Malování – simulace.


„Příprava k ozařování“

Svlékněte se,

lehněte si.

Poučit byste chtěla?

Na to jsou jiní.

Vyprosím jen malé zastavení

a několik slov vysvětlení.

Pak poslušně lehnu,

ani nedutám.

Punčochu přes obličej –

ne, té se nenadám

a přes ni něco horkého,

mokrého na obličej mi dopadá

a tlačí.

Snad na dýchání to stačí?

Tak ležím neschopná slova

a myšlenky v hlavě se honí.

Kdo odlíval masku Palachovi?

Ne a ne si vzpomenout.

Už to vím, přece Olbram Zoubek,

jen taková asociace.

Už je to rok, co mi umřela maminka. Je to stále čerstvé a nikdy to nepřestane bolet. Strašně těžce se o tom píše. Když jsme procházeli maminčiny věci, narazili jsme na deset básniček, které v nemoci složila. Popsala nejen svou nemoc, své pocity, přátelství mezi pacienty, ale také přístup zdravotnického personálu k pacientům. Nechci tím říci, že o maminku bylo někdy špatně postaráno. Myslím, že by bylo zajímavé pro všechny si přečíst, jaké asi má pocity pacient při takzvaných předváděčkách, nepříjemných a bolestivých vyšetřeních, při léčbě chemoterapií.

I když maminka pracovala v zdravotnictví řadu let a s pacienty, i když malými, se stýkala každý den, v období své nemoci byla na tom hůře, protože věděla, co ji čeká a nemine. Se vším jsme jí pomáhali a podporovali ji.

Maminka se vždy tvářila a mluvila jako optimistka, jaké bylo naše překvapení, když jsme si přečetli její básničky! Byla sama, hrozně sama, jen aby nás neznepokojovala.

Nikdy bychom neměli zapomenout, že pacient, byť i zdravotník, není pacient, který je na vše připraven vzhledem k tomu, že dobře ví, co mu schází, ale že je to člověk, který cítí a má ze všeho strach. Zkusme se na chvíli vžít do jeho kůže. Vím, že to nejde, protože jsme zdraví. A buďme rádi!

Nataša Kostelecká,

Ostrava

Ohodnoťte tento článek!