Lenka Gutová – „Bylo to těžké“…

Ústřední vojenská nemocnice Praha získala na přelomu listopadu a prosince loňského roku jako první zdravotnické zařízení u nás mezinárodní certifikát kvality JCI (Joint Commission International).

Tomu ovšem předcházelo několikaleté období, kdy se muselo mnohé změnit – tak, aby systém léčebné i ošetřovatelské péče odpovídal 400 mezinárodních akreditačních standardů nutných k zavedení programu kontinuálního zvyšování kvality. Hlavní sestry Ústřední vojenské nemocnice Bc. Lenky Gutové jsme se zeptali, jak se se všemi těmito novinkami vyrovnaly sestry. Sestry, stejně jako ostatní pracovníci naší nemocnice, prošly v průběhu několika minulých let řadou významných organizačních a pracovních změn. Nejzásadnější a nejbolestnější byla však nutnost přijmout změnu myšlení v přístupu k plnění běžných pracovních povinností. Stejně jako ostatní zdravotnická zařízení máme popsány ošetřovatelské standardy a standardní pracovní postupy, ale pracovat podle nich je pro některé z nás problém dodnes. Neradi pracujeme podle schémat a standardů. Jsme kreativní národ, a důvody, proč nepracovat podle dohodnutých norem, se najdou vždy. Musím ale s potěšením konstatovat, že tvrdá cesta ke kvalitě nás naučila spolupracovat. Vznikly báječné pracovní týmy lidí, kteří se dnes scházejí nejenom nad řešením problémů, mimořádných událostí a kupou statistických dat našich indikátorů kvality.

* Co byl největší problém pro sestry?

Zcela jednoznačně – zavést ošetřovatelský proces skutečně do praxe! Dnes mohu zodpovědně říci, že každá sestra v naší nemocnici umí identifikovat problémy pacienta, včetně rizik při poskytování péče. Je také schopná naplánovat péči tak, aby pacientovi v průběhu hospitalizace pomohla zlepšit kvalitu jeho života, aby byl po propuštění do domácího ošetřování soběstačný. A pokud vzhledem ke zdravotnímu stavu pacienta i při sebevětší snaze tak učinit nemůžeme, jsme povinni zajistit následnou péči po propuštění, aby byla zachována kontinuita námi poskytované péče. O poskytnuté péči je vedena průkazná dokumentace. Pacienti netrpí bolestí, neboť bolest je důsledně sledována a dokumentována včetně účinku analgetik. Důsledně dbáme na dodržování práv pacientů a snažíme se chránit jejich stud a soukromí. Téměř každé lůžko je opatřeno mobilní zástěnou a každý pacient si může, pokud chce, vytvořit kousek svého osobního soukromí. Stejně tak je tomu v případě duchovních potřeb. Není problém zajistit v případě potřeby kontakt s duchovním. Setkáváme se také čím dál častěji s ošetřováním cizinců. Je naší povinností poskytnout i v těchto případech srozumitelné informace. Sestry mají k dispozici na nemocničních intranetových stránkách cizojazyčné verze vstupního ošetřovatelského vyšetření, a pokud jejich jazykové schopnosti nestačí, je zajištěn přes asistenční a informační službu Ústřední vojenské nemocnice 24hodinový tlumočnický servis. Mnoho vedoucích sester zcela jistě na tomto místě dodá. „Vždyť to je přece všechno samozřejmé!“ Ale po mých několikaletých zkušenostech věřte, že dokud vám neotevřou oči nezávislí poradci, profesionální slepoty se nezbavíte. Jsem přesvědčena o tom, že většina sester naší nemocnice dnes pracuje v souladu s naším heslem, které se jako jedna nit táhlo, přípravou k akreditaci: „Bonum aegroti suprema lex“ – „Dobro pacienta nejvyšší zákon“.

* Do jaké míry je systém kvality schopen eliminovat subjektivní pochybení sestry?

Nejsme neomylní. Děláme chyby. Máme ale popsány procesy a stanoveny mantinely. Snažíme se je odhalovat a chceme je napravovat. Pro ty, kdo nechápou slova bezpečná a kvalitní péče, není v naší nemocnici místo. Rozloučit se s těmi, jež trvalý tlak na kvalitu péče obtěžuje, není jednoduché. Ale akreditace je pouze vstupní branou na cestu ke kvalitě a za tři roky nás čeká reakreditace. A tu zvládneme pouze v případě, že neusneme na vavřínech. Přes nesporný úspěch v průběhu akreditačního šetření je nutno dodat, že o kvalitě vždy bude rozhodovat klient. Ať už je to pacient, který se do naší nemocnice vrátí, protože se tu cítil bezpečně, nebo sestra, která se do naší nemocnice vrátí po mateřské dovolené i přes obrovské nároky na ni kladené.

* Jaký je tlak na vzdělávání v akreditované nemocnici?

Tlak na vzdělávání a získávání dalších znalostí je permanentní. Tím nechci říci, že by tomu bylo v neakreditovaných zařízeních jinak. Desítky metodických návodů a směrnic ale neustále podléhají revizím a je snaha je sladit s nejnovějšími odbornými poznatky z praxe. To přirozeně klade nároky na další a další informační zdroje, se kterými naše zaměstnance postupně seznamujeme. U nás mají všichni zdravotničtí pracovníci nelékařských profesí prostor k tomu, aby dostáli nejen podmínkám náročných mezinárodních akreditačních standardů, ale současně i splnili podmínky nové legislativy. Každý měsíc probíhají akreditované semináře. Řada pracovníků se aktivně účastní odborných akcí pořádaných profesními organizacemi. Nebude tak pravděpodobně pro sestry a ostatní nelékaře problém i v budoucnosti obhájit registraci a pracovat bez odborného dohledu.

* Jak jsou s vámi spokojeni mezinárodní komisaři, víte přesně. Víte ale, jak jsou s těmito změnami spokojeni pacienti?

Předmětem zkoumání při akreditačním šetření bylo i to, jakým způsobem nemocnice získává zpětnou vazbu od pacientů, a co si vlastně o naší péči myslí. V nemocnici probíhá kontinuálně průzkum spokojenosti pacientů nejen hospitalizovaných, ale i ambulantních. Nezaměřujeme se na pozitivní reakce, ale především v kritických podmínkách hledáme inspiraci pro změnu. Sledujeme čekací doby v ambulantních provozech. To je v současné době náš velký problém. Zájem o ošetření u nás neustále stoupá a pacientům se velmi těžko vysvětluje, že kapacity jsou opravdu omezeny.

Ohodnoťte tento článek!