů, kteří mi byli sympatičtí, a když pak zemřeli, bylo mi to líto. Když umře někdo starý, dá se to ještě pochopit, jde to prostě s věkem. Ale když umře někdo mladý, třeba kolem padesáti nebo i mladší, pak se s tím člověk špatně srovnává. A jestliže máte třeba příbuzné v tomto věku, začnete se o ně najednou bát. Některým lidem naproti tomu člověk tu smrt přál, pokud ukončila dlouhé fyzické trápení. Také nám občas na oddělení umírali pacienti, kteří v minulosti prošli koncentračními tábory. Měli hodně špatných zkušeností ze života, a když o tom vyprávěli, bylo to velmi smutné. Asi nejtěžší pro mě ale bylo vyrovnat se s těžkými popáleninami u dětí. To dětské utrpení, tu bolest, která popáleniny provázela, jsem zvládala hůře než například onkologická onemocnění u dětí.

Jste tvůrčí člověk, který prošel českým zdravotnictvím. Máte pocit, že v našich nemocnicích existuje prostor pro to, aby se tvůrčí jádro člověka nějak uplatnilo?

Pokud se něco nezměnilo, tak určitě ne. Já jsem jedinkrát podnikla pokus přeskládat systém šuplíků na vyšetřovně. Jeden den jsem to přeskládala a druhý den byly všechny věci zpátky na původních místech. Trvalo tři roky, než oddělení pochopilo, že nový systém je daleko praktičtější.

Říkáte, že jste práci sestry milovala. Za jakých okolností jste ji opustila?

Žila jsem v problematickém manželství. Odjakživa jsem měla sklony k depresím, v nichž mě můj manžel dále utvrzoval. Pořád mi opakoval, že nemám žádné kamarády, nic mi nejde a nikdo mě nemá rád. Určitou dobu jsem mu to i věřila. Bylo to typické domácí násilí, kdy žena nemá v sobě sílu vzepřít se a začít žít svůj život tak, jak chce ona sama. Jako dítě se člověk podřizuje rodičům, pak partnerovi a na vlastní přání nějak nezbývá prostor. Já jsem v určitém okamžiku dospěla k rozhodnutí, že už to dál dělat nechci. Uvědomila jsem si, že toho partnera vlastně poslouchat nemusím – a on to psychicky neunesl. Dva měsíce po rozvodu jsme se pohádali. V té hádce mě náhle napadl, já jsem to nečekala a upadla jsem na zem. Výsledkem byl úraz páteře s trvalými následky. Musela jsem brát silná analgetika a přestala jsem fyzicky zvládat svou dřívější práci. Byla jsem pořád unavená, měla jsem závratě a dělalo se mi špatně. A tak jsem se rozhodla z nemocnice odejít.

Jste velice otevřená, málokterá oběť domácího násilí dokáže veřejně hovořit o tom, co prožila.

Mluvím o tom, protože jsem přesvědčená, že je spousta žen, které to potřebují slyšet. Já jsem měla vlastně štěstí! Zaprvé proto, že jsem při pádu dopadla hlavou jen na podlahu, a ne třeba na hranu stolu. Zadruhé proto, že se mi v té chvíli, kdy jsem bezmocně ležela na zemi, v hlavě rozsvítilo a začala jsem svůj život uzpůsobovat ne tomu, co chce moje okolí, ale tomu, co chci já.

Po deseti letech ve zdravotnictví jste si hledala novou práci. Šlo to snadno?

Dostala jsem nabídku dělat asistentku jedné účetní. Když jsem nastoupila, řekla jsem si, že bych se účetnictvím mohla po zbytek života živit, a tak by nebylo marné doplnit si příslušné vzdělání. Našla jsem v novinách inzerát a za týden začala chodit na soukromou vysokou školu. Přibližně v polovině studia jsem ale přišla do kontaktu s korálkováním, a jak se ukázalo, bylo to osudové setkání. Školu jsem sice dokončila, ale diplom zůstal srolovaný někde v šuplíku. Korálkům je jedno, jaký mám titul.

Jak jste se od účetnictví dostala ke korálkování?

V mém životě se obvykle všechno semele náhodou. Na internetu jsem objevila kamarádku a začala jsem si s ní dopisovat. Ona náhodou zahlédla na jedné známé modelce krásný náhrdelník a zatoužila po něm. Nevím, co mě to tenkrát napadlo, ale slíbila jsem, že jí ten šperk vyrobím. Nějaké zkušenosti s ručními pracemi jsem měla, před úrazem jsem vyšívala a pletla, a když jsem kvůli zranění musela přestat, tak mi to chybělo. O korálcích jsem v té době nevěděla vůbec nic. Z domova jsem ovšem byla vychovaná tak, že když něco chci, musím pro to něco udělat. Poprvé jsem začala zjišťovat, jaké materiály vlastně existují a kde se dají u nás koupit. A už mi to zůstalo napořád. Ten první náhrdelník měl být pro tu moji kamarádku, ale samozřejmě byl nakonec pro mě.

Jakým způsobem jste se od prvního náhrdelníku přenesla k tomu, že šperky vyrábíte a prodáváte, že vyučujete a máte vlastní korálkovou školu?

V roce 2005, kdy jsem objevila korálkování já, se této technice u nás moc lidí nevěnovalo. Tudíž o cokoli, co jsem vyrobila, okamžitě někdo stál. Kamarádky se na mě vrhaly, abych jim něco vytvořila. Byly to tenkrát tak jednoduché věci, že dneska bych je možná už ani nedělala. Zájem byl opravdu obrovský, a protože jsem si nechtěla koledovat o nějaké problémy, zařídila jsem si živnostenský list. Materiál jsem chodila nakupovat do korálkových prodejen. Přibližně po roce mi v jednom z nich nabídli místo lektorky korálkových kurzů. A lektoruji stále. Začala jsem také připravovat návody pro různé internetové servery a psát knížky. V posledních letech jsem uvažovala o vlastní korálkové škole, a když jsem ji roku 2012 zakládala, rozhodla jsem se pro internetovou formu, protože dneska lidé nemají čas fyzicky někam pravidelně docházet.

Máte jako korálkářka nějakou metu, které byste chtěla docílit? Existuje někdo, koho lze považovat za vzor všech korálkářů na světě?

Žádnou korálkářskou modlu nemám. Naopak se snažím moc po cizích výtvorech nekoukat, aby mě pak někdo neobvinil z napodobování. Zpovzdálí sleduji jen práci několika světových návrhářek.

V čem se běžný výrobek liší od autorského šperku?

Existují techniky, kterými se korálky skládají k sobě. Tyto techniky používá každá korálkářka, ale jen některé na jejich základě dosáhnou určité originality. Autorský šperk je takový, u kterého lze vysledovat zjevný a nezpochybnitelný autorský vklad, určitý originální rukopis. Je však obtížné přijít s něčím novým, protože ženy měly tendenci zdobit se korálky a dalšími způsoby už od pravěku. V České republice je to tím obtížnější, že zejména železnobrodská a jablonecká oblast byly výrobou excelentní bižuterie vyhlášené.

Máte nějaký svůj oblíbený šperk, který nikomu neprodáte, protože pro vás něco znamená – ať už v souvislosti se situací, v níž vznikl, nebo třeba s technikou, kterou je zpracován?

Mých osobních šperků, které odmítám dát nebo prodat komukoli, je asi pět. Nemám pocit, že by byly nějak jedinečné, ani v tom nehraje roli žádná nostalgie, prostě je mám ráda, ráda je nosím. Tyhle své věci ani nekopíruji, nechávám si je opravdu jen pro sebe. Výjimku jsem udělala pouze jednou, nedávno, když jsem vyrobila kopii jednoho z těchto osobních šperků a dala ji do dobročinné dražby.

V jednom z rozhovorů jste uvedla, že člověk by se měl alespoň jednou týdně věnovat nějaké charitativní, humanitární či jinak obecně prospěšné činnosti. Vy sama to plníte?

Bylo by to samozřejmě krásné, ale je to spíš nedostižný ideál. Jednou týdně je strašně často, a když hodně pracujete, nedá se to stihnout. Takže jsem to od té doby trochu přehodnotila a snažím se věnovat těmto činnostem čas aspoň jednou měsíčně.

Jste organizátorkou, hybatelkou nebo účastnicí řady podpůrných projektů. Jak jste se k nim dostala?

Může za to opět ten můj kladný vztah ke zdravotnictví. Nadále mě láká o někoho pečovat, ale i kdybych se chtěla vrátit do nemocnice, v důsledku kreditního systému, který byl u nás zaveden, by to nejspíš nebylo možné. Poohlížela jsem se proto po nějaké dobrovolnické práci a narazila na inzerát Domova pro seniory Sue Ryder v Praze-Michli. Měla jsem představu, že tam budu docházet a fyzicky pomáhat při péči o ty nemocné seniory.

A pomáhala jste?

Dopadlo to úplně jinak. Když jsem se tam přišla zeptat a prořekla se, že vyrábím bižuterii, ukázali mi, že mají dobročinné obchody. Navrhla jsem, že jim věnuji do prodeje některé zajímavé kousky. Těch obchůdků je po Praze asi šest, lidé tam nosí starší i nové nepotřebné věci, které mohou ještě někomu jinému dobře sloužit. Musí to být samozřejmě věci zachovalé a pokud možno aktuální – ale bižuterie je vlastně aktuální vždy. A tak jsme sehnali nějaký materiál od sponzorů a začali jsme. Zpočátku jsme tam byli tři, dneska má skupina, která se už sedmým rokem jednou do měsíce v restauraci Domova Sue Ryder schází, kolem třiceti lidí. Každý něco přinese s sebou, něco na místě vyrobí, takže celkově jsme už do obchodů Sue Ryder předali několik tisíc šperků. Výtěžek z prodeje putuje na podporu provozu domova pro seniory.

Stojíte také za korálkovým projektem, který pomáhá dětem. Můžete přiblížit, o co se jedná?

Nemám vlastní děti a nejspíš proto jsem vždycky chtěla podporovat dětské domovy. Mojí prvotní myšlenkou bylo, že bych si půjčovala nějaké dítě, které nikoho nemá, a starala se o ně. Ale nakonec to zase sklouzlo ke korálkům. Připojila jsem se k projektu Korálky dětem, který iniciovalo občanské sdružení Múzy dětem. Spočívá v tom, že děti z domovů pod odborným vedením lektora vyrábějí bižuterii, jejím prodejem si vydělávají na kapesné a učí se hospodařit s penězi. Moje účast na tomto projektu začala uprostřed jedné noci, kdy jsem si na internetu prohlížela, co vyrábějí. Nelíbilo se mi to, a tak jsem se jim nabídla, že to ty děti naučím. Je z toho dlouhodobá spolupráce.

Ve světě byly korálky jako výtvarná technika už mnohokrát využity k veřejně prospěšným účelům, v některých zemích sloužily k přivýdělku například i bezdomovcům. Máte aktivity spojené s výrobou bižuterie blíže zmapované?

Těch aktivit existuje tolik, že zmapovat všechny asi ani nelze. Často se výroba z korálků používá jako ergoterapie, některé z mých studentek takové lekce v různých zdravotnických zařízeních vedou. My se v současné době snažíme spustit ještě další charitativní projekt. Měl by korálkování uvést do nemocnic, kde bychom jeho prostřednictvím nabídli možnost odreagování např. pro rodiče nemocných dětí, případně přímo pro některé dětské pacienty. Právě navazujeme kontakty a hledáme nemocnice, které by o takovou spolupráci stály. Korálky jsou báječné v tom, že jednak mohou sloužit jako vhodná rehabilitační aktivita zaměřená na rozvoj jemné motoriky, jednak jsou také vynikajícím prostředkem k potlačení depresí. Z vlastní zkušenosti vím, že u korálků člověk zapomene na celý svět během deseti minut. U jógy mi to trvá půl hodiny.

Hlásí se do vašich korálkových kurzů také sestry nebo lékařky?

Jistě. Dokonce jsem jako žákyni měla paní doktorku, která docházela na služby do nemocnice, kde jsem dříve pracovala. Předtím byla mojí nadřízenou a najednou se na kurzu situace obrátila a já jsem ji měla vést. Nakonec se z nás staly kamarádky a uspořádaly jsme už tři společné výstavy. Bylo to nesmírně hezké a v nemocnici bychom k tomu nejspíš nikdy nedošly.

Lze se v dnešní době výrobou bižuterie uživit?

Je to hodně náročné. Jako každé jiné podnikání, také korálkování vyžaduje, aby ho člověk dělal důsledně a celou svou bytostí. Můžete korálkovat odpoledne po zaměstnání, ale pouze jako hezký koníček, ne jako řemeslo. Děkuji za rozhovor.

Nevím, co mě to tenkrát napadlo, ale slíbila jsem, že jí ten šperk vyrobím.
…snažím moc po cizích výtvorech nekoukat, aby mě pak někdo neobvinil z napodobování.

1)
R
Ohodnoťte tento článek!