Lidskost a soucítění -to je profesionalita!

Mnozí z nás již na vlastní kůži okusili, jak chutná hospitalizace a co vše s sebou nese pobyt v nemocnici. Někdo má to štěstí, že jej zatím podobná zkušenost nepotkala, nebo ji třeba prožil a nevzpomíná si na ni přímo, protože byl ještě malý.

Bez ohledu na to bychom se ale měli umět vcítit například do role pacienta upoutaného na lůžko, závislého na naší pomoci, násilně a nedobrovolně vrženého do cizího prostředí, kde je navíc často všechno jiné, jen ne útulné a přívětivé. Pouze s touto schopností můžeme nakouknout takříkajíc pod pokličku problematiky spojené s hospitalizací člověka a účinně mu pak pomoci toto, většinou nevítané, období překlenout a stát se jeho průvodcem na cestě ke zdraví a plnohodnotnému životu. Můžeme se pak pokusit zlidštit to často chladně a sterilně působící bílo-zelené místo mezi stěnami pamatujícími hlavně bolest a utrpení. Už samotný příchod do nemocnice nebývá spojen s příjemnými pocity. Pojďme se na chvilku vžít do situace, řekněme, paní v seniorském věku, kterou za námi přivedl zánět hlubokých žil na dolní končetině a která i přes určité obavy z neznáma přichází (či je spíše přivezena) s bolestí a strachem, s nezodpovězenou otázkou v mysli, co se to vlastně děje, že se najednou nemůže ani postavit. Obrací se s důvěrou na nás, zdravotníky, že jí pomůžeme vrátit se co nejdříve zpět domů, kde na ni čeká hůře pohyblivý manžel, jemuž je každodenní oporou a kterému bude scházet. A on zase jí. O kterého už v tu chvíli má starost možná větší než sama o sebe: „Jak to tam proboha sám zvládne, vždyť se bez pomoci nedokáže ani umýt!? A co když bude mít hlad?“ Obrací se na nás s důvěrou, že uděláme všechno pro to, abychom jí pomohli se co nejdříve jejího trápení zbavit. Neměli bychom nikdy dopustit, aby byla její důvěra zklamána. Ztráta důvěry dokáže člověku vzít mnoho vnitřní energie, kterou by měl nasměrovat ke svému uzdravení a které není nikdy nazbyt.

Co cítí paní Komárková?

Dejme „naší“ paní jméno, bude nám tak připadat lidštější a možná se nám pak budou lépe představovat různé okamžiky a situace, které ji v příštích dnech čekají. Říkejme jí třeba paní Komárková. Ne-li již cestou do nemocnice, pak zcela jistě v době příjmu na příjmové ambulanci, mezi napůl latinsky mluvícími lékaři má paní Komárková pocit nejistoty, neví, co s ní bude dál, strachuje se, že ji čekají nepříjemné výkony, a ač se ocitla uprostřed ruchu a shonu, může se snadno začít cítit opuštěná a opomíjená ve chvíli, kdy přeci právě ona má nějaké trápení. Necháme-li ji déle tápat v prostředí plném záhadných přístrojů, bez vlídného slova a vysvětlení, co se děje a co se dít bude, jsme na nejlepší cestě o její důvěru přijít.

Pravdou je, že informace o zdravotním stavu a způsobu předpokládaných vyšetření a léčby by měl paní Komárkové sdělit lékař, na nás však zůstává velký díl onoho pomyslného koláče informací, které bychom jí měli poskytnout pro co nejsnazší adaptaci na nové, neznámé prostředí. Bezesporu se bude cítit jistěji, když jí záhy nastíníme zvyklosti provozu na oddělení, kde nyní stráví nějaký čas, ujistíme ji, že se na nás, personál nemocnice, může vždy s důvěrou obrátit, projevíme empatii a účast. Měli bychom jí dát najevo, že jsme tu pro ni, že není jen názvem diagnózy nebo číslem lůžka, na kterém leží.

Možná nás najednou potřebuje někdo další, čas letí a najednou si uvědomíme, že jsme úplně opomenuli paní Komárkové povědět, jak to teď bude s jejím vyprazdňováním. Měli bychom se vrátit a sami začít o tomto, pro mnohé choulostivém, tématu hovořit. Samozřejmostí by v takovou chvíli měla být ohleduplnost k tomu, že mluvit o takových věcech může být snadno pro někoho stresující a nepříjemné, a měli bychom se tedy pokusit, jak jen je to možné, zajistit soukromí před ostatními pacienty, nechat takový hovor proběhnout „mezi čtyřma očima“. Nesmíme jí zastírat, že to teď, když musí dodržovat z léčebných důvodů přísný klid na lůžku, bude trochu komplikované. Leč je opět na nás vysvětlit jí, že jsme na to vše zařízeni, povědět jí, že se opravdu nemusí ničeho obávat a vytvořit jí co možná nejintimnější podmínky.

Vůbec omezení přirozených možností a návyků, jak uspokojovat své potřeby, je velice významným faktorem ovlivňujícím vnímání hospitalizace. Přirozeností paní Komárkové (celý život byla prodavačkou) je, až do dnešních dnů, celý den strávit na nohou. To víte, postarat se o hůře se pohybujícího manžela a udržet domácnost čistou, dá v jejím věku přeci jen již více úsilí. Najednou však, téměř ze dne na den, si nesmí dojít ani na záchod. Není divu, že je to pro ni těžké a svým způsobem i těžko pochopitelné: „Ale jděte, vždyť já byla zvyklá celej život vždycky nějakou tu bolest snést, vždyť to se vydrží na tu chvilku, na ten záchod to přeci není daleko…“. Je to jen a jen na nás, na našem přístupu, trpělivosti, často úsměvu ve vhodnou chvíli, na komunikaci a pochopení toho, jak pacientům v tu chvíli asi je, jak jim vše vysvětlit, ukázat „cestu“. Jsem přesvědčen, že to je to, co od nás v skrytu duše očekávají a co je naší hlavní úlohou.

Ani „zlobivý“ pacient nemůže „přes palubu“

Pokud se nám podaří celou takovou situaci dobře zvládnout, můžeme hodně zmírnit negativní působení nemocničního prostředí na pacienta (klienta) a výrazně mu tak usnadnit a urychlit návrat ke zdraví. Předpokládá to samozřejmě pacientovu spolupráci a dobrou vůli překlenout toto období. Je však opět otázkou naší profesionality, dokázat trpělivě a laskavě přistupovat i k člověku, který naši pomoc odmítá, nechce naše doporučení příliš respektovat a takzvaně „zlobí“. Naším úkolem je rozpoznat příčinu takového chování a podle toho pak s dotyčným jednat dál, pokusit se ho získat „na svou stranu“, jakkoliv to někdy může být obtížné.

Jistě se každý z nás již setkal i s člověkem, u kterého selhaly všechny snahy o navázání spolupráce. Ale udělal jsem vše správně? Nezavdal jsem mu něčím ze svého chování příčinu k takové reakci? Nemohou v dané situaci hrát roli osobní antipatie (jakkoliv je to nesprávné)? To jsou jen některé z otázek, jež se nám naskytnou. Někdy může být řešením to, že péči o dotyčného převezme náš kolega či kolegyně, někdy sami u sebe můžeme odhalit cosi, co nám ve vzájemné komunikaci překáží. Možností je nepřeberné množství, ale vždy bychom měli udržet celou situaci pod kontrolou a vyvarovat se negativních emocí. Ten, o koho se staráme, se ocitl, často neočekávaně, v obtížné situaci a jeho chování tím může být nemálo poznamenáno. Kdo ví, jak bychom se sami chovali, být v jeho kůži?

Happy end

V případě paní Komárkové se nám vše podařilo zvládnout a ona sama měla velikou motivaci se uzdravit, motor, který ji hnal vpřed. Je velkou odměnou vidět v jejích očích poděkování za pomoc, které se jí od nás dostalo. Je příjemné si v duchu přát, když se loučí, když jí dáváme poslední rady, jak podobným problémům do budoucna předejít když „po svých“ míří k domovu, ať jí to znovunabyté zdraví dlouho vydrží. Ne vždy je konec takto šťastný, ale kdo ví, jestli to právě není ona rozmanitost lidských povah a osudů, jež je pro nás jedním z důvodů, výzvou, proč pomáhat a proč chceme být sestrou.


O autorovi: 1. roč. všeobecná sestra, Jihočeská univerzita, České Budějovice

Ohodnoťte tento článek!