KRÁTCE

Součástí tohoto, dubnového, čísla Sestry je zcela netradičně příloha věnovaná soutěži Sestra roku. Čas konání soutěže jsme se totiž z řady důvodů rozhodli posunout z února do měsíce března, čímž se nám posunulo i vydání přílohy. Zaprvé jsme kalkulovali s tím, že celá republika již bude koncem března zpátky doma z jarních prázdnin a rodiče-zdravotníci se tak nebudou muset rozhodovat mezi týdnem stráveným na horách a slavnostním večerem v pražském Paláci Žofín… Druhým argumentem, a ne zcela nepodstatným, mělo být příjemnější počasí, které nezbrzdí hosty ze vzdálenějších destinací na dálnici D1 a dalších typech vozovek směr Praha. A ouha, letos nám příroda ukázala, že počítat můžete s čímkoli, a pokud ona se rozhodne jinak, bude tak jako tak po jejím. Sice nám hosté neuvízli ve vánicích a kolonách způsobených přívaly sněhu na silnicích, ale počasí komplikovalo vše, co bylo možné zkomplikovat. Dny před akcí se nesly v duchu intenzivních přívalů sněhových vloček, kolabování městských i meziměstských dopravních spojů, dámy chystající se na slavnostní večer měnily již připravené páskové střevíčky za kozačky a uzavřenější lodičky. Zkrátka stále platí lidová pranostika „Březen, za kamna vlezem, duben, ještě tam budem“. Jen jsme na ni trochu pozapomněli a mysleli jsme si, že nám to „projde“. Ale nechme počasí počasím, jaro si zkrátka letos dává na čas… Třináctý ročník soutěže Sestra roku je tedy za námi a nezbývá než pouze doufat, že nám hosté v ten slavnostní okamžik nenastydli a ponesou si do dalšího roku jen samé příjemné dojmy. Když jsem u těch dojmů a pocitů, jedno velmi zásadní jsem si letos uvědomila i já. Neuvěřitelná byla atmosféra ve skupině finalistů! Bylo to něco úžasného a při zpětném pohledu do let minulých musím říci, že je to zážitek opakující se rok od roku, jak se lidově říká, v bledě modrém! Z chování všech, kteří se dostávají do finále, je, či správně řečeno vždy bývá, cítit týmový duch, přející nálada a absence závisti. Až letos jsem si tedy uvědomila, jak člověk, který se rozhodne pro profesi zdravotníka, za žádných okolností nemůže nebo by rozhodně neměl být ryze sólový hráč. Vaše práce je založena na spolupráci všech členů týmu, kde každý má své úkoly a zodpovědnost, a jedině jako celek můžete dosáhnout toho, za čím každým dnem jdete, docílení zdraví pacienta, či alespoň minimalizace jeho trápení. Slyšet a vidět v průběhu dne konání soutěže všechny finalisty, ať po dobu generální zkoušky, či v samém finále večera, je něco, co určitě funguje i na jednotlivých pracovištích (aspoň by mělo). Pozorovat dvanáct hodin těch deset aktérů soutěže, kteří se při této příležitosti viděli poprvé v životě, mi bylo opět důkazem, že jste opravdoví profesionálové, týmoví hráči, kterým jde o stejnou věc. V případě soutěže Sestra roku ne prioritně o zdraví pacientů, ale o společné pozvednutí prestiže svého vlastního povolání. Opět jsem se přesvědčila, že motto soutěže nelže a jedná se skutečně o poděkování všem, kteří se pro tuto profesi rozhodli, a je jedno, zda jsou držiteli skleněné trofeje Sestra roku nebo „pouze“ nosí v srdci profesní čest a hrdost! Velké gratulace vám všem!!! A pro potěchu oka i duše přeji všem i příchod toho vytouženého jara ?

Ohodnoťte tento článek!