Metodika stanovení množství tuku v těle

Obezita je nejčastěji se vyskytující metabolické onemocnění. Nejjednodušší metodou klasifikace obezity je hodnocení pomocí hmotnostního indexu (BMI, body mass indexu). BMI = váha (kg)/výška (m2)

Hodnocení hmotnostním indexem je možno použít při epidemiologických studiích a při orientačním hodnocení obsahu tuku v těle. BMI dobře koreluje s obsahem tukové hmoty. Na druhé straně k přesnějšímu určení stupně obezity je vhodné použít přesnější metody stanovení obsahu tuku.

Relativně jednoduché jsou antropometrické metody měření. K nim patří kromě hmotnosti a výšky měření obvodů těla (viz tab. 2) a stanovení tloušťky kožních řas (viz tab. 3). K měření kožních řas je nutná dostatečná zkušenost vyšetřujícího, metoda je náročná právě u obézních osob. Důležité je použití správného kaliperu, který by měl mít dostatečný rozsah, aby bylo možno změřit i řasu o větší tloušťce. Obsah tuku v těle pak hodnotíme ze součtu tloušťky všech změřených řas.

Stanovení množství tukové tkáně

Normální množství tukové tkáně u mužů je 10 – 25 %, u žen 18 až 30 %. Ke stanovení množství tukové tkáně v těle se používá řada metod, které však zpravidla nejsou běžně dostupné a používají se v rámci výzkumných prací zabývajících se obezitou. Mezi tyto metody patří hydrodenzitometrie (podvodní vážení), při které se stanoví hustota těla a na jejím základě se vypočítá množství tukové tkáně. Tato metoda patří mezi referenční metody, obdobně jako duální rtg absorpciometrie (DEXA). Tato metoda je používána nejčastěji ke stanovení denzity kostí. Výhodou metody je přesnost, malá zátěž pro pacienta, nevýhodou je vysoká cena a nedostatečná dostupnost vyšetření.

CT zachycuje tukovou tkáň jako tkáň s definovanou denzitou (–50 až –150 HU). Množství tukové tkáně lze vypočítat z plochy tukové tkáně zachycené v řadě řezů trupem, v poslední době se k výpočtu (z důvodu snížení iradiace) používá menšího počtu (1 až 3) řezů. Výhodou metody je přesnost, nevýhodou je při použití většího počtu řezů radiační zátěž pacienta, dále vysoká cena a nedostatečná dostupnost vyšetření.

NMR zobrazuje tukovou tkáň obdobně jako CT. Výhodou metody je přesnost, nevýhodou je vysoká cena a nedostatečná dostupnost vyšetření.

TOBEC (total body electric conductivity) zmiňuji pouze pro úplnost – u nás vyšetření není dostupné. Spočívá ve stanovení celkové vodivosti těla metodou změn elek tromagnetického pole u pacienta ležícího ve velké elektromagnetické cívce, která generuje toto pole. Změna pole vodivou hmotou těla (tj. voda a elektrolyty) je zaznamenávána měřičem impedance zabudovaným v systému. Tento údaj je pak použit k výpočtu tukové tělesné hmoty.

K často používaným metodám patří stanovení obsahu tuku v těle metodou bioelektrické impedance (BIA). Princip metody spočívá v měření odporu těla při průchodu proudu o nízké intenzitě a vysoké frekvenci. Výsledkem je stanovení obsahu tukové tkáně a beztukové tělesné hmoty, popř. celkové tělesné vody. Nevýhodou je vysoká závislost výsledku na hydrataci organizmu a na anatomických poměrech (vliv lokalizace tukové tkáně na stehnech u žen při využití bipedální lokalizace elektrod nebo při úchopu elektrod rukama vede k zvýšenému nebo sníženému údaji o obsahu tukové tkáně). Metodu nelze použít u pacientů s otoky nebo naopak dehydratovaných, kdy dává falešně nižší, resp. vyšší hodnoty obsahu tuku. Výsledky by měly být hodnoceny s respektováním těchto limitací. Přístroje u nás dostupné měří odpor mezi elektrodami umístěnými na různých místech. Klasický přístup je měření celkem čtyřmi elektrodami instalovanými ve dvojicích na pravé horní a dolní končetině v oblasti zápěstí a hlezenného kloubu (Bodystat, BT 905). Jiné možné umístění elektrod je tzv. bipedální lokalizace, kdy jsou elektrody umístěny na váze a k měření dochází při stoji pacienta na elektrodách na váze umístěných. Proud přitom prochází z jedné dolní končetiny do druhé (Tanita). Elektrody musí být umístěny rovněž v obou horních končetinách, kdy pacient měřič uchopí do obou rukou (Omron). Přístroje měřící odpor těla průchodem mezi horními nebo dolními končetinami lépe zachycují množství tukové tkáně v horní, resp. dolní části těla. Proud ve více frekvencích generuje tzv. multifrekvenční BIA (BIA 2000 M), která při použití více frekvencí stanoví i obsah extracelulární tekutiny, buněčné hmoty (body cell mass), extracelulární hmoty (extracellullar mass) apod. Jednotlivé typy přístrojů se liší v ceně, především podle softwarového vybavení.

Lépe než množství tuku v těle předpovídá riziko vzniku metabolických a oběhových komplikací obezity (diabetes mellitus II. typu, hypertenze apod.) množství nitrobřišního (intraabdominálního, viscerálního) tuku. Nejjednodušší metodou ke stanovení obsahu viscerálního tuku je měření obvodu pasu. Arbitrární hodnoty obvodu pasu ve vztahu ke vzniku komplikací obe zity jsou uvedeny v tabulce 4.

Tab. 4. Distribuce tuku podle

obvodu pasu (cm)

Riziko vzniku metabolických

a oběhových komplikací

spojených s obezitou*

Zvýšené Vysoké

Muži ł 94 ł 102

Ženy ł 80 ł 88

*(WHO, 1997)

Pro použití u naší populace jsou vhodné především vyšší hodnoty, spojené s vysokým rizikem vzniku komplikací. Dříve často používaný poměr pas/boky (waist to hip ratio, WHR) se již nepoužívá. Další antropometrickou metodou je měření sagitálního rozměru břicha ve výši L4/5 pelvimetrem. Její přesnost odpovídá měření obvodu pasu. Přesnější stanovení obsahu viscerálního tuku lze provést pomocí CT nebo NMR, ale v běžné praxi se tyto metody nepoužívají. Stanovení hmotnosti, hmotnostního indexu (BMI) a obvodu pasu by mělo být základním vyšetřením, které se provádí u každého pacienta vyšetřeného v ambulanci praktického lékaře nebo v ambulancích lékařů interních oborů.

Ilustrační fota Vladimír Brada

Tab. 1. Klasifikace obezity a jejích rizik podle BMI

Klasifikace BMI Riziko komplikací obezity

Podváha < 18,5 Nízké (riziko jiných chorob)

Normální váha 18,5 – 24,9 Průměrné

Zvýšená váha Ł25

Nadváha 25 – 29,9 Mírně zvýšené

Obezita I. st. 30 – 34,9 Středně zvýšené

Obezita II. st. 35 – 39,9 Velmi zvýšené

Obezita III. st. ł40 Vysoké

WHO, 1997

Tab. 2. Anatomické umístění měřených obvodů těla

Obvod Místo měření

Krk Ve výši jazylky

Hrudník Ve výši poloviny sterna, pod lopatkami

Pas V poloviční vzdálenosti mezi dolním okrajem žeberního oblouku

a crista iliaca (horní okraj lopaty kosti pánevní)

Boky Ve výši maximálního vyklenutí glutea

Stehno Ve výši gluteální rýhy, horizontálně

Lýtko Ve výši maximálního obvodu

Tab. 3. Anatomické umístění měřených subkutánních řas (podle Pařízkové)

Řasa Místo měření

Tvář Horizontální řasa ve výši poloviny tragu

Krk Vertikální řasa nad jazylkou

Hrudník I Šikmá řasa ve výši přední axilární řasy

Triceps Vertikální řasa nad tricepsem ve výši poloviny vzdálenosti mezi acromion

a olecranon

Subskapulární Šikmá řasa pod dolním úhlem lopatky

Hrudník II Šikmá řasa ve výši 10. žebra ve střední axilární čáře

Břicho Šikmá řasa v polovině vzdálenosti mezi spina iliaca superior

anterior a pupkem

Stehno Vertikální řasa nad patellou

Lýtko Vertikální řasa pod podkolenní jamkou

Ohodnoťte tento článek!