Můj příběh – cesta pralesem

10. 11. 2000 0:00
přidejte názor
Autor: Redakce


Od narození trpím poruchou imunity. Tato nemoc se nedá léčit. Musela jsem se s ní naučit žít. Léta ubíhala a já se své nemoci doopravdy nepoddávala. Musela jsem chodit na pravidelné kontroly. Nemocnice se stala tedy mým osudem.

Ilustrační foto Radim Beznoska

Jsou to asi tři roky, co mě přepadlo další onemocnění – tzv. hemolytická anémie. Tato nemoc se projevuje poklesem červených krvinek v těle člověka. Mé vlastní tělo se proti mně vzbouřilo, mé poslední zbytky fungující imunity začaly útočit proti vlastním červeným krvinkám. Je to jako vzpoura. Vzpoura proti mně. Jako když se ve válce rozhodne pár vojáků pro vzpouru, protože je už dál nebaví bojovat proti nepříteli. Nebo jako když se vzbouří posádka veliké lodi proti svému kapitánovi a vysadí ho na pustém ostrově. Ale já se vysadit nedám. To jsem si řekla a to také dodržím.

Na hemolytickou anémii jsem užívala spoustu léků. Nebylo to zrovna příjemné, ale dalo se s tím žít. Ano, život – „být či nebýt, žít či nežít?“ Toto řekl Hamlet již dávno před stovkami let. Já chci žít. To je jediné, co si přeji. Nic důležitějšího pro mě není.

Později se musely dávky léků zvyšovat, protože se mé onemocnění stále více zhoršovalo. Avšak s dávkami rostly i vedlejší účinky, a tak mně jednou lékaři oznámili, že se již nedá nic dělat. „Budeš muset podstoupit lehkou chemoterapii. Dáme ti pár kapaček cytostatik…“ Ne, to nemůže být pravda. Já jsem snad ve špatném snu, ze kterého se nemohu probudit. Od doktorů jsem zjistila, že chemoterapie má mnoho vedlejších účinků, které se však projevují jen při samotném užívání léků. Po léčbě se všechno upraví. Připravili mě na to, že mi asi vypadají vlasy. To bylo pro mě nejhorší, protože jsem měla své vlasy, které mi sahaly až po pás, velice ráda. Přesto mi dávali malou naději, že mi nevypadají buď vůbec, nebo jenom zčásti.

Bylo 20. září roku 1999. Přišel ten osudný den, po kterém jsem strávila v nemocnici bez několika týdnů celý půlrok. Před první kapačkou jsem se nechala ostříhat. Mé dlouhé kadeře padaly na zem. Připadala jsem si jako v té písničce: „Stříhali dohola, malého chlapečka…“ Avšak já jsem dohola nešla. Měla jsem jenom kratší mikádo. Když jsem ulehávala na nemocniční lůžko, opravdu jsem ještě netušila, co mě v budoucích chvílích čeká. První kapačka byla pro mě velice komplikovaná. Dostavila se žaludeční nevolnost a křeče po celém těle.

Když jsem odcházela po týdnu domů, přičemž mě čekala další infúze za měsíc, seznámila mě nemocniční učitelka zeměpisu s internetem. Začala jsem si prostřednictvím internetu dopisovat se spoustou lidí. A protože máme internet také doma, mohla jsem v tom pokračovat každý den. Vždy kolem deváté večer jsem se netrpělivě hnala k počítačové obrazovce. Bylo to pro mě něco nového. Nikdy jsem neměla mnoho kamarádů, kterým bych se mohla svěřit, se kterými bych si mohla otevřeně popovídat. S těmito lidmi to bylo jiné. Nikdo se vás na nic neptá, všichni jsou si rovni, ať jsou to dospělí nebo děti. Stala jsem se jedním z nich. Jedním ze zdravých lidí, kteří nic nevědí o nemocnici. I já jsem v křesle před počítačem zapomněla. Zapomněla jsem na všechna prožitá trápení.

Na jednom takovém chatu, kde si člověk může povídat tzv. v reálném čase, jsem se seznámila s klukem. Později jsem se dozvěděla, že se jmenuje Honza, je mu 21 let a i když nebydlí v Praze, tak tu alespoň pracuje. Byl mi hrozně sympatický, a tak jsem si s ním domluvila další schůzku na chatu. Od té doby jsme se pravidelně viděli na internetu. Později jsme si vyměnili mobilní čísla našich telefonů a začali si volat. Honza mi volal každý den, někdy i vícekrát za den. V těžkých chvílích v nemocnici mně opravdu moc pomohl, za což mu budu vděčná až do konce svého života. Dokonce se mnou po telefonu protrpěl i operaci, která mě kvůli komplikacím z podávaných léků postihla. Vždy, když mi zavolal, pocítila jsem na sobě jakousi úlevu. Už ten pocit, že tu je ještě někdo jiný, kdo mě chápe a chce mně pomoci, mě doslova hřál na srdci.

20. ledna jsem se s Honzou poprvé viděla. Ale asi se naše představy o tom druhém velice lišily, protože mně po dvou posledních zavoláních již přestal volat. Není totiž všechno zlato, co se třpytí. Stačí málo a všechno skončí. Stačí málo a vše je pryč. Avšak i přesto bych chtěla Honzovi moc poděkovat, že mi pomohl najít správnou cestu, že mě provedl tím nekonečným pralesem a dovedl na to správné místo. Nyní vím, co je v životě důležité. Naučila jsem se bavit tak, jako se baví obyčejní lidé.

V nemocnici jsem byla ještě kvůli zlomené noze až do 24. dubna 2000. Honza mně sice již nevolal, ale síla, kterou mi dodal dříve, se již neztratila. V nemocnici jsem se seznámila se Zdeňkem, který je můj velice dobrý kamarád. I když bydlí v jiné části naší republiky, jsme stále v kontaktu. Také on mi velmi pomohl.

Teď už vím, že jediné, co je na světě nejdůležitější, je zdraví. Bez něho by nebyl člověk člověkem, nebyl by ani život, ani láska. Radím vám – chraňte si své zdraví.

Betty Janáková (17 let)

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?

Byl pro vás článek přínosný?