Medicína je týmový sport!

Ačkoli ani jeden z pánů, kteří nám poskytli krátký rozhovor, není přímým zástupcem nelékařských zdravotnických oborů, žádný z nich se bez těchto profesionálů ve své praxi neobejde. Všichni tři se v průběhu let zařadili mezi přední špičky české medicíny, dokonce s přesahem daleko za naše hranice, naplno se věnují praktickému výkonu povolání, mají bohaté pracovní zkušenosti se sestrami a dalšími nelékaři… A právě spolupráce s těmito profesemi je stěžejním námětem otázek, které jsme všem třem lékařům položili.

Dostat na jedno místo časově vytížené kapacity MUDr. Bohdana Pomahače, světově uznávaného českého plastického chirurga s působištěm v americkém Bostonu, předního českého plastického chirurga doc. MUDr. Jana Měšťáka, CSc., a ředitele významné pražské nemocnice MUDr. Petra Zajíce, MBA, je zdánlivě nerealizovatelný úkol. Přesto se to v prosinci roku 2011 podařilo, a to u příležitosti konání XVII. ročníku Vzdělávacího sympozia s mezinárodní účastí Plastická, rekonstrukční a estetická chirurgie – nové a osvědčené operační postupy. Pozvání odborného garanta sympozia docenta Měšťáka přijal a s prezentací o unikátní operaci obličeje Facial Reconstruction by Transplantation vystoupil všemi světovými médii obletovaný MUDr. Pomahač. Záštitu nad celou akcí převzal vedle tehdejšího děkana 1. LF UK v Praze prof. MUDr. Tomáše Zimy, DrSc., MBA, a prezidenta ČLK MUDr. Milana Kubka také ředitel Nemocnice Na Bulovce MUDr. Petr Zajíc, MBA, mimo jiné dlouholetý přítel Bohdana Pomahače. Není tedy divu, že se u příležitosti konání odborné akce, významné pro všechny české chirurgy, podařilo zorganizovat také společné nepracovní setkání těchto tří mužů, ačkoli hovor se jistě i tak povětšinou stáčel k milované medicíně.

Dohromady vás svedla odborná vzdělávací akce. Jak ji s odstupem jako organizátor a garant/účastník a přednášející/zástupce zaštiťujících osobností hodnotíte?

Doc. Jan Měšťák: Jako vedoucí Subkatedry plastické chirurgie IPVZ, ale i z pozice přednosty Kliniky plastické chirurgie 1. LF UK a Nemocnice Na Bulovce organizuji každý rok začátkem prosince sympozium s mezinárodní účastí na téma „Nové a osvědčené postupy v plastické chirurgii“. V rámci této vzdělávací akce se prezentují přednáškami nejen plastičtí chirurgové, ale i významní odborníci jiných oborů. I když prosincová odborná setkání plastických chirurgů se těší velké oblibě, přítomnost doktora Pomahače vzbudila takový zájem mezi lékaři různých oborů, že z kapacitních důvodů byla poprvé organizována v prostorách IKEM v Praze. Vysoká odborná úroveň téměř hodinové přednášky dr. Pomahače, ale i jeho skromné a přátelské vystupování bylo oceněno dlouhotrvajícím potleskem všech přítomných, kteří povstali, aby složili hold plastickému chirurgovi světového jména. Dr. Bohdan Pomahač: Za účastníka a přednášejícího mohu říct, že konference byla velmi zdařilá, účast velice dobrá, zvoleno vhodné prostředí a kvalita přednášek byla odpovídající obdobnému typu akce. Dr. Petr Zajíc: Nepodaří se každý den, aby lidé z různých koutů světa a navíc lidé tak zaneprázdnění, jako jsou doktoři Bohdan Pomahač a Jan Měšťák, ale i další, kteří se mezinárodního sympozia zúčastnili, sešli na jednom místě v jeden čas. Už to napovídá o zcela unikátním charakteru zmiňovaného sympozia a hlavně jeho přínosu pro odbornou veřejnost. Pro mě to byl jeden z vrcholů mé profesní kariéry, moci s nimi konzultovat různá témata a trendy v lékařství, a nic na tom nemění, že nejsem plastický chirurg. Ona kožní disciplína a plastická chirurgie si totiž mají společně hodně co říct. A jako třešničku na dortu pak samozřejmě musím zmínit, že oba lékaře považuji za své přátele. Navíc Bohdana Pomahače znám už od dětství a moc rád jsem ho po dlouhé době viděl a popovídal si s ním.

Medicína je multioborová věda, založená na spolupráci, sdílení informací, předávání zkušeností apod., a pojítkem je péče o pacienta. Zdravotník by neměl pacienty nijak „škatulkovat“, ale přesto, existuje pro vás někdo jako „ideální pacient“, případně jaký by měl být?

JM: Z téměř čtyřicetileté klinické praxe a operováním desetitisíců pacientů s různými vrozenými i získanými vadami mohu s naprostou jistotou potvrdit, že bez ohledu na sociální postavení, národnost či barvu pleti ideálními pacienty byli ti, kteří se s naprostou důvěrou svěřili do mé péče. I dobře provedená operace nemusí poskytnout vždy uspokojivý výsledek, pokud pacient nespolupracuje na požadované úrovni nebo předem neodhadneme jeho individuální povahové odlišnosti. BP: Ideálních pacientů mám naštěstí celou řadu. Obecně nás spojuje dobrý vzájemný vztah, důvěra a oboustranný respekt. Z toho pak pramení pacientův zájem svůj stav zlepšit, přizpůsobit svůj život lékařským požadavkům a my tak můžeme maximálně využít svých schopností někomu opravdu pomoci. PZ: Ideální pacient je snad pouze zdravý člověk. A to říkám i při vědomí, že by někdo mohl namítnout, že by pak naše povolání – poslání – ztratilo smysl. Je to totiž jednoznačná utopie. Nikdy jsem ideálního pacienta nehledal, natož abych pak jednotlivé pacienty mezi sebou porovnával. Ale mám-li se do definice pustit, pak tvrdím, že ideální pacient je takový, který se jako pacient cítí co nejméně. Tedy pacient spokojený a důvěřující lékaři, zatížený nejmenší možnou mírou stresu.

Ošetřovatelství je nedílnou součástí péče o nemocné. Sestry navíc tráví s pacientem nejvíce času a mohou tak být pro lékaře nejen partnerem při práci, ale také zdrojem cenných informací o jeho celkovém stavu a situaci. Bez sester by nefungoval ani operační sál, ani nemocnice jako celek. Sami tak každodenně spolupracujete s týmy nelékařů a máte možnost sledovat je při práci… Jak byste reagovali na hypotetickou nabídku „výměny profesí“?

JM: Zdravotní sestry samozřejmě patří k nejdůležitějším článkům poskytované léčebné péče. Právě spokojenost pacientů, a u chirurgických oborů i bezprostřední pooperační průběh, bývá často velmi ovlivněn kvalitou sesterského týmu. Bez vysoce erudované odborné sesterské péče, ale i jejich lidského přístupu k nemocným nebo operovaným pacientům, nemůže klinika z pohledu veřejnosti nikdy získat věhlas úspěšného pracoviště. Aby lékař mohl dostatečně ocenit náročnou práci zdravotních sester, a to především v chirurgických oborech, doporučoval bych u některých lékařů občas si vyzkoušet jinou alternativu poskytované léčebné péče. BP: Myslím si, že každého táhlo to, co teď dělá. Mě operace, zdravotní sestry, kontakt s pacientem a přímá péče. Nesmírně si sester vážím, znám celou řadu velmi schopných se spoustou zkušeností, kterých se rád zeptám na názor v nejasných klinických situacích. Je třeba si uvědomit, že medicína je týmový sport, a všichni se v konečném důsledku podílejí na výsledku – zdravém a spokojeném pacientovi. PZ: Mohu říct, že práce zdravotních sester si nesmírně vážím. A neříkám to pouze jako ředitel nemocnice, kde poměr všeobecných sester a zdravotnických pracovníků s odbornou či specializovanou způsobilostí vůči lékařům je 80 : 20. Už toto napovídá o jejich absolutně nezastupitelné roli a nezpochybnitelném efektu v naší práci, která má jediný cíl – vyléčit pacienta. O výměně jsem po pravdě nikdy neuvažoval, ale jedno vím jistě – já sám i řada mých kolegyň a kolegů z řad lékařů bychom se asi hodně divili, jak náročná práce to je.

Máte zkušenosti se spoluprací jak s českými, tak zahraničními sestrami. Jak si naše sestry ve srovnání s těmi v cizině vedou a liší se nějak jejich postavení v týmu doma a v zahraničí?

JM: V zahraničí, ale i u nás kvalita poskytované odborné péče ze strany zdravotních sester úzce souvisí nejen s osobnostními vlastnostmi sestry, ale také s vedením toho či jiného pracoviště ze strany přednosty, primáře a lékařů nevyjímaje. Samozřejmě velkou roli zde hraje i adekvátní finanční ocenění někdy velmi náročné práce sester. BP: Podle toho, co si pamatuji ze „sesterské praxe“, kterou jsme absolvovali tuším ve druhém ročníku medicíny, české sestry v té době dělaly hodně práce, kterou v USA vykonávají tzv. „medical aids“, tedy pomocný personál, a to od rozvozu snídaní až po odběry krevního tlaku a teploty. Sestra je v USA v podstatě primární článek klinické (ne pomocné) péče o pacienta, a protože žádný lékař takzvaně nesedí na oddělení, sestry jsou ty, které upozorňují lékaře na problém a primární problémy často samy řeší – zejména na odděleních JIP. PZ: Měl jsem příležitost navštívit slavnou Mayo Clinic v Rochesteru. Je to soukromá klinika a nemá nic společného s lékařskými fakultami, přesto je to prestižní nemocnice. A v čem jsem viděl hned na první pohled obrovský rozdíl? V komunikaci a v zájmu pacienta o své problémy. To je přímo spojené také s tím, že lidé v USA v mnohem vyšší míře vyhledávají informace o zdraví, například přes internet či sociální sítě. To je realita, se kterou jsou konfrontováni dnes a denně nejen lékaři, ale i zdravotní sestry. Zažil jsem při své stáži typického e-pacienta, který se svým lékařem, ale i sestrami, s odvoláváním se na různé internetové zdroje, řešil bradavici na plosce nohy a během půlhodinové debaty probrali všechny možné souvislosti a možnosti včetně nejnovějších výzkumů. To bylo ale v roce 1996 a nyní se s touto realitou setkáváme i u nás. I proto se v Nemocnici Na Bulovce snažíme nepodceňovat skutečnost, že se sestry i lékaři čím dál více potkávají s e-pacienty, a nejrůznější novinky prezentujeme přes sociální sítě. A co mě mile překvapilo, jsou právě zdravotní sestry, které jsou na našich sociálních sítích nejaktivnější a od kterých tak získáváme velmi důležitou zpětnou vazbu.

Ptát se na důvody a pohnutky, které vás přivedly k medicíně, není zcela originální… Spektrum pestřejších odpovědí ale nabízí otázka, proč jste se rozhodli právě pro obor či vlastně obory, kterým se nakonec věnujete?

JM: Mnozí mají předurčenou profesní dráhu vycházející z rodinné tradice. Podobně je tomu u lékařů. V mém případě tomu tak není, protože nejen můj dědeček, Rudolf Měšťák, který byl jedním z průkopníků a zakladatelů československého filmu, tehdy ještě němého, ale i můj tatínek a sestra, která vystudovala FAMU, měli profesi zcela odlišnou od té mé, kterou jsem si nakonec zvolil. Na rozdíl od mojí sestry jsem byl uličník na slovo vzatý, poznámek na základní škole jsem měl jako nikdo jiný, někdy i dvojku z chování, vysvědčení také nic moc. Ale co mě bavilo a v čem jsem vynikal, byl sport. Reprezentoval jsem školu v atletice, v kopané, hrál jsem házenou, později, od svých již patnáctých let, jsem byl v reprezentačním výběru dorostenců ve volejbale a tak bych mohl pokračovat. Naši si se mnou nevěděli rady, a tak mě dali do učení na jemného mechanika do Fyzikálního ústavu ČSAV. Když mi bylo asi šestnáct let, něco se stalo a já se začal více učit, měl jsem vyznamenání na učňovské škole, přihlásil jsem se na večerní dvouleté gymnázium pro pracující, kde jsem i maturoval. A protože jsem docela vynikal v matematice, přihlásil jsem se k pohovoru na Matematicko-fyzikální fakultu, na kterou jsem nebyl přijat, protože jsme v době přijímaček ještě nebrali logaritmy, které jsem dostal jako otázku. Tak jsem narukoval do Dukly Kolín, tehdy přeborníka republiky ve volejbale, kde jsem byl přidělen na ošetřovnu. A to si myslím především ovlivnilo mé pozdější rozhodnutí jít na medicínu. Na 3. LF UK v Praze byla vedena výuka v plastické chirurgii, která mě oslovila, a tak jsem od 4. ročníku pracoval jako pomocná vědecká síla na Klinice plastické chirurgie pod vedením tehdejšího profesora Fáry, budoucího přednosty kliniky. Po absolvování fakulty jsem pracoval na chirurgickém oddělení nemocnice v Mostě a po atestaci z chirurgie jsem byl přijat na základě výběrového řízení na Kliniku plastické chirurgie 3. LF UK v Praze, kde jsem se mohl plně věnovat oboru, který jsem si ještě jako student medicíny vysnil. BP: Od doby, kdy jsem se rozhodl pro studium medicíny, jsem si byl jistý, že se budu věnovat chirurgii. Jaké specializaci, mi ale nebylo jasné. Přitahovala mě neurochirurgie, kardiochirurgie, cévní chirurgie i orgánové transplantace. Nakonec zvítězila rekonstrukční chirurgie, a to např. i díky neuvěřitelné kreativitě, kterou tento obor nabízí. Právě invenci jsem totiž považoval za svou silnou stránku. Nakonec myslím, že to docela dobře dopadlo ? PZ: Mou specializací je dermatologie – možná některými kolegy i pacienty vnímaná jako „druhá liga“ medicíny. Všem ale vždycky vysvětluji, že pokud jsou obory, činnosti nebo instituce podceňované, můžete v nich o to více překvapit. Možná se na mé volbě projevil i můj životní postoj a možná i vyšší míra empatie, měl jsem totiž vždy slabost pro mírné outsidery. Navíc je to právě kožní disciplína, kterou můžete uplatnit kdykoli a kdekoli, ať už zákrokem v ordinaci, či radou v kupé vlaku. Kožní projevy totiž máme úplně všichni. A své volby rozhodně nelituji a doufám, že to pociťují i pacienti naší ostravské dermatovenerologické praxe, kterou řídím společně s manželkou Sylvou, shodou okolností také kožní lékařkou. Navíc má mise na Bulovce je pro mě, coby kožního lékaře, tou nejlepší školou. Bulovka totiž v oblasti dermatovenerologie patří ke špičkám v tomto státě, a to nejen proto, že ji vede přednostka, která je zároveň prezidentkou evropských dermatovenerologů.

Dojít k myšlence, že vyzpovídáte tři vysoce vytížené muže, představovalo na tomto rozhovoru tu nejlehčí a nejkratší fázi ? Nápad byl na světě, pánové předběžně souhlasili, otázky totožné pro všechny zúčastněné se v podstatě nabízely samy, takže zbývalo jediné, čekat na odpovědi. To jsme ale nevěděli, do čeho přesně se „řítíme“ a co nás čeká ? Všichni tři pánové před formulacemi svých odpovědí (naprosto logicky, proto nevyčítáme) upřednostňovali své pacienty, pracovně brázdili světové letecké koridory, přednášeli doma i v zahraničí, jednali, operovali, řídili celá zařízení či operační týmy… Obrnili jsme se tedy trpělivostí a zaujali vyčkávací pozici, občas se připomněli e-mailem, či telefonátem a… nakonec to vyšlo! Držíte v rukách poměrně ojedinělý trojrozhovor s předními českými lékaři, kteří se upřímně zpovídali nejen ze vztahu k medicíně, ale i k otázkám týmové spolupráce a nezastupitelné a náročné práce sester. Všem děkujeme za jejich čas!

**

Právě spokojenost pacientů bývá často velmi ovlivněna kvalitou sesterského týmu. Od doby, kdy jsem se rozhodl pro studium medicíny, jsem si byl jistý, že se budu věnovat chirurgii… (B. Pomahač)

Ohodnoťte tento článek!