Lékař, který si zpívá

Česky se učil z CD našich zpěváckých hvězd. Stal se finalistou SuperStar a se skupinou Amirante zpívá v sedmi jazycích. Rád by byl poslem, který přináší dobré zprávy o lidském spojenectví Orientu a Eurosvěta či Světa. Základem ale zůstává jeho profese lékaře dermatologa. Ali Amiri je lékař a zpěvák v jednom.

 Ali Amiri

* Proč jste se rozhodl právě pro medicínu a právě v České republice?

Náhoda. Otec by rád Francii, ale vše ovlivnil známý rodiny, který zajišťuje klientelu z Kuvajtu do věhlasných českých a slovenských lázní. Kladná informace o vašich univerzitách rozhodla. A můj bratr vystudoval techniku v Liberci, ale nyní žije v Íránu. Začínal jsem jako mnoho jiných cizinců kurzem češtiny v Poděbradech.

* Jaké univerzity v Íránu a v Kuvajtu vychovávají lékaře? Sám jste však důkazem, že určité procento jich studuje také v zahraničí…

Ve větších městech Íránu jsou univerzity a pro 80milionový stát jich je tam hodně. Také máme dost lékařů, asi více, než je potřeba. Není to jejich nadbytkem, ale jejich nepromyšleným umísťováním. Nefunguje tam dobře management, který by řídil potřeby tak velkého národa. S postavením lékařů v Kuvajtu se to nedá srovnávat. Rodilý Kuvajťan, když vystuduje medicínu, nejspíš v zahraničí na prestižní univerzitě, je předurčen pro postavení v top managementu. Opravdovou medicínu tam zajišťují cizinci, kteří jsou také mnohem méně placení.

* Na jakých školách a jak dlouho tam studují zdravotní sestry?

U nás je jiný systém než v České republice nebo i jinde v Evropě. Každá sestra vlastně musí vystudovat střední školu zakončenou zkouškami podobnými maturitě a podle jejich výsledku, který se boduje, si může vybrat další studium. Při určitém počtu bodů může studovat dále jako zdravotní sestra. Při vyšším bodovém ohodnocení může začít studovat i medicínu nebo jinou vysokou školu.

* Jaké je postavení sestry v hierarchii nemocnice a jaké jsou její platové podmínky?

Sestry jsou podhodnocené a mohlo by jich být více. Příliš dobré postavení v nemocnici nemají. Jsou hodné, obětavé, ale ne moc spokojené, a tak nejsou v radostné náladě. V Kuvajtu jsou na tom sestry lépe a je to poznat. Nejmilejší sestřičky jsou ale v Čechách. Tak obětavé a vstřícné bytosti i přes náročnou práci a podmínky jsem jinde nenašel.

* Někdy vás v mediích označují jako perského prince. Hledá princ stále tu pravou?

Mám rád pojmenování perský, protože jsem Peršan a jsem na to hrdý, ne že bych měl nějaký problém s Araby, to ne, žil jsem mezi nimi a mám spoustu krásných vzpomínek, ale bohužel slovo Arab získalo pejorativní zabarvení. Hledám tu pravou a ti, co hledají, vám všichni řeknou, že to není jednoduché. Krásných žen je i tady spousta, ale já už naprosto jasně vím, že moje životní partnerka musí sdílet stejné názory, myšlení a zájmy jako já – to je podstata. Mám velké nároky. Žena ať se realizuje v práci, koníčcích a tak dále, ale zároveň má velkou potřebu toho, co se nazývá rodinný život -samozřejmě včetně dětí. Já mám takovou potřebu také, ale při všech těch mých zájmech je jasné, že času, který bych rodině rád věnoval, moc nebude. Bude to na ní, a navíc si přeji, aby se mnou sdílela moje názory a případně mi i pomáhala realizovat mé zájmy a nápady. To nebude lehké.
Toužím po souznění, po spřízněné duši, kamarádce, která mě bude samozřejmě fyzicky přitahovat. Takže zatím hledám…

* Navštěvujete rodiče v Íránu?

Samozřejmě, jsou pro mne zatím tím nejdůležitějším. Stále mám pocit zázemí, podpory a hlavně jsou pro mě vzorem příkladného rodinného života. Maminka se narodila v Íránu, ale v době války museli s mým otcem emigrovat do Kuvajtu. Sama pocházela z rodiny s hodně dětmi, a i když si vzájemně pomáhaly, každé z nich se muselo postarat hlavně o svůj holý život. Můj otec je mi největším vzorem, jemu samotnému zemřel tatínek, když mu bylo 14 let, takže se musel brzy postavit na vlastní nohy. Začínal jako kopáč na ulici, ale vypracoval se na úspěšného obchodníka. Byl realista a optimista, který věděl, že musí uživit svoji rodinu -my jsme byly čtyři děti.

Přestože jednou mu firma i se zásobami vyhořela a podruhé ne jeho vinou zkrachovala, vždycky se postavil znovu na nohy. Nestěžoval si a pracoval a opět firmu vybudoval. Mohl nás financovat na školách, toho si moc vážím. Já jsem studoval medicínu, můj bratr vystudoval v Liberci techniku, sestra v Íránu absolvovala inženýrské studium jako IT odbornice a nejmladší sestra zatím studuje dietologii. I když mě mohl otec stále finančně podporovat, už v pátém ročníku jsem si přivydělával, abych rodiče nezatěžoval. Ale jeho podporu jsem měl a stále mám.

* Zmiňoval jste se o tom, že se vyhýbáte negativní energii. Jak se to prakticky projevuje?

Negativní energii si hlavně vytváříme my sami. Například já chválím sám sebe, a tím se posiluji a snažím se pozitivním myšlením ovlivnit i ostatní. Člověk potřebuje hodně energie, aby mohl realizovat to, po čem touží, ale také na to, když musí vstát po pádu nebo neúspěchu a znovu začít. Každý máme občas „depku“ nebo splín, ale jdeme znovu do toho nebo zkrátka do života, jaký je. Mám moc rád film Rocky Balboa a obdivuji Sylvestra Stalloneho, jak znovu a znovu začíná a jde do boje.

* Respektujete zvyky země, ve které žijete, a dokonce máte rád například naše Vánoce. Souhlasíte tedy s tím, že pokud Češka žije v Íránu nebo spíše v ortodoxnější arabské zemi, jako je Saúdská Arábie, měla by se zahalovat, jako to dělají místní ženy, a naopak Arabka by v ČR nebo jinde v E vropě měla žít podle našich či evropských zvyklostí?

S tím souhlasím a nehledám, co lidi rozděluje, ale vše, co lidi spojuje. Proto mám rád festivaly, svátky a jiné slavnosti. Ne války.

 Ali Amiri

* V současné době pracujete převážně v soukromém Pražském dermatologickém centru. Nejste tedy závislý pouze na příjmech ve Fakultní nemocnici Na Bulovce, která spadá do státního sektoru…

V nemocnici mám pouze částečný úvazek, není místo, a tak jsem rád, že mohu pracovat na soukromé klinice u paní profesorky Jany Herzogové, kterou obdivuji, protože má obrovský záběr jako odborník, přitom dovede být empatická jako člověk. Naštěstí nejsem závislý jen na platu ve fakultní nemocnici. Z toho důvodu také budu protestovat spolu s kolegy lékaři za naše zájmy. Nejde stále spoléhat na dobrotivost zdravotníků a přinášet oběti na oltář státu, kde i špatný manažer, kterému krachuje firma pod rukama, dostane zlatý padák nebo milionové odměny. My máme pod rukama pacienta, který chce pomoc a za neúspěšnou terapii určitě odměnu nedostaneme.

* Estetická medicína, které se věnujete, je tak trochu zásah do přírody, i když jistě řešíte i vyloženě medicínské problémy, které jsou pro dermatologa často velkou záhadou. Co vás víc těší?

Obojí je velmi vzrušující. Vyléčit obtížnou kožní chorobu nebo odstranit maligní znaménko je závazek a povinnost lékaře. Ale odstranit vady na kráse, které ženy, ale i mnohé muže, obtěžují a způsobují jim psychické potíže, je také moc důležité. Je to vlastně zase svým způsobem o tom předávání pozitivní energie, protože vylepšení vzhledu vylepší i pocit a pohled na okolí a dodá sebevědomí. Samozřejmě neudělám nic, o čem nejsem přesvědčen, že pacientovi prospěje.

* Jste příznivcem alternativní medicíny?

Nevyznám se v ní. Spíš v tomto ohledu prosazuji přírodní přípravky a život v přírodě. Asi bych nešel za léčitelem, vážím si klasické medicíny. Ale nikoho pro to neodsuzuji a nebudu mu bránit.

* V posledním ročníku medicíny, která patří k nejnáročnějším vysokým školám, jste se vrhnul na SuperStar. Jste trochu dobrodruh?

Jsem asi trochu blázen – studoval jsem, hrál basketbal, divadlo. Při medicíně jsem chtěl večerně studovat ještě režii, ale to opravdu nešlo. Občas se mě někdo zeptá, jestli jsem noční pták, protože chodím moc pozdě spát, zvláště po koncertech to je kolem druhé v noci, někdy i později. Ale já jsem i ranní ptáče, protože také coby doktor brzy vstávám, což v showbyznysu není moc obvyklé. V českém zdravotnictví to je však tak zavedené, začíná se ordinovat mezi 7 a 8 hodinou. Musím toho tedy moc stihnout 🙂

* Jak jste s hudbou začínal?

Vlastně teprve ve třetím ročníku medicíny jsem si koupil za 2500 Kč kytaru a učil se hrát i zpívat. Potom jsem chodil každou středu hrát do jednoho podniku, a tak si přivydělával „brigádou“. SuperStar byla moje privátní akce, nikomu z rodiny jsem o svém přihlášení neřekl, protože vím, že by se to hlavně mému otci nelíbilo. Až když jsem měl úspěch, tak jsem se přiznal. Nechci totiž rodinu zatěžovat mými ne vždy realistickými nápady. Nebylo to lehké. Češi měli svoje fanoušky, fandící rodiny a podporu. Já jsem nesl všechno sám a rozhodovat jsem se musel také sám.

Měl jsem ale trochu štěstí, že jsem byl nápadný jako cizinec a asi i proto si mě vybral režisér SuperStar Michal Čech, zveřejňoval některé moje postoje a tím na mě upozorňoval. Ale to by samo o sobě do finále nestačilo.
Myslím, že nejdůležitějším momentem v této soutěži pro mě bylo „zadání“ country a western music. Všichni očekávali, že si vyberu anglickou písničku z westernu, protože se tak vyhnu jazykovým problémům. Jenže já jsem si zvolil z tohoto hlediska nebezpečnou půdu, písničku Na dlani jednu z tvých řas Jana Nedvěda, populárního českého zpěváka. A udělal jsem dobře. Ta krásná citlivá píseň přinesla zlom.
Soutěží SuperStar se započalo něco nového v mém životě.

 Ali Amiri

* Jako hudebník jste založil kapelu Amirante… Jaké jsou vaše další plány? Kam patří váš vztah k hudbě v hierarchii vašich osobních hodnot?

Amirante je kapela, se kterou zpívám, ale vytvořil jsem takové podmínky, že vlastní kapela je hodně samostatná. Zpívám s ní v několika jazycích, hodně písní je lidových i v nářečích -perštině, arabštině, angličtině i v češtině a francouzštině. Hudba je pro mne palivo do motoru, který mě pohání. Řekl bych ale, že mě nějak přesahuje nebo přesněji – chtěl bych ji využít pro svoji představu o spojení všech lidí, kteří jsou v podstatě dobří. Snažím se hledat to, co lidi spojuje a ne rozděluje nebo dokonce zabíjí. Chtěl bych ukázat národy ze Středního východu v jejich skutečné podobě, ne tak jak je prezentují média, coby teroristy. Teroristy z nich někdo udělal. Obyčejný člověk, ať v Íránu, Kuvajtu, nebo Iráku, je dobrý, stará se o rodinu, chrání svoje dcery i ženy před nebezpečím, které na ně může v otevřeném světě čekat, a také je dobrý soused. Není to pohádka, v Čechách jsou také takoví lidé, ale jsou tu i ti, co škodí. Tak je to zkrátka s lidmi. A proto chci podporovat to dobré.

* Mám pocit, že přemýšlíte o nějakém projektu, který by to vše vyjadřoval…

To mě také vede k dost ambiciózní myšlence o vytvoření festivalu hudby a písní, zatím s pracovním názvem Tisíc a jedna noc, kterým bych představil svět Orientu, přiblížil moudrost tohoto světa a jeho trochu odlišné hodnoty. Možná si vzpomenete na Šeherezádu a její tisíc a jednu noc s pohádkami. Jako děti jsme je hltali nejen u nás, ale pokud vím, i české a slovenské děti si je oblíbily, jako tolik dětí po celém světě. Když si je přečte dospělý, najde v nich nejen pohádkové příběhy, ale také prastarou moudrost. Jenom mnozí už zapomněli, jakého jsou původu, že pocházejí z Íránu a představují moudrost a postoje tohoto světa. (Pozn. red.: Tisíc a jedna noc je perská pohádka.) Úvod do Tisíce a jedné noci tvoří tento citát z překrásného překladu Eduarda Petišky (pozn. red.):
Ve jménu slitovného pána světa
počíná se nejpodivuhodnější čtení
a sláva těm, kdo dali nám v něm poučení.
Čtěte a slyšte, že na zemi zdejší
byli už před vámi šťastní a nejšťastnější,
že láska, která srdce mění,
v těch srdcích často sama dojde proměnění,
čtěte a slyšte moudrost dávných dob a lidí.
Kdo mnoho ví, nejsladší datle sklidí.

Festival Tisíc a jedna noc by měl být zábavný, přátelský a měl by přinést nové pohledy na Střední východ. Chci pozvat nejen Íránce, Iráčany, Kuvajťany, Katařany, ale i Turky, Peršany, Indy a další. Představuji si, že děvčata by byla jako hostesky oblečena do krásných modelů – převleků samotné Šeherezády – a chlapci by byli oblečeni v kostýmech perských princů. Podávaly by se arabské speciality, některé typické pro určité národy, a samozřejmě by se zpívalo a hrálo v tradicích arabských národů, ale nejenom to. Festival bude obnášet hodně přípravných prací a také spolupráci zejména s představiteli jednotlivých států, které jsou v ČR zastoupeny.

* Co tedy dodat závěrem?

Vypůjčím si závěrečné přání z Tisíce a jedné noci pro všechny, kdož čtou tyto řádky:
Buď sláva pánu světa, který řídí běh
času, hvězd a všech nás lidí.
Co dopřál Šeherezádě, kéž nám dopřeje:
život, v němž vítězí vždy znovu naděje.
A potom dobrý konec příběhu, který jsme žili.
A to je všechno, moji milí.

A ještě bych rád doplnil jednu moudrost krásné a chytré Šeherezády:
Kdo nehodnému prokazuje dobré činy,
jen rozmnožuje zlo a za odměnu
se z jeho dobrých skutků stanou viny.
Tak ztratí dobro záhy svoji cenu.
Můžeš sít pilně na skále a nevzejde ti setba
a marně můžeš v poušti sázet sad.
Jsou jisté zákony, a kdo jich nedbá,
nakonec nemá čas už ani litovat.

Pozn. red.: Doplněno citáty z překladu Eduarda Petišky Tisíc a jedna noc.

Ohodnoťte tento článek!