Močová inkontinence – teorie a praxe

Inkontinence se týká lidí v různém věku bez ohledu na pohlaví či společenský původ. Je to symptom vícero chorobných stavů, který pro člověka představuje neustálý stres a zhoršení kvality života. Světová zdravotnická organizace rozhodla, že bude klasifikovat inkontinenci jako sociální chorobu.


SOUHRN: Inkontinence moči dosahuje ve většině evropských zemí prevalence 10 až 58 % a má významný vliv na kvalitu života. Důležitou úlohou zdravotnických pracovníků je vzdělávací a osvětová činnost, vedoucí ke zvýšení povědomí o možnostech léčby, absorpčních pomůckách a úpravě životního stylu.
Klíčová slova: inkontinence, únik moči, mikční denník, zdravotnické pomůcky


Inkontinence moči znamená jakýkoli mimovolný únik moči. Močová inkontinence je jedním z nejčastějších zdravotních problémů populace. Inkontinenci dělíme na základě různých kritérií. Nejrozšířenější dělení je vypracované výborem pro standardizaci mezinárodní organizace ICS (International Continence Society):

* celková – kontinuální a nečekané vylučování moči, příčinou může být poranění močového svěrače anebo neurologická porucha,
* stresová – únik více než 50 ml moči při náhlém zvýšení intraabdominálního tlaku, např. při kašlání, kýchaní, smíchu, příčinou může být ochablé svalstvo pánve, věk atd.,
* urgentní – únik moči po náhlém silném nutkání na močení, vyvolaný mimovolnou kontrakcí detruzoru, pacient není schopen zastavit močení po jeho započetí, nejčastější typ inkontinence ve stáří, urgentní inkontinence se odlišuje od stresové tím, že se moč vylučuje kdykoli, nejen po námaze, příčinou mohou být cystitidy, neurologická onemocnění, ledvinové kameny a nádory,
* smíšená – nekontrolovaný únik moči při fyzické námaze, kýchání, smíchu, kašli, spojený s pocitem nutkání na močení,
* funkční – mimovolné, nepředvídatelné vyloučení moči, definována je jako inkontinence, která přetrvává následkem fyzických anebo duševních poruch,
* reflexní – mimovolné močení vyskytující se v pravidelných intervalech po dosažení určitého objemu močového měchýře (Kozierová a kol., 2004),
* noční – nekontrolovaný únik moči v průběhu spánku, tzv. noční pomočování,
* inkontinence z přetečení – každý nekontrolovaný únik moči způsobený přetečením měchýře (např. z důvodu zablokování jeho svěračů),
* extrauretrální – nekontrolovaný únik moči jinou cestou než močovou trubicí,
* nedefinovaná – inkontinence nezařaditelná do žádné jiné kategorie, často se takto označuje také inkontinence, která se vyskytuje u osob psychicky narušených, u kterých nedochází k žádné dysfunkci v oblasti močových cest (http://seni-sk.sk/).

Intenzita inkontinence může být různá bez ohledu na to, co je její příčinou. Výběr správných inkontinenčních prostředků a technik pomoci závisí na jejím stupni. Rozdělení inkontinence na stupně je orientační, vypracované na základě průměrného množství moči, které nekontrolovaně uniklo. V závislosti na množství uniklé moči rozlišujeme 3 stupně močové inkontinence:

1. stupeň – občasný únik moči po kapkách,
2. stupeň – častý únik moči, několikrát denně,
3. stupeň – trvalý únik moči, i vleže (Danys, 2010).

Diagnostika inkontinence

Diagnostika inkontinence moči je v podstatě jednoduchá. Podle doporučení ICS musí diagnostika inkontinence zahrnovat anamnézu. Při vyšetření je pozornost věnována charakteru a délce trvání příznaků, popisu samotného úniku moči, frekvenci úniku a okolnostem, v průběhu kterých k úniku moči dochází. Odhaduje se přibližné množství uniklé moči. Cíleně se pátrá po předcházejících operacích (břišních, pánevních a takových, které mohou vést k poškození inervace dolních močových cest), po onemocněních, která se mohou podílet na vzniku inkontinence (infekce močových cest, neurologická onemocnění, asthma bronchiale, fistula apod.). Pozornost je zaměřena na léčbu, kterou pacient dostává, i některé léky mohou přispívat ke vzniku anebo prohlubování inkontinence moči.

Další anamnestické otázky se týkají sexuálních a střevních funkcí, resp. dysfunkcí, a gynekologické anamnézy. Značný pokrok v diferenciální diagnostice inkontinence představují detailní dotazníky umožňující přesně charakterizovat subjektivní obtíže (Vargovčák, 2005). Při posuzování subjektivních obtíží je nutné brát v úvahu vliv inkontinence, resp. jejího dopadu, na každodenní život a jeho kvalitu. Důležitým pomocníkem v diagnostice je tzv. mikční deník, což je záznam příjmu a výdeje tekutin, nucení na močení a úniku moči, většinou vedený po dobu minimálně 24 hodin. K dalším diagnostickým vyšetřením patří: vyšetření moči, gynekologické a urologické vyšetření, USG, speciální urodynamické vyšetření. Všechna jsou prakticky nebolestivá a provádějí se ambulantně (Danys, 2010).

Léčba inkontinence

Léčba závisí na typu, stupni inkontinence a přidružených onemocněních. Dělíme ji na konzervativní a operační. Pacientům s lehčím stupněm inkontinence a vícero závažnými onemocněními, kde operace již není možná, je doporučována konzervativní léčba. K operační léčbě je přistupováno pouze po důkladném zhodnocení a určení přesné příčiny inkontinence moči. Důležitou úlohu sehrává při její léčbě úprava životního stylu a trénink močového měchýře. Cílem tréninku je návrat ke správnému fungování oslabeného svalu močového měchýře prostřednictvím kontrolovaného močení v určených hodinách a stupňovitého prodlužování přestávek mezi návštěvami toalety. Účinně může pomoci i sestava cviků zaměřených na posílení svalů pánevního dna, tzv. kompletní sestava Kegelových cviků, změna návyků při příjmu tekutin a při vyprazdňování močového měchýře nebo snížení tělesné hmotnosti. Léčba inkontinence je dlouhodobá, vyžaduje spolupráci řady specialistů a trpělivost pacienta, ale výsledný efekt podstatně zvýší kvalitu jeho života (Danys, 2010).

Využití zdravotnických pomůcek

Chirurgická ani farmakologická léčba nejsou řešením pro širokou skupinu pacientů. Právě pro tuto skupinu je výhodné použít zdravotnické pomůcky při úniku moči, případně i stolice. Tyto pomůcky rozdělujeme do tří skupin:

* obstrukční pomůcky – slouží na sevření močové trubice,
* sběrné pomůcky – odvádějí moč do sběrných sáčků,
* absorpční pomůcky – tyto pomůcky jsou v současnosti nejrozšířenější skupinou a patří sem vložky, plenkové kalhotky, podložky a vkládací plenky.

Při lehkém až středním stupni úniku moči se používají vložky. Při totální inkontinenci moči se u pacientů používají plenkové kalhotky, vkládací plenky a podložky pod nemocné, které jsou schopné zabezpečit pocit sucha a neutralizují pach. Kromě toho jsou tyto pomůcky plně prodyšné a umožňují pokožce dýchat, ta se pak nezapařuje a zůstává zdravá. Pomůcky jsou proplácené zdravotní pojišťovnou (Mrázik, 2010).

Péče o pacienta s inkontinencí

Reakce pacienta na inkontinenci je individuální. Ne vždy je možné ji úplně odstranit či vyléčit, ale i částečné zmírnění příznaků přispívá ke zlepšení kvality života postižené osoby. Podpůrnou úlohu, zvlášť v případech, kdy se kvůli neschopnosti pohybu pacient nedokáže sám o sebe postarat – imobilita anebo vysoký věk –, sehrává především rodina. Někdy pacientům s inkontinencí pomáhají i jiné osoby, které vykonávají péči, a to nejčastěji sestry nebo ošetřovatelé.

Základní oblasti, na které je soustřeďována péče:

* úprava prostředí a oděvu pacienta,
* zdravotnické pomůcky,
* péče o kůži pacienta,
* zabezpečení dostatečného příjmu tekutin,
* sledování výdeje tekutin a vyprazdňování – pomocí mikčního deníku,
* psychická a emocionální podpora,
* dostatek vědomostí pacienta a jeho rodiny,
* trénink močového měchýře,
* rehabilitace svalů pánevního dna (Šúryová, 2010).


Mgr. Ľubomíra Tkáčová1, Bc. Anna Dlugošová2 interní doktorandka, Katedra ošetrovateľstva FZaSP TU Trnava1, úseková sestra, Zariadenie pre seniorov Michalovce2

Močová inkontinence – teorie a praxe
Ohodnoťte tento článek!