Lékaři bez hranic na misi bez romantiky

12. 11. 2008 0:00
přidejte názor
Autor: Redakce
Letos v srpnu se Helena Vlčková vrátila na skok domů do Teplic. Od února pracovala s týmem Lékaři bez hranic v africkém státě Keňa. Uváděli tam do provozu nemocniční oddělení, jež se bude zabývat léčbou leishmaniózy. Jedná se o kožní onemocnění vyskytující se v tropech a subtropech, symptomatické chronickými vředy. Známé jsou tři druhy této nemoci - v Africe se vyskytuje nejčastěji ta, které se říká černá krev.


* Kde jste pracovala, než jste se přihlásila na první misi?

Po absolvování zdravotní školy jsem pracovala asi půl roku u nás v teplických lázních u dětí s postižením. Později tři roky v Zambii na české klinice. Po návratu, než jsem se s Lékaři bez hranic vydala do Keni, mě nějakou dobu zaměstnávala teplická nemocnice.

* Kdo nebo co vás postrčilo k nápadu hledat práci „venku“ úplně poprvé?

Pracovat v cizině jsem začala již po maturitě. Nejdřív jsem odjela do Anglie, abych se naučila anglicky, a pak do dalších zemí, až jednou jsem dostala šanci vydat se do Zambie, kde jsem vydržela tři roky. A jak říkáme u Lékařů bez hranic - chytla jsem „vira“ a už ho mám v krvi…

* Člověk se málokdy vydává naproti různým rizikům bez vážného důvodu. Co bylo podnětem vašeho rozhodnutí jít pracovat do úplně neznámých podmínek?

Já jsem tuhle práci chtěla dělat už od střední školy, takže podnět pro mne existoval vlastně vždycky.

* Lékaři bez hranic stavěli v Keni regulérní část nemocnice doslova v buši. Znamená to, že specialisté v medicínském oboru a kvalifikované sestry se změnili v přidavače zedníků a pomocníky řemeslníků?

Ne, to ne! Od Lékařů bez hranic tam byl zaměstnaný architekt, který měl svůj tým dělníků, a stavbyvedoucího. Protože lůžkové oddělení ještě neexistovalo, pacienti byli provizorně ubytováni ve stanech. Já jsem měla na starosti vyloženě zdravotnické záležitosti.

* V jaké vzdálenosti byla jiná nemocnice?

Přímo v místě. My jsme stavěli budovu hned vedle. Musíte si představit, že to není nemocnice našich rozměrů. Byla to v podstatě jedna budova s místnostmi pro vyšetření, na injekce, lékárna, a potom dvě části, z nichž jedna sloužila jako porodní sál a druhá tvořila lůžkové oddělení. To je jejich řádná nemocnice v odlehlých místech Keni.

* Dá se tedy mluvit o nemocnici - na místní poměry - slušně vybavené?

To bych neřekla. Keňské podmínky - myslím - se nedají srovnávat se žádným standardem, který my tady známe.

* Jakou adresu jste měla od února do srpna letošního roku?

Místo se jmenuje Kacheliba.

* Co si má za ním Středoevropan představit?

Bydleli jsme ve zděném domě, každý měl svůj pokoj.

* V čem spočívala vaše denní činnost v onom provizorním stanovém oddělení?

Klinické práce jsem moc neměla, protože od toho je tam místní zdravotnický tým. A sestry mají dost zkušeností na to, aby dělaly všechno samy. Já jsem dohlížela na to, aby bylo vše v pořádku, a samozřejmě jsem chodila na vizity… Byl to spíš jakýsi dohled, práce vrchní sestry.

* Proč se nové oddělení v Kachelibě stavělo právě pro leishmaniózu? Představuje pro tamní region nebo dokonce stát nějakou epidemickou hrozbu?

Dá se říci, že ta oblast je endemická. Za rok jsme vyléčili přibližně dvanáct set lidí.

* Lékaři bez hranic tam působí proto, že místní nemocnice nestačí kapacitou, nebo jí chybějí specialisté právě pro tuto chorobu?

Důvod bude spíš v tom, že léčba je velice drahá. Nikdo se jí vlastně nezabývá. Keňské úřady se starají o malárii, o HIV a jiné běžné tropické nemoci, proto se leishmanióze říká opomíjená nemoc.

* Berou ji tedy spíše fatalisticky - že se s ní nedá moc dělat?

Oni vědí, že se s ní něco dělat dá, ale z finančních důvodů spoléhají na pomoc ze zahraničí. Lékaři bez hranic pracují s úřady, s vládou a dělají osvětu, aby vláda zaregistrovala léky, protože dokud tam není lék registrovaný, nesmí se podávat. A jde také o to zaregistrovat správný lék. Lékaři bez hranic se snaží působit na farmaceutické společnosti, aby vyvinuly levnější lék. Léčba jednoho člověka vyjde na 280 dolarů.

* Jaký je vztah místních obyvatel k „cizím“ zdravotníkům? Přicházeli k vám pacienti spontánně sami?

K nám chodili, protože jsme léčili leishmaniózu. Na jiné nemoci měli svou nemocnici. Pacienti k nám někdy šli i několik dnů s již vážnými potížemi. Léčbu jsme poskytovali zadarmo. Se vším všudy, i jídlo dostali. Takže si toho vážili.

* Objevovali se u vás už s diagnózou?

My jsme samozřejmě spolupracovali s místní nemocnicí, s personálem, laboratoří, vyškolili jsme personál, aby rozpoznal příznaky nemoci. A pokud bylo podezření, posílali jsme pacienta do laboratoře na testy, a když byl pozitivní, šel k nám. Školili jsme také zdravotnický personál v jiných zdravotnických institucích.

* Co bylo na vaší činnosti v takové nemocnici nejnáročnější?

V mnoha směrech to bylo skutečně náročné, ale také v mnoha směrech zajímavé a motivující, člověk se hodně naučil.

* Vyskytly se problémy s udržováním autority vrchní sestry? Poslouchaly sestřičky…?

Ony sice poslouchají, ale vzhledem k tomu, že se tam poměrně často střídáme, jezdíme na mise většinou na půl roku, tak vlastně je pro ně také náročné zvykat si na nového člověka, novou vrchní. A jen si zvyknou, ten člověk opět odjede. Když si tedy získáte respekt, odjíždíte.

* Ani na misi v Keni se stále nepracuje, je třeba také odpočívat. Jak se odpočívá v buši?

Den volna jsme měli v neděli. Bylo možné projít se po okolí nebo relaxovat nějakým jiným způsobem v objektu, kde jsme bydleli.

* A co nějaký výlet, jít si třeba zatančit…?

Jedno menší město bylo pětačtyřicet minut jízdy autem, ale nic takového se tam podniknout nedalo. Do místa, kde si můžete zajít do restaurace, se jelo hodinu a půl. Aby to za něco stálo, byla by to výprava na celý den.

* Když vidíte na takové misi místní hygienické návyky, celkovou úroveň zdravotnické péče, nepřepadá vás někdy pocit marnosti?

Pocit marnosti jsem vůbec neměla, i když učit nějaký místní kmen například hygienickým návykům podle našich představ bývá hodně obtížné…

* Čím vás tedy tahle práce přitahuje kromě toho, že v sobě máte povězme krev dobrodruha?

Kromě poznávání nových kultur se mi v těch zemích líbí různorodost té práce. Není v žádném případě rutinní.

* Je tedy i tohle důvod, proč se za pár hodin vydáváte na další cestu, tentokrát do Libérie? Víte už, co vás tam čeká?

Bude to hodně podobné práci v Keni, akorát že projekt v Libérii je práce v uprchlickém táboře. Bude se ukončovat, takže já tam nastupuji v době, kdy se veškerá péče bude předávat místním institucím.

* Na jak dlouho tam jedete?

Na sedm měsíců.

Přeji vám tedy šťastnou cestu tam a stejně šťastný návrat!

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?

Byl pro vás článek přínosný?