Mobbing ve zdravotnickém prostředí a možnosti jeho prevence

Korektní vztahy na pracovišti jsou předpokladem vyšší spokojenosti zaměstnanců, kteří tak podávají lepší výkon. Také ve zdravotnictví jsou jedním z hlavních předpokladů pro poskytování kvalitní ošetřovatelské péče, čímž se zvyšuje spokojenost klientů. Mezi jeden z nejzávažnějších konfliktů na pracovišti patří mobbing.

mobbing

Pojem mobbing byl poprvé použitý v roce 1982 německým psychologem Heinzem Leymannem, který začal problematiku „mobbingu“ zkoumat v 80. letech minulého století. Mobbing definují Capponi a Novák (1996, s. 73) jako systematický, cílevědomý, a především opakovaný útok na určitou osobu, využívající přitom degradující přístup, nadměrnou kritičnost, zesměšňování, menší či větší intriky.
Mobbingu se dopouští jedinec anebo skupina osob a zahrnuje různé činnosti, přičemž je možné tyto činnosti pozorovat minimálně v průběhu 6 měsíců v pravidelných intervalech alespoň jednou týdně.
Balogová (2009) konstatuje, že je nevyhnutelné poukázat na rozdíl mezi mobbingem a šikanováním s poukázáním na jeho negativnější důsledky. Osoba, která zažívá mobbing, na to častokrát přichází pozdě, protože se může jednat o psychický teror, v tichosti probíhající podlé chování apod.
Mobberem může být jednotlivec, skupina nebo i celá organizace, jejíž hodnoty, normy vykazují určitou míru manipulace až agrese. Búgelová (2007) poukazuje na vybrané osobnostní charakteristiky mobberů a uvádí, že se často jedná o sociopaty, narcisty, rozdvojené osobnosti, emocionálně nestabilní jedince, neschopné vyjít s úspěšnějším kolegou.

Příčiny mobbingu

Příčinami mobbingu mohou být konkurenční tlaky, touha získat moc, závist anebo nenávist vůči jiné rase nebo národnosti a další důvody, projevující se nadměrnou kritičností, zesměšňováním a intrikami (Šoth, 2009).
Nejčastější příčiny mobbingu:
1. Stres z přetížení anebo špatné organizace práce: vedoucí ve snaze zalíbit se svým nadřízeným přiděluje práci bez minimálního ověření si, zda je tento objem vůbec zvládnutelný, případně ji přiděluje chaoticky, takže vznikají časové ztráty.
2. Málo práce: Tam, kde není co dělat, se vyhledávají činnosti, kterými se může stát i zábava na úkor kolegy. Také monotónní a jednotvárnou práci si někdo může „zpestřit“ pomluvami a intrikami.
3. Kvalita řízení: Pokud je morální profil řídícího pracovníka „narušený“, jestliže sám používá „podpásové údery“, pak lze těžko očekávat, že by tento vedoucí dokázal zabránit mobbingu.
4. Nezaměstnanost: Čím je v daném regionu méně pracovních příležitostí, tím více se v něm daří využívání pracovníka pod hrozbou propuštění. Zaměstnavatelé se snaží doslova vysát ze zaměstnance, co se dá, a zároveň spolupracovníci z obavy, že by také oni mohli být propuštěni, využívají i nečestné praktiky.
5. Pracovní prostředí: Jsou-li pracovníci soustředěni na malé ploše, když jednají s klienty, telefonují, je to samo o sobě stresující. V takových podmínkách může být proto extrémně zdůrazněný význam osobního teritoria, případně i zvýšená agrese (1).

Způsoby mobbingu

Postup na vyšší funkci v organizaci je založený kromě jiného i na „zásluhovosti“, což vytváří živnou půdu pro vznik mobbingu především tehdy, když je na obsazení jednoho pracovního místa více kandidátů. V takových případech převládá mobbing mezi stejně postavenými pracovníky a může mít různé podoby.

1. Šíření pomluv: Pomlouváním útočník podává nepravdivé informace o druhé osobě. Docílí se tím újmy na pověsti a sociální škody.
2. Izolace: Při mobbingu je kolega vyloučen z komunikace na neurčitou dobu (3).
3. Sabotování práce: Pokud je sabotována přímá práce, postižený se jeví v očích kolegů jako nespolehlivý, nepořádný, a ohrazujeli se, že to nezavinil, vzbuzuje dojem nedůvěryhodnosti. Jednat se může o zničení vykonané práce, ukrytí nachystaného materiálu na důležitou zakázku, zamlčení úkolu, který má oběť vykonat, a následné „nevinné“ ohrazování se, že vzkaz byl předán, přivlastnění si zlepšovacího návrhu oběti, přislíbení pomoci a následně její odmítnutí v časové tísni, aby se oběť ještě více trápila. Postoj ze strany kolegů a nadřízených je vnímán jako neúspěch a zpochybňování jeho odborné pracovní zdatnosti (2).
4. Znevažování schopností: Nejčastěji se jedná například o soustavné kritizování práce bez použití pochval, zbytečné nafukování drobných chyb a přisuzování jim nepřiměřeně velkého významu, ustavičné zpochybňování rozhodnutí toho druhého o pracovním postupu anebo volbě priorit, odsuzování práce předem k neúspěchu a zpochybňování odborné pracovní zdatnosti.
5. Poškozování soukromí a osobnosti: Jedná se o zvlášť citlivou oblast. Terčem útoků se mohou stát i nedostatky vzhledu, řeči, které skutečně nelze napravit. Mobbeři mohou jít až tak daleko, že například tělesně postiženému přidělí práci, na kterou fyzicky nestačí. Zveřejňování soukromí je také velmi bolestivé, protože oběť se cítí trapně, jsou-li v kolektivu přetřásány její rodinné záležitosti (4).
6. Poškození zdraví: V této oblasti se realizují více muži. Mobbingem se zde nesleduje přímé poškození oběti, ale její zastrašení, za účelem přinutit ji například opustit zaměstnání na vlastní žádost. Nejednou takové jednání vypadá jako žert – podražená noha, předmět „náhodou“ spadlý na nohu oběti, přidání laxativ do nápoje apod.
7. Sexuální obtěžování: Tím rozumíme eroticky laděné chování anebo návrhy jedné osoby, které druhá strana neopětuje, ale navíc i odmítá. Je tu důležité rozeznat rozdíl mezi vyjádřením sympatie a skutečným obtěžováním, což může mít různé formy (2).

Oběti mobbingu

Všeobecně lze konstatovat, že oběti mobbingu většinou splňují některé z následujících charakteristik:
* oběťmi útoků jsou velmi často ti zaměstnanci, kteří se mimořádně angažují v chodu společnosti – vytvářejí totiž pocit závisti a žárlivosti mezi kolegy,
* zaměstnanci, kteří pracují pro firmu jako by pracovali pro sebe – to znamená lidé s profesní hrdostí,
* podporovatelé lidských práv, důstojnosti, respektu a spravedlnosti,
* lidé méně se zúčastňující skupinové dynamiky „zábav na úkor práce“.

To ale neznamená, že oběti nemohou mít jinou osobnost anebo že výše zmíněné osobnostní typy se musejí nutně stát oběťmi mobbingu. Příčina je dána pouze zřídka osobností oběti. Jde spíše o náhodný – účelový výběr oběti ze strany mobbera (3).

Následky mobbingu

1. Následky pro společnost: Lze je vyjádřit pouze penězi, ztrátou pracovní síly a pracovního času. Oběti mobbingu jsou často práceneschopné, protože stres z práce, respektive pracovního prostředí, podporuje vznik jiných chorob a oslabuje organismus.
2. Následky pro firmu: Přítomnost mobbingu následně zhoršuje psychosociální prostředí v celé firmě, protože tato aktivita se netýká jen uzavřené skupiny lidí, ale mohou ji pocítit i ostatní pracovníci. V důsledku špatného pracovního prostředí dochází i k vyšší fluktuaci zaměstnanců, nedostatku motivace a zvyšování produkčních nákladů.
3. Následky pro jedince, který je obětí mobbingu: Psychický teror na pracovišti vede k úplnému duševnímu a tělesnému vyčerpání (4).

Následky mobbingu je možné rozdělit do dvou hlavních skupin:

* psychické následky: deprese, poruchy koncentrace pozornosti, pochybnosti o sobě, stavy úzkosti až po psychiatrické syndromy s myšlenkami na sebevraždu,
* psychosomatické následky: poruchy činnosti srdce a krevního oběhu, svíravé pocity při dýchání, bolesti hlavy, šíje a zad, kožní onemocnění, nemoci zažívacího traktu, zhoršení zraku, vysoký krevní tlak, nechutenství anebo naopak bulimie apod.

Důležitá je prevence jako nejúčinnější prostředek eliminace tohoto nežádoucího jevu na pracovišti. Prevence mobbingu spočívá v dodržování několika základních pravidel:

* informovanost, otevřenost anebo vzdělávání zaměstnanců,
* vhodný způsob řešení konfliktů (právní výchova, tréninky asertivního chování), aby zaměstnanci sami dokázali posoudit závažnost svého chování, adekvátně reagovali na různé podněty anebo se od nich odpoutali,
* systém účinných opatření proti možnému mobbingu (vypracovaný na pracovišti),
* jasně definovaná pravidla chování na pracovišti (buď v podobě etických kodexů, případně jiné formy vnitropodnikových předpisů, na základě kterých by zaměstnanci vnímali tyto normy jako závazné a díky nimž by bylo možné vyžadovat jejich dodržování anebo postihovat jejich porušení).

Interpretace výsledků výzkumu

Výzkumný problém: Mají sestry základní informace o mobbingu a je možný jeho výskyt ve zdravotnických zařízeních?
Místo a čas realizace výzkumu: Šetření jsme realizovali dotazníkovou metodou v prosinci 2009 na vybraných odděleních nemocnic Východoslovenského regionu na souboru 70 respondentů (sester).

Vyhodnocení vybraných položek výzkumu

1. Pojem mobbingu, znalost pojmu: V námi realizovaném šetření oslovení respondenti měli základní informace o mobbingu. Mobbing jako pojem znalo 93 % oslovených respondentů, pro 7 % byl pojem mobbingu neznámý.

2. Jací lidé jsou častými oběťmi mobbingu? Pohled na oběti mobbingu byl různorodý, ale nejčastěji uváděnými byli mladí pracovníci, introverti, podle většiny dotázaných jsou mobbingem častěji ohroženy ženy než muži. Lze konstatovat, že výsledky jsou porovnatelné s výzkumem Balogové (2009), ve kterém respondenti ještě jako rizikovou skupinu pro mobbing uváděli staré a osamělé.

3. Setkali jste se vy osobně s některými projevy mobbingu na vašem pracovišti? Problematika mobbingu je komplikovaná, citlivá, subjektivně velmi často vnímaná nepřesně, to znamená, že výsledky byly touto skutečností ovlivněné. Z celkového počtu oslovených respondentů 30 % z nich konstatovalo osobní zkušenost s mobbingem, 30 % respondentů se nedokázalo k této otázce vyjádřit, 40 % uvedlo, že se s mobbingem na pracovišti nesetkali.

4. Proč se domníváte, že jste se osobně stali obětí mobbingu? Nesporně důležitou otázkou, která souvisí s mobbingem, je otázka příčinné souvislosti. Zjišťovali jsme, proč v jejich případě došlo k projevům mobbingu. V úvahách nad možnými determinanty se objevily organizační změny ve zdravotnických zařízeních a s tím související strach ze ztráty zaměstnání, který na odděleních vyhrocuje napětí, jako další uváděli povahové rysy (introvert), což bylo zarážející, prvky mobbingu pocítily sestry tehdy, když začaly studovat a tím si zvyšovaly kvalifikaci.

5. Jaké konkrétní projevy mobbingu jste zažili? Sestry (respondenti) v této otázce uváděly až v 78 % neustálé kritizování práce ze strany nadřízených, respektive kolegů, 17 % oslovených konstatovalo, že se jednalo o pomluvy, útoky na soukromí, 5 % má zkušenosti se sexuálním obtěžováním (tyto výsledky se vztahují na sestry, které mají zkušenosti s mobbingem).

6. Jaký postoj byste zaujali při zjištění, že je vám na pracovišti ubližováno? Mobbing je projevem neetického a nekorektního chování a významně ovlivňuje sebehodnocení a sebeúctu jedince. Vycházejíce z těchto skutečností sestry velmi často uváděly, že pokud by to bylo možné, nejraději by změnily zaměstnání (89 %), jednat s nadřízenými by se pokusilo 11 % respondentů.

7. Psychosomatické obtíže v souvislosti s mobbingem. Odpovědi respondentů v případě této otázky byly následující. Z hlediska psychosomatických obtíží dominovaly – bolesti hlavy, poruchy spánku, hypertenze, deprese, nechutenství.

8. Jaké jsou podle vás konkrétní možnosti prevence mobbingu na pracovišti? 6 % dotázaných respondentů se domnívá, že nejlepší prevencí by měly být jasně a přesně stanovené kompetence a adekvátní materiální ohodnocení sester – 44 % oslovených.

Diskuse

Mobbing se jeví jako závažný psychologickoetický problém. Řada výzkumů realizovaných na pracovištích poukázala na skutečnost, že je mobbing bohužel realitou. Většina respondentů zařazených do výzkumu realizovaného v roce 2003 (Ondriová, Fertaľová) ve vybraných zdravotnických zařízeních pojem mobbingu znala, což je znepokojující, setkali se (sice v menším počtu) s projevy agrese na pracovišti.

Ve výzkumu realizovaném v roce 2009 na vybraných pracovištích Prešovské fakultní nemocnice respondenti konstatovali, že mobbing významně narušuje kvalitu života, přináší somatické obtíže v podobě poruch spánku, migrény, hypertenze a dalších komplikací.

Balogová (2009) uvádí, že nebezpečí mobbingu v bioetickém kontextu spočívá v tom, že mobbing s sebou přináší narušení autonomie osobností, manipulaci a destruuje integritu jedince. Zároveň přináší i velké morální a materiální škody. Zároveň konstatuje, že možným řešením je uplatnění asertivity jako základní metody, proinfo které si jedinec chrání svá práva a zároveň nenarušuje práva jiných.


O autorovi: PhDr. Iveta Ondriová, Ph. D., ing. Jarmila Dučaiová, Fakulta zdravotníctva PU v Prešove (ondriova@unipo.sk)

Ohodnoťte tento článek!