Kvalita života s nedoslýchavostí

Sluch slouží člověku nejen pro vnímání zvuků a prostorovou orientaci, ale také pro dorozumívání a kontakt s okolím. Porucha sluchu je jedním z častých symptomů, se kterými pacient přichází k lékaři.


SOUHRN: Nedoslýchavost je symptom výrazně omezující kvalitu života nemocného. Sluchové poruchy se dělí na centrální a periferní, ty pak na percepční (kochleární a retrokochleární), převodní a smíšené. Vyšetření sluchu je založeno na anamnéze, otoskopii a audiometrickém vyšetření. Komunikace se sluchově postiženými vyžaduje specifický přístup.
Klíčová slova: nedoslýchavost, klasifikace, komunikace


Je velmi těžké posoudit, zda je důležitější sluch, či zrak. Pro orientaci je nejpotřebnější zrak, ale pro komunikaci a kontakt s okolím jsou to sluch a řeč, které spolu velmi úzce souvisejí. Zvuky, jimž člověk naslouchá, hrají často životně důležitou roli, dovolují nejen naslouchat hudbě, ale také být včas varován před hrozícím nebezpečím. Sluch má i zpětně vazebný význam při kontrole vlastní řeči. Proto mají poruchy sluchu dalekosáhlý společenský dopad. Se ztrátou sluchu klesá u mnoha lidí sociální inteligence, uzavírají se do sebe, neumějí jednat s lidmi a navazovat vztahy.

Každodenní život sluchově postižených a lidí s normálním sluchem je vesměs stejný. Každý den má svůj rytmus s různými aktivitami, plány a úkoly. Rozdíl je v tom, že sluchově postižený potřebuje pro komunikaci jistou energii navíc. Je to zapříčiněno neustálou snahou přesně vědět, co bylo řečeno. Mnoho lidí se s tímto handicapem dlouho nemůže smířit a nebývá lehké si přiznat, že určitá část našeho těla nefunguje dobře.

Nedoslýchavost: Nedoslýchavost je různě omezená schopnost slyšet. Může vzniknout jako jednostranná nebo oboustranná porucha.

Klasifikace sluchových poruch

Podle období vzniku rozlišujeme poruchy:

1. vrozené – k vrozeným vadám dochází v důsledku dědičnosti nebo v době zrání plodu a dítě se s takovou vadou narodí. Jde o období prenatální a perinatální. V prenatálním období jsou rizikovými faktory nemoci matky, zejména v 1. trimestru těhotenství (např. zarděnky, spalničky, toxoplasmóza) nebo rtg záření. V perinatálním období se jedná např. o protrahovaný porod, nezralost, nízkou porodní hmotnost, Rh inkompatibilitu, asfyxii nebo poporodní žloutenku.

2. získané – získané vady vznikají až po narození, v postnatálním období, a i zde je z hlediska možností rozvoje mluvené řeči kritická doba vzniku, která rozhoduje o tom, zda je získaná vada prelingvální nebo postlingvální. Prelingvální sluchovou ztrátou trpí osoby, u kterých vzniklo sluchové postižení perinatálně nebo před zahájením vývoje řeči v prvních měsících a letech života. Postlingvální sluchová ztráta se týká naopak všech osob, u kterých došlo k náhlé nebo postupně vznikající sluchové ztrátě po dokončení vývoje řeči. Za hraniční věk bývá označováno období mezi 4. a 6. rokem věku.

Podle místa poškození sluchového ústrojí rozlišujeme poruchy:

1. centrální – poškození je na úrovni II.–V. neuronu sluchové dráhy; nečastější příčinou je trauma nebo tumor,

2. periferní – poškození je na úrovni zevního ucha až jader sluchového nervu

* převodní (hypacusis conductiva) – překážka v zevním nebo středním uchu; může se jednat o mazovou zátku nebo zánět v zevním zvukovodu, perforaci bubínku, akutní či chronický zánět středního ucha, katar Eustachovy trubice, otosklerózu,
* percepční (hypacusis perceptiva, hypacusis sensorineuralis) – poškození vnitřního ucha nebo sluchového nervu
a) kochleární – poškození hlemýždě; etiologicky se může jednat o presbyakuzi, socioakuzi, Ménierovu chorobu, ischemické nebo toxické poškození vnitřního ucha
b) retrokochleární – poškození sluchového nervu a jeho jader; nejčastěji se jedná o zánět, trauma či tumor (nejčastěji vestibulární schwannom),
* kombinovaná – je kombinací percepční a převodní nedoslýchavosti.

Vyšetření sluchu

* Základním vyšetřením je otoskopie, která objasní nález na zvukovodu a bubínku (přitom se může zjistit banální příčina, např. obturující cerumen).
* Vyšetření sluchu řečí: Provádí se plným hlasem – vox magna (V), nebo šepotem – vox sibilans (vs).
* Ladičkové zkoušky (Rinneho zkouška, Weberova zkouška, Schwabachova zkouška) jsou základní zkouškou rozlišení převodní a percepční nedoslýchavosti.
* Tónová audiometrie: Subjektivní vyšetření, které se provádí pomocí elektroakustického přístroje – audiometru. Definitivně potvrdí typ a charakter sluchové poruchy.
* Slovní audiometrie: Tento typ vyšetření nás informuje, jak pacient rozumí řeči. Pacient opakuje slova, která slyší v různých intenzitách. Používají se slovní sestavy o 10 slovech.
* BERA (Brainstem Evoked Response Audiometry, sluchové kmenové potenciály): Objektivní vyšetření založené na snímání a záznamu evokovaných potenciálů, což je drobná elektrická odpověď, která vzniká po každém podráždění smyslového orgánu.
* Otoakustické emise: Vyšetření zvuků vycházejících jako produkty mechaniky zevních vláskových buněk hlemýždě. Jejich nepřítomnost ukazuje především na kochleární poruchu.

Vyšetření sluchu u dětí

Terapie

Terapie všech sluchových poruch se opírá o odstranění vyvolávající příčiny, pokud to je možné. Alternativou může být sluchadlová korekce, u zcela neslyšících kochleární implantát.

Komunikace s neslyšícími

Typickým příznakem zhoršování sluchu je stížnost pacienta, že sice slyší, ale nerozumí. Nemocní mají problém rozumět při běžné komunikaci a opakovaně se ptají, co bylo řečeno. Často je i doma rodina upozorňuje, že si pouštějí příliš nahlas televizi. Nedoslýchavost by neměla být přijímána pasivně, zejména ne tehdy, pokud postihuje kvalitu života a komunikaci s rodinou a přáteli. Většina z nás pociťuje při kontaktu s postiženými lidmi určitou nejistotu, přesto bychom se měli pokusit zábrany překonat a vyjít postiženému člověku vstříc. Když se na ulici setkáte se zrakově postiženým, pravděpodobně ho okamžitě identifikujete podle bílé hole a černých brýlí. Sluchově postiženého již poznáte hůře (pouze hluchoslepí mají červenobílou hůl). Přesto se s takovými lidmi setkat můžete a nemusí to být zrovna jednoduché. Jistě si tedy kladete otázku, jak se sluchově postiženým člověkem komunikovat.

Rady, jak mluvit s neslyšícími, by se daly shrnout do následujících několika bodů:

* je důležité zajistit oční kontakt, kdy je třeba se přesvědčit, zda o vás nedoslýchavý ví (např. poklepáním na rameno),
* zjistit způsob komunikace, zda sluchově postižený chce mluvit, odezírat, psát nebo používat znakovou řeč,
* nutnost vidět na ústa a umožnit neslyšícímu lépe odezírat, nezakrývat si ústa, nepodpírat si bradu a nežvýkat,
* mluvit přirozeně, nehovořit příliš rychle, nekřičet a neslabikovat,
* dále je důležité znát důvod rozhovoru, předem vysvětlit, jakou spolupráci od něj budete potřebovat,
* používat známá slova a jednoduché věty, vyhýbat se složitým souvětím,
* zpětná vazba znamená ujistit se, zda neslyšící správně rozuměl – neptejte se, zda rozuměl, ale co rozuměl, pokud se komunikace nedaří nebo potřebujete získat přesný údaj, nebojte se použít papír a tužku,
* volit přímý rozhovor, neobracet se na doprovod nebo na tlumočníka,
* vycházet z konkrétní situace a potřeb daného člověka.

Moderní medicína a technika nám dávají nejen možnost sluchovou poruchu včas odhalit, ale také ji léčit nebo alespoň kompenzovat technickými pomůckami. Pokud člověk špatně slyší, jedním z řešení je sluchadlo. Moderní typy sluchadel jsou malá elektronická zařízení. Nejsou to jen zesilovače zvuků, ale většinou dokážou rozlišit i směr, odkud zvuk přichází, a odlišit hluk od lidské řeči, a tu pak izolovaně zesílit.

Význam dobrého sluchu dokládá skutečnost, že si sluchadlo opatřuje stále více lidí. Sluchadla pomáhají nedoslýchavým vnímat zvuky, které dříve neslyšeli. Komunikace s rodinou, přáteli a kolegy je jednodušší.

Sluchadla nenahrazují normální sluch, ale kvalitní, dobře seřízená sluchadla pomáhají v mnoha denních situacích, a tím se zvyšuje i kvalita života.


O autorovi: Miroslava Hloušková, Klinika otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku Fakultní nemocnice Hradec Králové

1)
roky) x AST (U/l
2)
PLT (109/l
Ohodnoťte tento článek!