Milostné jiskření na pracovišti

Kolektivy složené z mužů a žen v sobě téměř vždy nesou zárodky erotických jisker. Ty mohou být zdrojem požárů komplikujících práci týmu i soukromý život jejich aktérů. Tam, kde smrt každodenně nahlíží lidem přes rameno, mají milostné jiskry snadnější práci.

Oblíbené seriály ze zdravotnického prostředí se milostnými zápletkami doslova hemží, ono také ponechat jen dramatické „Ztrácíme ho! Naskočil! Máme vyhráno!“ doplněné záběry do obnažených vnitřností by byla dost otrava. Vydáte-li se ovšem mezi skutečné sestřičky s dotazem na tělo, zda v práci podobné situace opravdu zažívají, moc jim do hovoru není. Za předpokladu naprosté anonymity se však některé z nich přece jen nechaly přemluvit a z jejich výpovědí se skládá následující obraz. Jistě každá z čtenářek k němu může dopsat svůj příběh a svá řešení.

Láska a smrt

Je samozřejmě velký rozdíl, zda pracujete na obvodě nebo na jednotce intenzivní péče, dialýze či koronární jednotce. Takzvaná „akční oddělení“ mají přece jen jinou dynamiku a adrenalinový náboj, navíc v těchto oborech pracuje mnohem více mužů. Služby jsou náročné, nikdy se nedá předpokládat, co se stane a jak to dopadne, což samozřejmě vyvolává napětí. A způsob, jakým se lidé po skončení práce uvolní, má mnoho podob. Milostné vztahy jsou jedním z nich. Je naprosto logické, že člověk pracující v blízkém kontaktu se smrtí hledá co nejintenzivnější známky života. I když medicína milostný akt už vcelku zdárně oddělila od jeho rozplozovací funkce, přece jen zůstává hlavním symbolem nového života. Při něm si nejlépe uvědomíme, že žijeme a že naše tělo je schopné být nejen zdrojem utrpení, ale i rozkoše. Intimní blízkost druhé osoby uklidňuje a zbavuje úzkosti.

Tělo v hlavní roli

„Začínala jsem na JIP, kde byl skvěle sehraný tým. Mezi lékaři a sestrami panovalo příjemné napětí, které mělo velký vliv na práci. Bylo totiž tvůrčí, každý se chtěl ukázat před druhými v tom nejlepším světle. Mělo však své hranice, které nikdo nepřekročil, i když by stačilo málo,“ vzpomíná 47letá Alena na své začátky ve zdravotnictví. Na pracovišti jiných oslovených sester k milostným sblížením o nočních službách docházelo a dochází, existují dokonce letité vztahy, v nichž však nejde o nic jiného, než o práci a o tělesný prožitek, milostné city tu nehrají prim. Prostě je třeba si nějak ulevit z prožitého stresu. Sestry, které jsou blízko smrti, ji vnímají jinak než ostatní lidé. Aby každodenní kontakt s ní vydržely, musejí být mnohem tvrdší. Romantiku si většinou moc nepřipouštějí, i když mezi prožíváním čtyřicetileté zkušené ženy a dívenky po maturitě je samozřejmě rozdíl. Zkušenosti sester pracujících na psychiatrických odděleních jsou poněkud jiné. Na psychiatrii se hraje víc o „duši“ než o tělo. Vztahy, které tu vznikají, častěji přerůstají do „chození“ a mnohdy končí manželstvím.

Jsme jenom lidé

Alena se trochu zdráhá říct nahlas svůj názor, že milostné vztahy na pracovišti nemusejí být vždy kontraproduktivní. Pokud se setkají dva vzdělaní lidé se zdravým sebevědomím, rozumem a slušným charakterem, zpravidla si navzájem neublíží. A setkání s neřádem na té či oné straně dost často bývá vstupenkou do pekel. Většinou však prozrazení „pletek“ nadělá v týmu paseku. Mezi sestrami okamžitě vzplane řevnivost a cíleně jdou po „vyvolené“, hledají její chyby i to, v čem ji lékař preferuje.

Kolektiv se zpravidla rozdělí na dva tábory. Provinilá sestra se u jedné části octne na pranýři, druzí s ní jdou do koalice, ať už z přátelství nebo z prospěchářství. Velmi často musí opustit pracoviště. „Zažila jsem i případ, kdy kolegyně kvůli vztahu s lékařem zahodila nadějný profesní růst,“ říká Alena. Vztahy se navazují nejen mezi lékaři a sestrami, ale také mezi lékaři navzájem. I poměr dejme tomu primářky a řadového lékaře může v kolektivu rozpohybovat laviny emocí, které všem znepříjemní práci. Zkrátka, na emoce jsme krátcí a představa, jak ze života utrhneme jenom to, co nám v danou chvíli prospěje, aniž by nás dohnaly vlny, které se tím spustí, je poměrně nereálná.

Příště si přečtete … Kritika se špatně polyká

Jen málo lidí dělá chyby ze zlé vůle, proto také na kritiku často reagujeme podrážděně. Jenže ve zdravotnické profesi může chyba z nepozornosti ohrozit zdraví i život pacienta. V únorové Sestře si přečtete, jak správně chyby vytýkat, jak kritiku přijímat a jak se vůbec vyrovnat se zodpovědností za lidské životy.

—- Pracovní vytíženost zdravotníků s sebou nese riziko, že hledají partnery v práci, protože mají málo příležitostí seznámit se jinde. Sestry, které zažily vztah s lékařem, nebo v něm dosud žijí, radí těm nezadaným: Snažte se o co nejčastější kontakty s lidmi z jiných profesí, prostě lovte v jiných vodách! Zdravotníci spolu totiž nejčastěji mluví o chorobách a patologiích, jejich životu trochu chybí barevnost, kterou do ní může vnést partner s odlišným povoláním. O tom, jak komplikovaný je život lidí, kteří oba mají povinnost sloužit noční, nemluvě.

NA „HARAŠENÍ“ PAMATUJÍ PARAGRAFY

Novela Zákoníku práce č. 46/2004 Sb. definuje sexuální obtěžování poněkud obtížně stravitelným právnickým jazykem takto: „Sexuálním obtěžováním se rozumí jednání sexuální povahy v jakékoli formě, které je buď dotčeným zaměstnancem oprávněně vnímáno jako nevítané, nevhodné nebo urážlivé a jehož záměr nebo důsledek vede ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo k vytváření nepřátelského, ponižujícího nebo zneklidňujícího prostředí na pracovišti, nebo jednání sexuální povahy, které může být oprávněně vnímáno jako podmínka pro rozhodnutí, které ovlivní výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů.“ Přístup Čechů k tomuto problémy lze vyčíst z humorného překladu anglického termínu „sexual harassment“ jako sexuální harašení. Zatímco v USA vám kolega pro jistotu nepřidrží dveře, aby náhodou „nezaharašil“, v české společnosti řada lidí sexuální obtěžování často vnímá jako zbytečně přeceňovaný problém. Ostatně záleží vždy na každém jednotlivci zda určité chování považuje za obtěžování či nikoli. Někoho smrtelně urazí lechtivý vtip, jiný bere plácnutí přes zadek jako výraz uvolněné a přátelské komunikace na pracovišti. Důležité je vyjasnit si včas, co komu vadí, a respektovat hranice všech členů pracovního kolektivu.

SESTRA INA JE DNES JINÁ

V každém ročníku zdravotní školy se vždy našla alespoň jedna studentka, která by do dotazníku „Proč jsem se stala sestrou?“ musela po pravdě napsat „Protože si chci vzít doktora“. „Lovkyně“ se najdou i mezi dnešními adeptkami sesterského povolání a stejně jako jejich předchůdkyně udělají pro své předsevzetí všechno. Starší sestry však potvrzují, že pokorný pohled laních očí sestřičky Iny už patří jen do seriálu Nemocnice na kraji města. Dřív byly sestry vystaveny většímu drilu a vychovávány jako pokorné služebnice lékaře. Dnešní absolventky jsou zkušenější, jsou vychovávány více jako týmové partnerky a nenechají si tolik věcí líbit. Také lékaři jsou vzhledem k novele zákoníku práce, zahrnující paragraf o sexuálním obtěžování, mnohem víc ve střehu.

Ohodnoťte tento článek!