Kulinářská výprava do bájné Kolchidy

Jen málokterá země je opředena tolika legendami jako kavkazská Gruzie. Právě sem vyrazili Řekové pod vedením Jasona, aby odtud odvezli zlaté rouno.

Toto rouno, které bylo podle pověsti podmínkou získání trůnu, byla podle historiků unikátní dovednost, jak ze zlatonosných řek získávat žlutý poklad. Nicméně už v té době byla legendární Kolchida považována za jednu z nejbohatších a nejblahobytnějších zemí starověku. Vedle tajemství těžby zlata objevili hrdí Kavkazané také přípravu vína, a to jako první na světě. Je to téměř neuvěřitelné, ale víno se pod Kavkazem začalo vyrábět již před dlouhými deseti tisíci lety a legendární metoda kvevri se na vesnicích využívá ještě dnes. Na první pohled je to jednoduché – rozšlapané hrozny nasypete do jámy a po roce můžete pít. Ale než se vrhneme na hodování, pojďme se Gruzií trochu projet.

Světice z révy zrozená

Historické centrum Tbilisi stále vypadá, jako by se teprve před týdnem probudilo z nekonečného komunistického spánku. Staré měšťanské domy ozdobené rozkošnými balkonky a verandami se pozvolna rozpadají, dvory jsou plné harampádí. Jenže pak pozdvihnete hlavu a uvidíte další klenoty – třeba novou katedrálu Svaté Trojice či nablýskané náměstí Svobody, kde září zlatá socha sv. Jiří. Legendární drakobijec je tu vůbec mimořádně důležitý, neboť právě po něm získala Gruzie (Georgia) své jméno. A také pravoslavná víra tu stále hraje mimořádnou roli. Jen kousek od Tbilisi leží městečko Mtskheta, kdysi hlavní město země s opevněnou katedrálou, připomínající chrám v Jeruzalémě, a také s malým klášterem na kopci, který pochází z hlubin 4. století. Jmenuje se Javari a připomíná příběh svaté Niny. Ta do divoké kavkazské země přinesla křesťanství. A když jako misionářka kráčela úrodnými údolími, nesla na krku kříž vytvořený z kusů révového dřeva, které k sobě svázala svými vlasy. A tak se úcta k révě symbolicky propojila s křesťanstvím.
Ale proč se hlavní město přestěhovalo pár kilometrů po proudu řeky? Důvodem jsou horké sirné prameny stékající do řeky Kury z Tbiliského vrchu. Když jel kdysi král opuštěnou krajinou na hon, jeho jestřáb ve vzduchu ulovil holuba. V boji ale oba ptáci spadli do potoka, odkud je služebníci vylovili zpola uvařené. V zemi, která se od listopadu do března přikryje sněhovým krunýřem, představují teplé prameny skutečný královský dar. Ostatně dodnes patří čtvrť Avlabari mezi místa stvořená pro nezapomenutelné zážitky. Vstoupíte-li do bludiště sirných lázní, najdete tu spoustu rozkošných prohříváren, mramorových stolů a bazénků, které používají stále pouze místní. Společná návštěva lázní často tvoří oblíbenou přestávku při nějaké významné slavnosti. Pár hodin pijete a jíte, pak se osvěžíte v lázních, odpočinete si a můžete slavit až do rána.

Zákon plné tabule

Gruzínci milují jídlo, a když se něco slaví, musí být tabule plná. Dokonce se podle tradice nikdy nesmí stát, že by se jídlo dojedlo tak, jak je to běžné u nás. Minimálně třetina musí vždycky zůstat na stole. Začíná se studenými předkrmy, například vařeným a vychlazeným kuřecím masem či výtečnými pomazánkami pkhali z nahrubo namletých syrových či grilovaných vlašských ořechů, které se míchají buď s červenou řepou, se špenátem, či sýrem a do kterých se ještě přidává sůl, pepř, česnek a koření. Ochutnáte je skoro každý den a pokaždé budou trochu jiné.
Na stůl se také nosí vyhlášené horké placky chačapuri, plněné nejčastěji ovčím sýrem, ale také fazolemi, bramborami či masem. Nechybí ani slavný gruzínský „kečup“ připravovaný ze švestek – tkemali. Je mírně nakyslý, pikantní a podává se k masu, ale také k výtečným ovčím sýrům. Jedním z největších hitů je ovšem propečená křepelka, která patří k místním delikatesám. A pak také gruzínské „suši“ – kousky pstruha zabalené do vinných listů a podávané s mírně nakyslou a pálivou omáčkou.

Zapomenutý pajšl

Na předkrmy máte klidně celou hodinu, a pokud člověk nezná zákonitosti zdejšího hodování, nacpal by se tak, že už by se do něj nic víc nevešlo. Jenže to nejlepší na vás ještě čeká. Teprve v druhé fázi hostiny se začnou nosit největší – hlavně masové – gruzínské speciality. Na stole se objevují úžasné kulinářské poklady, například výtečný dušený pajšl na víně (u nás už téměř zapomenutý), ve kterém jsou všechny možné vnitřnosti – od ledvinek, srdce, jater až po slezinu. Samostatně se podávají grilovaná telecí játra, pečené skopové maso či výtečné jehněčí klobásky. Pravda, kuchyně je značně masová, ale ani vegetarián nepřijde zkrátka. Může si pochutnat na restovaných houbách či pečeném lilku s česnekem. Zvláštností gruzínské kuchyně je i to, že si moc nepotrpí na dezerty. Po masových chodech vám spíš přinesou talíř čerstvého

ovoce či slavnou „energetickou“ bombu churchkhela – vlašské či lískové ořechy navlečené na niti a namáčené do směsi hroznové šťávy a mouky. Na gruzínském slunci tyto vinno-ořechové korále za chvíli ztuhnou a vytvoří mimořádně vydatnou pochutinu. Právě proto je gruzínští vojáci nosívali do bitev.

Letité tajemství kvevri

Gruzie je kolébkou vína. Historici soudí, že víno se zde začalo vyrábět už před dlouhými deseti tisíci lety. Přesné počátky už nezjistíme, ovšem pravěká vinařská metoda se používá dodnes. A zatímco moderní vinaři potřebují pneumatické lisy a nerezové tanky s řízeným kvašením, na gruzínské vesnici stačí k výrobě vína jen velký džbán, kterému se říká kvevri. Postup je vlastně strašně jednoduchý. Po sklizni se víno bosýma nohama rozšlape v kádi a pak se všechno nalije do obrovských hliněných nádob – kvevri (často se do nich vejde šest až dvanáct tisíc litrů), které jsou až po hrdlo zakopány do země. Otvor se neprodyšně uzavře a pak už se jen čeká, až se víno samo udělá, což trvá zhruba šest měsíců. Víno se poté přelije do další kvevri, v níž může dozrávat další měsíce až roky, takto připravené víno je navíc velmi stabilní, takže se do něj nemusí přidávat síra. Zvláštní tradicí, která se dodržuje už jen v zapadlých vinařských vesničkách, je příprava starého kvevri, které se pije na tradičních venkovských svatbách a vinaři ho připravují ten rok, kdy se jim narodí dcera nebo syn. Na takové víno dnes narazíte jen stěží. Měli jsme možnost ochutnat sedm let staré víno a bylo naprosto úchvatné. Už jeho samotné nalévání z karafy byl velký zážitek, neboť i když šlo o bílé víno, jeho barva byla oranžová až mírně dohněda. Bylo samozřejmě nefiltrované, hutné a lehounce vonělo po hruškách. A také chuť byla lahodná. Prostě jedna velká pohádka.

Víno a Chacha

Jenže takové víno už musíte trochu hledat, protože 95 % gruzínských vinařů přechází na moderní evropské technologie a vyrábí víno evropského střihu. Staré metody se tak paradoxně drží především místní kláštery (výtečné kvevri dělají v klášteře Alaverdi, vzniklém v 11. století – víno se jmenuje podle roku založení 1011). Jeho produkce ale není velká – za rok připraví jen pět tisíc láhví, které je možné považovat za autentickou a stoprocentní ruční práci. Kvevri připravují také cizinci, kteří do Gruzie přišli z nejrůznějších důvodů a toto víno si zamilovali. Jedním z nich je například Američan John Wurdeman, jehož víno Pheasant’s Tears je považováno za jedno z nejlepších kvevri vín.
„Do vína nic nepřidáváme, nic z něj nebereme. Stačí jen réva, tradiční technologie a radost, se kterou ho děláme,“ popisuje John své know-how. V Gruzii žije už deset let, naučil se gruzínsky a je hrdý, že vyrábí víno stejně, jako se dělalo před deseti tisíci lety. „Kde jinde na světě najdete tak dlouhou tradici? A já jsem teď její součástí,“ říká. Jeho víno, stejně jako víno klášterní, stojí kolem čtyř set korun za láhev, ale na venkově je možné sehnat kvevri víno také v cenách okolo sta korun.
Z révy se v Gruzii samozřejmě nevyrábí jen skvělé víno, ale také vyhlášený „gruzíňák“ (za ochutnání stojí především delikatesní XO tradiční značky Sarajishvili, založené v roce 1884, v jehož chuti dominují nádherné tóny vanilky a čokolády) či poněkud drsnější pálenka s výtečným názvem Chacha (čte se to ovšem čača). Ale pozor, zatímco kvevri můžete pít celou noc a ještě ráno vám stále bude do zpěvu, když to přeženete s Chacha, druhý den vám z těžké kocoviny nepomohou ani sirné lázně v Avlabari.

(převzato z časopisu F. O. O. D. 2/2013)

Katedrála Svaté Trojice na břehu řeky Kury uprostřed Tbilisi byla postavena teprve v roce 2004. Dnes je třetí největší pravoslavnou stavbou světa a její zlaté střechy září široko daleko. Hlavní město Gruzie – Tbilisi – leží přímo v srdci země, malebně rozložené kolem řeky Kura. V 5. století je založil král Vachtang I. Gorgasali.

Čerstvý a nádherně křupavý chléb je vizitkou každé gruzínské tabule. V mnoha zdejších restauracích si proto často pečou svůj vlastní chléb připravený podle tradičních rodinných receptur. Jako předkrm se zde podávají různé „pomazánky“ připravené z nahrubo pomletých nebo grilovaných vlašských ořechů, které se promíchají s červenou řepou, špenátem či sýrem.

Ve starobylém klášteře Alaverdi se připravuje víno tradiční metodou v hliněných nádobách, zvaných kvevri Jedna z nejstarších vojenských staveb v Gruzii – pevnost Khertvisi. Aktivně byla využívána hlavně ve středověku. V 15. století ji dobyli Mongolové, o století později Turci. Ti ji využívali až do 19. století.

Ohodnoťte tento článek!