Minority – stáří a smrt

„Až sestry pochopí a uplatní etické principy ve všech oblastech transkulturní péče, dosáhneme jednoho z největších humánních cílů ošetřovatelství,“ řekla Madeleine Leiningerová, zakladatelka oboru transkulturní ošetřovatelství. Migrace lidí se co rok zvyšuje a také v ČR přibývá různých národností, etnik a kultur. U nás patří mezi nejpočetnější romské a vietnamské etnikum. Autorka článku popisuje výsledky výzkumu zaměřeného na to, jak se v ČR chovají minority – Asiaté a Romové – k příslušníkům svých rodin ve stáří a jak jejich tradiční způsob života ovlivňuje poslední chvíle jejich blízkých.

SUMMARY

As Madeleine Leininger, the founder of the transcultural nursing said: „When nurses understand and implement ethical principals in all parts of transcultural care one of the main humane goals of nursing will be achieved.“ With increasing migration different nationalities, ethnic and cultures groups are coming into Czech Republic. Among the most common are the Roms and the Vietnamese. The author of the article presents the results of the study aimed at behavior of the representatives of these groups towards their elderly family members and how their lifestyle influences the last moments of their life.

Tradiční způsob života se všemi historickými i moderními prvky, které ho naplňují, maximálně ovlivňuje chování každého jedince, což se samozřejmě znatelně projevuje i v ošetřovatelské péči. Zdravotnický personál by si měl být vědom odlišného chování příslušníků jednotlivých národností a etnik. Vietnamci tvoří v České republice třetí nejpočetnější minoritní skupinu.

Počet Vietnamců s trvalým a dlouhodobým pobytem nad 90 dnů ke dni 31. 12. 2005 byl 36 832. Podle odhadů žije v ČR na 160 000-250 000 Romů, ale v roce 1991 (při sčítání lidu), kdy se mohli k romské národnosti přihlásit, to udělalo pouze 33 000 z nich. (Český statistický úřad, 2006)

Zástupci Světové zdravotnické organizace (World Health Organization, WHO) se sešli 28.-30. března 1994 v Amsterodamu a schválili „Principy práv pacientů v Evropě: všeobecný rámec“. Jde o soubor zásad podporující uplatňování práv pacientů v členských státech EU. Na několika místech je zde zmíněn požadavek respektování specifik chování pacienta při poskytování zdravotní péče, která vyplývají z odlišného způsobu života v zemi, odkud pochází.

Morálka, informace, důstojnost

V úvodu dokumentu „Principy práv pacientů v Evropě: všeobecný rámec“ se například v oddílu 1), bod 5, říká: „Každý má právo, aby byly respektovány jeho morální a kulturní hodnoty, náboženské a filozofické přesvědčení.“ V oddílu 2), bod 4, je zdůrazněno: „Informace se musejí pacientovi podávat způsobem, aby je dokázal pochopit, je nutné omezit na minimum technické terminologie.

Pokud pacient neovládá jazyk, v němž se s ním komunikuje, je třeba zajistit vhodný překlad.“ V oddílu 5), bod 8, pak stojí: „Pacienti mají právo, aby se s nimi zacházelo důstojně a s respektem k jejich kultuře a žebříčku hodnot.“ (Kutnohorská) Zdravotnická péče poskytovaná cizincům je sice v České republice regulována speciálními zákony, které musejí zdravotníci znát a v praxi dodržovat, ale v každodenní praxi se vyskytují specifické situace, které mohou být předmětem případných konfliktů, sporů i žalob. Jde např. o některé specifické požadavky či rituální praktiky, na které naši zdravotníci nejsou připraveni.

Cíle výzkumu

Na toto téma jsem v roce 2007 s pomocí doc. PhDr. Valérie Tóthové, Ph. D., R. N., vypracovala výzkum, jehož prostřednictvím jsem chtěla zjistit specifika v poskytování ošetřovatelské péče u asijské a romské menšiny pro jejich využití v profesionální péči. Práce by mohla být impulzem k mnohem hlubšímu přemýšlení o nutnosti aplikace multikulturního ošetřovatelství do praxe.

Prostřednictvím této studie jsme se pokusily alespoň částečně uceleně přiblížit romskou a vietnamskou kulturu. Dále jsme se snažily stručně charakterizovat zvláštnosti a odlišnosti těchto kultur a přinést aktuální a srozumitelný přehled této problematiky. Rovněž jsme vycházely z praktických zkušeností s několika klienty, na jejichž ošetřování jsme se podílely. Sledovaný soubor Zkoumaný soubor byl složen z dvanácti klientů – šesti Romů a šesti Vietnamců trvale žijících v Českých Budějovicích.

Použitá metodika

V empirické části jsme použily kvalitativní výzkum. Metodou strukturovaného rozhovoru jsme získávaly informace o některých momentech poskytování ošetřovatelské péče o jedince dvou základních souborů, a to u vietnamské a romské minority v životní etapě stáří a v doprovázení ke klidné smrti.

Také jsme se seznamovaly s tradičními způsoby péče o staré jedince příslušných kultur. Rozhovory jsme rozdělily do dvou skupin. Otázky A v prvním souboru byly sestaveny pro romskou komunitu. Otázky B ve druhém souboru pro vietnamskou komunitu. Rozhovor A byl sestaven ze 13 otázek, rozhovor B obsahoval 14 otázek. Rozhovory byly anonymní.

Poznatky z výzkumu

Otázka č. 1: „Má romská kultura ošetřovatelská specifika v péči o staré lidi?“ Odpovědi se lišily podle věku dotazovaných. Staří Romové by své blízké nikdy do domovů důchodců nebo na oddělení následné péče nedali. Vždy by se o ně starali doma. Pokud by oni nebyli schopni o své blízké pečovat, postarala by se mladší generace.

Mladší generace Romů se však shoduje v tom, že své staré blízké by „uložila na oddělení následné péče nebo do domova důchodců“. Pokud je někdo z rodiny nemocný, zbytek rodiny zůstává v jeho těsné blízkosti. Starší generace Romů je ochotna jet za svým příbuzným i do zahraničí jen pro to, aby ho viděla a nabídla mu pomoc.

Výsledek našeho výzkumu se tedy neshoduje s Kateřinou Ivanovou: „…pro tradiční romskou rodinu je nemyslitelné dát děti do dětského domova nebo rodiče do domova důchodců…“ (Kateřina Ivanová je spoluautorkou první ucelené učebnice multikulturního ošetřovatelství v České republice, přičemž první díl – viz literatura – je zaměřen zejména na teoretická a metodická východiska a problematiku struktury kulturně shodné péče v ČR). O staré, nemocné lidi by v domácím prostředí pečovalo 5 (83 %) respondentů. Své blízké nemocné by umístil 1 respondent (17 %) do domova důchodců nebo do LDN.

Otázka č. 2: „Má romská kultura ošetřovatelská specifika v doprovázení ke klidné smrti?“ Romové berou smrt jako součást života, nebrání se jí, nebojí se jí. Většina respondentů by si vzala umírajícího do domácí péče, aby byla rodina pohromadě. Pečovali by o něj do jeho skonu. Komplexní ošetřovatelskou péči by zastávaly ženy, které to mají za úkol bez ohledu na pohlaví umírajícího. S nemocným se loučí celá rodina a to, jak loučení probíhá, určuje hlavně umírající.

Rodina se snaží vyplnit všechna jeho přání. Výsledek našeho průzkumu se neshoduje s Kateřinou Ivanovou, která uvádí: „…Romové pociťují značný strach z bolesti a smrti.“

Otázka č. 3: „Pečovali by vždy Romové o své umírající doma?“ Výsledek – v odpovědích na tuto otázku se respondenti shodovali. O své umírající příbuzné by Romové pečovali doma až do jejich smrti. V péči by se střídala rodina jak blízká, tak vzdálená.

Otázka č. 4: „Respektuje vietnamská kultura stáří, staré lidi?“ Všichni respondenti odpověděli, že ke starým lidem se musejí chovat s respektem a úctou. Výsledek

Otázka č. 5: „Má vietnamská kultura ošetřovatelská specifika v péči o staré lidi?“ V odpovědích na tuto otázku se respondenti mírně rozcházeli. Polovina z nich by o své staré blízké pečovala doma a polovina by je umístila do domova důchodců. Respondenti dodávali, že pokud by umístili rodinného příslušníka do domova důchodců, pravidelně by za ním docházeli a podíleli by se na jeho ošetřování. Jeden v rozhovoru uvedl, že by záleželo na zdravotním stavu daného člověka.

V tomto výsledku se mírně rozcházíme s názorem Kateřiny Novákové (viz literatura), která se specializuje na problematiku vietnamských imigrantů do České republiky a říká: „Kromě správného chování obnášela synovská oddanost péči o nemocné nebo staré rodiče.

Děti byly povinny vynaložit veškeré prostředky a úsilí, aby rodičům poskytly veškerou péči a pohodlí, a to i na úkor osobního štěstí.“ Výzkumem bylo zjištěno že, 4 respondenti (45 %) by o své blízké pečovali doma, 1 respondent (11 %) by se o umístění rozmýšlel podle zdravotního stavu svého blízkého. 4 dotazovaní (44 %) by umístili své blízké do domova důchodců nebo nemocničního zařízení.

Literatura
Cizinci v České republice. Praha, Český statistický úřad, 2006. (online). (citováno 2006-04-27) Dostupné na www.czso.cz/ciz/ cizinci.nsf/i/počet_cizincu_v_cr
Respektování zvláštností verbální a neverbální komunikace v ošetřovatelské péči o vietnamskou minoritu. Tóthová, V. In: Ošetřovatelství v pohybu: Sborník konference 1. příbramské ošetřovatelské dny. SZŠ a VOŠ zdravotnická, Příbram 2006. 278-282 s.
Multikulturní ošetřovatelství I. Ivanová, K., Špirudová, L., Kutnohorská, J. Praha, Grada Publishing 2005. 248 s.
Etické aspekty komunikace v multikulturním ošetřovatelském přístupu. Kutnohorská, J. Praha, Sestra 2003, roč. 13, č. 5, s. 10-11.
Vietnamská rodina – synovská oddanost. (on-line) 2005 Nováková K. (cit. 2006-04-27) Dostupné z www.klubhanoi.cz

Mgr. Adéla Holubová, Nemocnice Tábor a. s., INT 1 – gastroenterologie ( kotikovadela.holubova@seznam.a@cls.cz) vedoucí práce – doc. PhDr. Valérie Tóthová, Ph. D., R. N.

Ohodnoťte tento článek!