Muž v profesi sestra

Profese sestry je společností chápána jako typicky ženské povolání, ve kterém je muž vnímán jako „nováček“. To však není zcela pravda, protože muž do profese sestry nejenže patří, ale je již od raného vývoje ošetřovatelství jeho součástí.

Pokud vzpomeneme Florence Nightingaleovou anebo Virginii Hendersonovou, většině sester či studentům ošetřovatelství se vybaví množství informací o těchto významných ženách, které jako jedny z mnohých ovlivnily dnešní ošetřovatelství. Avšak u jmen jako například Juan Ciudad anebo Walt Whitman pouze málokdo ví, že tito muži jsou stejně významní jako jejich ženské kolegyně.

A právě z důvodu, že se o mužích pracujících jako sestry dozvídáme pouze okrajově, ve společnosti převládá názor, že ošetřovatelství je povolání žen a muži jednoduše taková povolání vykonávat nedokážou, a pokud ano, tak jde buď o homosexuály, anebo muže, kteří si nedokážou vydobýt místo v „mužském světě“.

Jak to vidí historie?

Ačkoli v dnešní době v ošetřovatelské profesi ženy početně převyšují muže, ne vždy tomu tak bylo. Už v době starověkého Řecka byli pod vedením antického lékaře Hippokrata pro výkon ošetřovatelského povolání školeni muži. Ostatní svět však „nezaostával“ a již v roce 250 př. n. l. byla v Indii založena první formální škola ošetřovatelství, ve které se mohli vzdělávat výlučně muži, a to z důvodu, že pouze oni byli považováni za dostatečně „čisté“ pro toto povolání. V Římské říši se zpočátku o raněné a nemocné starali muži i ženy společně. Avšak po vzniku vojenských nemocnic – valetudinarií – přešla péče výlučně do kompetence mužů. O „zlaté éře“ mužů pracujících na pozici, kterou dnes nazýváme sestra, můžeme hovořit v období Byzantské říše, kdy nastal rozkvět nemocnic. Ošetřovatelství se v tomto období stalo specializovaným povoláním, které vykonávali většinou muži. Na začátku 16. století nastal hluboký úpadek ošetřovatelství. Toto období, nazývané také „Dark Ages“, trvalo až do radikální reformy ošetřovatelství, jejíž autorkou byla Florence Nightingaleová. Avšak tyto změny neměly za následek pouze vyzdvižení ošetřovatelství, ale i úbytek mužů v této profesi.

Nightingaleová totiž zastávala názor, že muži jednoduše nejsou pro toto povolání vhodní. Napsala o tom i v dopise z roku 1867: „Celá reforma ošetřovatelství doma a v zahraničí si zakládá na tom, aby byla odebrána všechna moc nad ošetřovatelstvím z rukou muže a byla vložena do rukou vzdělané ženy, a udělala ji tak zodpovědnou za všechno.“ Existovaly však i jiné faktory, které ovlivnily počet mužů v ošetřovatelství, a to například vznik ošetřovatelských škol, které mohly navštěvovat pouze ženy, průmyslová revoluce či rušení mužských klášterů, ze kterých pocházelo nejvíce mužských sester. Zlepšení nastalo paradoxně v době, kdy se svět zmítal ve válce. Na bojová pole měly totiž ženy vstup zakázaný, a proto počet mužů pečujících o zraněné začal opět stoupat. Ale už nikdy muži neměli v ošetřovatelské profesi takovou sílu a převahu, jako tomu bylo před reformami.

Nejznámější muži

Tak, jako je historie ošetřovatelství bohatá na známé ženy, jakými byly nepochybně například svatá Alžběta, která se narodila na území Slovenska a svůj život obětovala pomoci nemocným, Anežka Přemyslovna, dcera Přemysla Otakara I., či asi nejznámější žena Florence Nightingaleová, i muži mají své místo na seznamu lidí, kteří se přičinili o rozvoj ošetřovatelství. Svatý Benedikt, katolický mnich, nazývaný také Kamil z Nursie, založil se svými následovníky několik klášterů, při kterých vznikala první hospitalia, kde se mniši starali o nemocné a raněné. Svatý Benedikt nařizoval svým mnichům, aby se o nemocné starali s takovou úctou, jako kdyby ošetřovali samotného Ježíše Krista. Dodnes je mnoho nemocnic pojmenovaných po tomto svatém. O několik století později, v roce 1118, Brad Gerard založil v Jeruzalémě maltézský řád, jehož členové se v nemocnicích starali o nemocné křesťany, ale i muslimy. Jejich heslem bylo Tuitio Fidei et Obsequium Pauperum, což v překladu znamená „obrana víry a služba trpícím“. Maltézští rytíři jsou dodnes jediným původním vojenským ošetřovatelským řádem, který má téměř tisíciletou tradici, směřující k nemocným a chudým. Walta Whitmana, který se narodil v roce 1810 v USA, zná svět spíše jako novináře, esejistu a básníka. Málokdo však ví, že se v průběhu svého života staral o přibližně 100 000 raněných a nemocných. I když ošetřovatelství nikdy nestudoval, po vypuknutí občanské války a zhlédnutí utrpení a zkázy, kterou válka napáchala, zůstal v táboře, aby vojákům pomáhal. O tom, co viděl, sám napsal: „Smrt tu neznamená nic. Když ráno vykročíš ze stanu, vidíš pouze nosítka s beztvářnými ‚objekty‘.“ Stejně jako Nightingaleová, i on zkonstatoval, že infekce a různé choroby, způsobené špatnými hygienickými podmínkami, zabijí více lidí než traumatické rány.

Muž a moderní ošetřovatelství

Historie jasně poukazuje na fakt, že význam muže v ošetřovatelství nelze brát na lehkou váhu. I když v současnosti pracuje na Slovensku z celkového počtu 48 185 sester a porodních asistentek pouze 670 (1,39 %) mužů, má tento počet stoupající tendenci. Pravděpodobně však muži zůstanou i nadále v tomto nefeminizovaném povolání menšinou. Důvodů, proč tomu tak je, existuje několik. Prvním z nich je všeobecně převládající názor, že povolání sestry je ženské povolání, protože žena je vnímána víc jako empatická, citově založená, zaměřená na rodinu, přičemž muže více charakterizují vlastnosti jako bojovnost, agresivita, panovačnost, což nejsou vlastnosti vhodné pro sestru. To, co je typicky „ženské“, a co naopak typicky „mužské“, určují tzv. genderové role, které náš život ovlivňují již od narození. Tyto role můžeme také nazvat jako společenské role, které jsou společností připisované jedinci na základě pohlaví. A přece i přesto můžeme brát za nejstabilnější pilíř fungování naší kultury přesvědčení, že rozdíly mezi ženskou a mužskou rolí ve společnosti přirozeně vycházejí z biologické odlišnosti obou pohlaví. „Většina žen a mužů na Slovensku – podobně jako v jiných zemích – chápe své rodové určení spíše jako biologický atribut než jako sociálně konstruovanou identitu.“ O biologickém pohlaví ještě před narozením člověka rozhoduje příroda, její zákonitosti a náhody. Avšak nejpozději v okamžiku narození se začíná rozhodovat o rodu a rodové roli. Také je zřejmé, že existují určité rozdíly, které jsou zakotvené v biologických předpokladech, ale neodůvodňují představy o přirozené existenci ženských a mužských rolí, které jsou předem dané, a neodůvodňují ani nerovné postavení žen a mužů.

Dalším negativním faktorem, ovlivňujícím počet mužů v ošetřovatelství, je diskriminace. Ta se totiž netýká pouze žen, i když problém jejich znevýhodňování se týká více aspektů, jako například problémy při zaměstnávání, nevhodné pracovní podmínky či v neposlední řadě sexuální obtěžování na pracovišti. Muži se setkávají s předsudky v rovině jejich sexuální orientace, protože společnost považuje povolání jako kadeřník, módní návrhář anebo sestra za typické ženské a muž se v nich může prosadit jedině, pokud je homosexuál. Taková tvrzení nemají žádný vědecký podklad a jsou pouze zdrojem intolerance vůči homosexuálům. Teze, že všichni muži pracující jako zdravotní sestry jsou homosexuálové, jsou založené pouze na patriarchálním obrazu mužnosti. Stejně tak jsou muži pracující v „ženském“ povolání“ často považováni za příliš zženštilé a očekává se od nich, že budou projevovat typicky ženské vlastnosti. Studie také ukázaly, že se muži často stydí hovořit o svém povolání před známými, ale i cizími lidmi z obavy, že nebudou bráni vážně a že by je též označili za homosexuály anebo příliš „krotké“, aby mohli být skutečnými muži. Proto mají muži potřebu potvrdit svou heterosexualitu snubním prstenem, anebo v rozhovorech zmínkami o své manželce či dětech.

Závěr

Muže, kteří pečovali o nemocné, najdeme v každém období lidské historie. Zmínka o nich je již v bibli, která hovoří o dobrém Samaritánovi a jeho ošetření zraněného muže. V dnešní době jsou však muži spíše raritou než pravidlem. Proto je nutné zatraktivnit sesterské povolání pro muže informováním široké veřejnosti o rovnocenném postavení mužů a žen v profesi sestra a v jejich náplni práce v jednotlivých specializacích. Stejně tak je třeba věnovat adekvátní prostor mužům, kteří ovlivnili historii, ale i novodobé dějiny sesterské profese a seznámit s nimi a jejich zásluhami studenty ošetřovatelství a také muže již pracující v ošetřovatelství, protože poznání a pochopení vlastní historie neodmyslitelně patří k identitě každého člověka.


O autorovi: Bc. Martin Gračko, Oddelenie úrazovej chirurgie JIS, Fakultná nemocnica Trenčín (gracko.martin@gmail.com)

1)
roky) x AST (U/l
2)
PLT (109/l
Muž v profesi sestra
Ohodnoťte tento článek!
5 (100%) 1 hlas/ů