Morbidní strach z tloušťky

Mentální anorexie a mentální bulimie jsou poruchy příjmu potravy vyznačující se nutkavými myšlenkami. Obě spojuje chorobný strach z tloušťky.


SOUHRN: Následující příspěvek volně navazuje na článek Nutkavé myšlenky a rituály, který byl v Sestře publikován v březnu 2009. První část článku je věnována problematice obsedantních poruch příjmu potravy, mezi které se řadí mentální anorexie a bulimie. V druhé části uvádí autorka kazuistiku pacientky trpící mentální anorexií.
Klíčová slova: mentální anorexie, mentální bulimie, obsedantně-kompulzivní porucha

SUMMARY: The article freely follows up on the article “Obsessive thoughts and rituals which was published in Sestra in March 2009. The first part of the article is dedicated to obsessive eating disorders, mental anorexia and bulimia. The second part presents a case study of a patient with mental anorexia.
Key words: mental anorexia, mental bulimia, obsessive compulsive disorder


Dalšími pojítky těchto poruch jsou neustálé kontroly své tělesné hmotnosti, přísné diety, zneužívání projímadel a diuretik, usilovné cvičení a neurotické příznaky. V případě mentální anorexie lze u nemocných pozorovat výraznou podváhu, zatímco u mentální bulimie není extrémně nízká tělesná hmotnost pravidlem.

Mentální bulimie

Mentální bulimii provázejí nutkavé myšlenky na jídlo a paroxysmální (záchvatové) přejídání, které pacientky (muži trpí poruchami příjmu potravy spíše výjimečně) nevhodně kompenzují. Strach z tloušťky zahánějí vyvoláváním zvracení a zneužíváním laxativ ve velkém množství, čímž dochází k postupnému rozvoji závislosti na laxativech a někdy i trvalému poškození zažívacího traktu. U těchto pacientek se postupně rozvíjí deprese, dochází ke zhoršení společenského fungování a sociálnímu stažení. Záchvat přejídání je následován výčitkami a pocitem opětovného selhání a nenáviděním svého vlastního těla a fyzického vzhledu – pacientky se dostávají do „bludného kruhu“.

Osoby trpící mentální bulimií nebývají tak vyhublé jako anorektičky a jejich onemocnění může probíhat často dlouhou dobu nenápadně – bez povšimnutí i nejbližšího okolí. Z tohoto pohledu může být mentální bulimie dokonce nebezpečnější než její „sestra“ anorexie. Opakované a časté zvracení spolu s užíváním diuretik a laxativ vede k výraznému úbytku minerálů a stopových prvků, narušení elektrolytové rovnováhy a postupné poruše až selhávání vnitřních orgánů.

Léčba: Může probíhat ambulantně, ale v některých případech je nutná i hospitalizace. Pacientky zřídka přicházejí samy, obvykle necítí potřebu se léčit. U nemocných sledujeme přísně a podrobně příjem potravy, zvracení a provádíme kontrolní biochemické vyšetření – především hladinu minerálů. Důležitou součástí celkové léčby je psychoterapie, práce na zvyšování sebevědomí a respektu k vlastní osobě. Nesmíme podceňovat ani význam komunikace a spolupráce s rodinou.

Mentální anorexie

Hlavním projevem mentální anorexie je malnutrice a celková kachexie. Většinou jde o dívky pod 20 let. Poruchy příjmu potravy mají v současnosti velkou publicitu ve všech typech médií u nás i ve světě. Probíhají kampaně, ukazují se odstrašující příklady, jsou zveřejňovány portréty a výpovědi anorektiků, ale přes to všechno stále trvá zhoubný kult hubenosti. Dívky se, ve snaze být hubené a „krásné“ podle vzoru elektronicky upravených portrétů modelek v módních časopisech, snaží zhubnout a dosáhnout pro ně ideální hmotnosti, která je však ve skutečnosti hmotností jen těžko slučitelnou s životem. Nejprve se jedná o touhu rychle zhubnout jen pár kilo, ale ani po dosažení původního cíle nenastává uspokojení, a tak hubnou dál a dál.

Pacientky trpící mentální anorexií mají narušené vnímání vlastního těla, považují se neustále za nedokonalé a tlusté. Tento blud se nevyhýbá ani těm, kteří jsou pro nás na první pohled výrazně kachektičtí. Tělo začíná být vysílené a slabé, vytrácí se menstruace, vypadávají vlasy, dochází k poruchám trávení, rozvratu vnitřního prostředí. Celkově špatný fyzický stav doplňují obsedantní myšlenky – i malé množství požité stravy je nemocnou vnímáno jako veliký problém a hrozba přibrání na váze. Například jen snědení jednoho malého jablka může u anorektičky vyvolat velké výčitky svědomí, které vyústí v další a ještě přísnější cvičení a hladovění. Později se rozvíjí deprese a zvyšuje se hrozba suicidálního jednání. Odmítání jídla zdůvodňují nechutenstvím, ale ve skutečnosti se jedná o strach z tloušťky.

Léčba: Léčba může být ambulantní nebo hospitalizační. Pacientky obvykle léčbu zásadně odmítají – závažnost svého stavu nevnímají. Stejně jako u bulimie je hlavní složkou léčebného procesu psychoterapie a zainteresování celé rodiny. Cílem terapie je nárůst tělesné hmotnosti. Kontroluje se příjem potravy a zvracení. Někdy je nutná i medikamentózní léčba (anxiolytika, antidepresiva). Provádějí se kontrolní odběry (vnitřní prostředí, minerály). Pokud se anorexie včas nepodchytí a nezačne léčit, může skončit i smrtí pacienta.

Kazuistika

Žena, 49 let, přijata k hospitalizaci na doporučení ambulantního psychiatra k diagnostickému a terapeutickému pobytu s diagnózou mentální anorexie (na podkladě závažnější psychotické poruchy). Problémy začaly již v pubertě, otec ji psychicky i fyzicky týral. Vzhledem ke špatným vztahům s otcem komunikovala své problémy pouze s matkou. Vzájemný vztah jejích rodičů byl též velmi špatný – jejich každodenní hádky nakonec vyústily v rozvod. Pacientce bylo v té době 32 let. Pracovala jako úřednice, prodavačka, uklízečka a také lepila krabice. Pět let byla vedena na úřadu práce, což byl pravděpodobný zlom její životní linie a původ defektu osobnosti. V současnosti má plný invalidní důchod z psychické indikace.

Nikdy neměla vážnější vztah, styděla se a obávala se zklamání – odrazovalo ji špatně probíhající manželství rodičů. Nakonec si našla přítele přes inzerát, který však žije v jiném městě a navštěvují se jednou za 2–3 měsíce – byla by ráda, kdyby se vídali častěji. Společnému soužití však brání přítelovo zaměstnání a její nechuť stěhovat se do jiného města. Sexuální život spolu nevedou, jen se vzájemně navštěvují.

Pacientka žije s matkou. Než začaly problémy s jídlem, bylo soužití matky s dcerou bezproblémové. Snad jen občas matka dceři vyčetla, že se nevdala a nepřivedla na svět potomky.
Potíže s jídlem přicházely plíživě a trvají již několik let. Před příchodem do našeho zařízení již byla jednou hospitalizována na psychiatrii – tehdy zhubla až na 33 kg a díky soustředěné terapii dokázala přibrat 20 kg. Avšak po propuštění do domácího ošetření došlo k dalšímu 10kg úbytku hmotnosti a zhoršení psychického stavu. Nakonec se s matkou dohodly na tom, že si budou porce jídla vážit, dělit na poloviny a každá pak tu svou sní. Tímto způsobem dosáhla zvýšení hmotnosti.

Při přijetí uváděla úzkostné stavy, stěžovala si, že ji nic nebaví, nesoustředí se, trpí nespavostí a nemůže se zbavit myšlenek na jídlo. Ve společnosti, kde musí jíst, je nervózní a třesou se jí ruce. Jí jen proto, aby se společensky neponížila, a také proto, že ji matka nutí. Na jednu stranu uvádí strach ze samoty, kdyby její matka zemřela, ale zároveň uvažuje o tom, že by jí její smrt přinesla klid. Vytváří si rituály spjaté s jídlem (např. po jednom jídle si rovnou připravuje další chod), ale i jiné, které jsou typické pro obsedantně-kompulzivní poruchu (kontrola zavřeného plynu, vody, dveří apod.). Podle matky dcera vždy ráda vařila, ale připravené jídlo nejedla. To, co uvařila, nutila jíst matku, a to někdy i za použití násilí. Z těchto důvodů se matka dlouho bála propuštění své dcery z psychiatrické léčebny.
Podle psychologického vyšetření je pacientka spíše introvert, emočně nestabilní, nezralá, závislá, zvýšeně vztahovačná, trpí úzkostně depresivní poruchou, patrná je i obsedantně-kompulzivní symptomatika při schizoafektivní poruše.

Průběh hospitalizace: Při přijetí měla pacientka 56 kg a výšku 167 cm – uváděla, že by ráda zhubla 6 kilogramů. Na oddělení se rychle adaptovala. Lékař ordinoval medikamentózní léčbu kombinovanou s psychoterapií. Její zájmy byly omezené převážně na sledování hmotnosti. Po každém jídle cvičila (rychlá a vytrvalá chůze po oddělení). Sledovala ostatní lidi při jídle a měla radost z toho, když druzí hodně jedli. Někteří spolubydlící si stěžovali, že je do jídla dokonce nutí.

Obávala se propuštění a dlouho se bránila propustkám, neboť měla tendence nutit svou matku do jídla (viz výše), nakonec však návštěvy u matky zvládala… Byla emočně oploštělá, zapojovala se jen do jednodušších zájmových činností. Postupně se její stav zlepšoval, kompulze byly mírnější, jedla přiměřeně a po jídle se již nesnažila intenzivně cvičit. Při vyšetřeních se chovala spíše pasivně, bez většího zájmu, ale racionálně. Po dlouhodobé – téměř roční – hospitalizaci byla propuštěna v celkově stabilizovaném stavu a s tělesnou hmotností 80 kg do domácího ošetřování. Po propuštění musela i nadále užívat psychofarmaka a pravidelně navštěvovat ambulanci svého psychiatra.


O autorovi: Markéta Majerová, PL U Honzíčka, Písecká zdravotní a. s. (marketamaje@seznam.cz)

Ohodnoťte tento článek!