Malá útěcha – velký problém

Nemoci, nebo celkově špatný zdravotní stav, osamělost či nevalná životní perspektiva – to vše může spolu s blížícím se stářím značně zhoršovat kvalitu života. A k tomu se přidává ještě negativní postoj společnosti vůči postiženým či starým lidem. A tak lidé, které tíží některý z těchto vlivů nebo i několik z nich, často sahají po medikamentech a především po alkoholu, aby zmírnili nejen emoční zátěž, která na ně doléhá, ale i své tělesné obtíže. Je to pro ně „útěchou“ či „řešením“, se kterým však přichází závislost, a s ní někdy i poškození zdraví.

Nedostačující zdravotní edukace a často i nevalné zkušenosti pečovatelů, pokud se týká alkoholizmu či drogových závislostí, zabraňují mnoha způsoby tomu, aby se takto postiženým lidem dostalo včasné pomoci. A přitom právě pečovatelky či zdravotní sestry mohou díky svému každodennímu kontaktu s takto postiženým přebírat důležitou funkci při přemáhání jeho návyku.

Abúzus alkoholu

Je třeba rozlišovat mezi abúzem alkoholu a závislostí na něm. Pod pojmem abúzus alkoholu rozumíme de facto konzumentskou fázi (ve známé posloupnosti abstinent – konzument – piják – alkoholik), která však překročila hranici „mírné“ konzumace, takže vede k tělesným anebo psychosociálním poškozením. Alkoholová závislost, alkoholizmus, je z medicínského hlediska už nemoc a projevuje se ve dvou podobách: tělesná závislost a psychická závislost.

Jak se pozná závislost na alkoholu u staršího člověka?

Změněné životní podmínky, k nimž se navíc přidávají funkční poruchy různých orgánů, ztěžují diagnózu alkoholizmu u starších osob. Ale již malé množství návykové látky, které by organizmus mladého člověka bez problémů snesl, může u starších lidí vést k závislosti na alkoholu se všemi typickými fyzickými i psychickými příznaky.

Avšak tyto symptomy se nedají vždy snadno rozlišit od tzv. příznaků stárnutí, a proto by v žádném případě neměly být posuzovány ukvapeně. Diagnózu zde může ještě ztěžovat případná multimorbidita, která se vyskytuje u řady starších pacientů a která je nutně spojena jednak se zvýšeným užíváním různých farmak, jednak s metabolickými problémy, které mohou vést až k poškození zdraví. Hamburský Zemský úřad pro drogové závislosti (Die Hamburgische Landesstelle gegen die Suchtgefahren) proto uvádí následující symptomy, které mohou napomoci při diferenciální diagnostice:

Potíže s udržováním rovnováhy, opakované pády.

Nedostatečná výživa, ztráta chuti k jídlu, úbytek na váze.

Poruchy metabolizmu.

Svalová ochablost, zvlášť dolních končetin.

Snížená citlivost.

Snížená tělesná teplota.

Potíže nejasné etiologie v horní části břicha.

Inkontinence moči nebo stolice.

Celková úzkost, vnitřní neklid, málo reaguje na podněty, depresivní ladění.

Přibývající poruchy paměti, zmatenost, halucinace.

Sociální izolace nebo zanedbanost až zpustlost.

K tomu můžeme připočíst ještě snížení pracovní výkonnosti, nemoci žaludku a střev, vegetativní labilitu, poruchy spánku, poruchy soustředění a sníženou reaktivitu. Co se týče samotných návykových látek jako takových, projevuje se jak u mladších, tak u starších lidí v tomto ohledu zřejmý specifický „pohlavní dimorfismus“: medikamenty užívají převážně ženy, zatímco k alkoholizmu se uchylují zase převážně muži, kteří jsou celkově postižení častěji než ženy.

Odborná literatura popisuje tři typy alkoholizmu:

Alkoholici prvního typu (pokud přežili a zestárli) utrpěli v důsledku chronického pití už dost velké psychické i fyzické škody. Podskupinou mezi nimi jsou sice dlouholetí, ale společensky adaptovaní pijáci, kteří pijí sice jen malé dávky „na potěšení“, či „ze zvyku“, ale se svým konzumem alkoholu přesto nepřestali ani ho nesnížili, a v důsledku snížené alkoholové tolerance (věkově podmíněné zmenšené snášenlivosti alkoholu) se stali závislými.

Další skupinou jsou „reaktivní“ neboli „problémoví“ pijáci, kteří se stali závislými teprve v dospělosti na základě určitého fyzického postižení, eventuálně psychické zátěže, která změnila jejich životní situaci k horšímu.

Třetí skupinou jsou případy „intermitentních“ neboli přerušovaných závislostí. Sem patří ti, kteří se stali závislými už v mládí a později začali abstinovat. Avšak i jejich životní situace se změnila k horšímu, v jejich okolí mohlo dojít k úbytku společenských kontrolních mechanizmů, eventuálně jim vznikly vážné rodinné či pracovní problémy, a tak tito lidé opět sáhli po alkoholu.

Prognóza a terapie s ohledem na věk

S ohledem na ten který typ je prognóza velmi různorodá. Všeobecně platí, že starší závislí pacienti jsou navzdory široce rozšířeným předsudkům často přístupní léčbě. Tito starší pacienti vykazují při účasti na stacionární terapii, i když po o něco delší „rozjezdové fázi“, lepší terapeutické výsledky než mladší lidé. Ti, kdo se stali závislými teprve ve zralém věku, svůj problém nezřídka sami spontánně přemohou, ovšem za předpokladu, že pomine původní příčina toho, proč se uchýlili k alkoholu, například nemoc či psychosociální krize.

Cílem terapie není v první řadě abstinence, ale stabilizace psychosociálního stavu pacienta, a to včetně tzv. vztahových sítí, čili jde také o obnovení zpřetrhaných sociálních vztahů, případně o navázání nových. K tomu je třeba zvládnout i nepříjemné vedlejší příznaky, jako je například inkontinence, zlepšit celkový fyzický zdravotní stav a mobilitu a dopracovat se zpět ke kompetentnosti v každodenních běžných činnostech. Když se tato opatření daří, zpravidla se dostavuje i větší spokojenost se životem, a s tím obvykle odpadá i potřeba opojné „útěchy“.

Avšak ti, kdo jsou alkoholiky už dlouho, mívají často za sebou už celou řadu neúspěšných pokusů o abstinenci a podle toho zpravidla bývají nemotivovaní. Psychické a fyzické škody, které alkohol či drogy napáchaly na organizmu těchto lidí, často už nelze zvrátit, nanejvýš zmírnit nebo zarazit jejich další postup. Abstinence se zde dá jen stěží dosáhnout a na základě dosavadních zkušeností těchto pacientů a jejich ohraničeného životního obzoru by dokonce byla až nelidská. Přesto bychom se měli i zde snažit o zlepšení zdravotního stavu těchto pacientů, a to především tím, že u nich docílíme snížení množství vypitého alkoholu. Postupně, krok za krokem, zde snad můžeme docílit i toho, že po fázích „alkoholického alarmu“ přijdou i období bez alkoholu, případně dlouhodobější abstinence. Výše uvedené aspekty, týkající se zvýšené životní spokojenosti, jsou právě tak důležité, jako nabídka alternativ k zaplnění mezer, které s sebou přináší abstinence.

Co lze v takových případech dělat?

Informujte se o zdravotní pomoci, tj. o nejbližší protialkoholní poradně či léčebně pro drogově závislé. Mluvte se svými rodinnými příslušníky o tomto problému a motivujte je k tomu, aby vyhledali pomoc. Mluvte s postiženými, dávejte jim najevo, že jste ochotní s nimi hovořit, doprovázejte je – ale neberte jim jejich zodpovědnost za vlastní zdraví. Důvěřujte jim alespoň v něčem. (Bohužel, zde platí staré pravidlo, že sliby pokročilých alkoholiků o tom, že sami přestanou pít, do této „oblasti důvěry“ nepatří). Dávejte jim najevo, že jste ochotni s nimi spolupracovat při řešení jejich problémů. Hovořte se svým obvodním lékařem, jenž je často prvním partnerem v dialogu s postiženým. Nabídky psychosociální pomoci pro závislé bývají postiženým, zvlášť pokud se jedná o starší lidi, příliš cizí či příliš anonymní. Pomáhejte postiženým vyhledat profesionální pomoc. Dávejte najevo trpělivost a schopnost empatie: se staršími lidmi byste nikdy neměli jednat konfrontačně, ale vzhledem k tomu, že se jedná o osoby, závislé na alkoholu či drogách, ani s falešnou tolerancí či spíše rezignací typu „tady už nic nepomůže“ či dokonce soucitem typu „co on vlastně z toho života má…“

Ze zahraničních materiálů přeložil PhDr. Jakub Florian

Ohodnoťte tento článek!