Krátce

Není to tak dávno, co jsem si vzpomněla na jeden ze svých dětských snů… Hovořit o snu je možná trochu nadnesené, ale každý si určitě pamatujeme na vlastní dětství a na jistotu, s jakou jsme okolí tvrdili, že až budeme velcí, budeme kosmonauti, řidiči kamionu, zpěvačky, řidiči sanitky nebo zdravotní sestřičky. Nevím, jak to mají děti dnes, v současné moderní, hektické době, kdy hodnoty jsou, zdá se mi, maličko (někdy i hodně) posunuté jinam, ale moc dobře si vzpomínám, že já jsem tou zdravotní sestřičkou skutečně moc chtěla být. Malovala jsem ji i na výkresy v hodině kreslení, kdy zadání paní učitelky znělo „namalujte, čím byste chtěli být“. Mou budoucí životní jistotou byla dobrá víla v bílomodrém, s disproporčně velikým čepečkem. Drobnou čáru přes rozpočet mi hned na začátku udělala moje maminka, nutno dodat, že zdravotní sestra, která mé zanícení pro vyvolenou profesi se mnou nesdílela stejně nadšeně ? Na těch několik mých dětských argumentů PRO měla okamžitě jednou tolik dospělých argumentů PROTI. Dnes jim rozumím, neodrazovala mě, jen realisticky korigovala mé zidealizované nadšení. Nakonec tuto debatu moudře nechala otevřenou pro léta pozdější, koneckonců, po čem touží dítě na prvním stupni základní školy, se nemusí zákonitě shodovat s tužbami a studijními možnostmi v jejím závěru. Definitivní ortel nad mou budoucí profesí vynesla dětská lékařka: „Jsi atopický ekzematik, studium SZŠ bych ti nedoporučovala!“ Bylo rozhodnuto, zdravotní sestra ze mě bohužel nebude. Obrečela jsem to, našla si náhradní řešení, vystudovala gymnázium, absolvovala obor sociální práce na VŠ a skončila v médiích! Ocitla jsem se hodně daleko od vysněné zdravotní sestry, až najednou… Náhoda nebo řízení osudu, jednoho dne sedím v kanceláři redakce časopisu Sestra. Velkou oklikou jsem se nakonec profesi sestry přiblížila, jak nejvíce v mých možnostech šlo ? A proč se vám dnes se svými dětskými sny svěřuji? Protože kdyby všechno bylo bývalo jinak, vystudovala jsem střední zdravotnickou školu a pak se souběžně s péčí o pacienty vzdělávala dál, byla bych dnes s největší pravděpodobností také mimo jiné i čtenářkou Sestry ? Snažila jsem se do role sestry vžít koncem minulého roku, kdy jsem se v diskusi s jednou vaší kolegyní dostala až k tématu Sestra roku. Já jsem zapáleně vysvětlovala záměr a koncept soutěže, ona dáma mi v mnohém srdnatě oponovala. Svým způsobem měla v něčem pravdu. Opět se objevovaly výrazy jako ostych, skromnost, týmová práce atd. Znám je, slýchám je každý rok „Já a Sestra roku…“, „Žádný výjimečný čin jsem neudělala…“, „Bez kolegů bych nedokázala nic…“ Ale zkuste se na věc podívat trochu z jiného úhlu. Vyzdvihujete přece veřejně profesi sestry, práci svou i svých kolegů, vlastní pracoviště! Ošetřovatelství by nemělo být oborem pro ješitné individualisty, je spíše o týmu, lidskosti, pokoře ke zdraví atd. Takových Sester roku jsou pak v zařízeních stovky a tisíce! Všem jim patří náš dík. A je naprosto samozřejmé, že i finalistům letošního, třináctého ročníku se v předvečer prvního jarního dne budou v pražském Paláci Žofín nervozitou lehce chvět kolena ? Není se ale čeho bát, za každým z nich a jeho prací stojí celý tým, ale i rodina a přátelé, a cenou nejvyšší je pro všechny vědomí, že svou prací pomáhají lidem navracet zdraví.

Ohodnoťte tento článek!