Naše Elizabetka

Začátek našeho příběhu se datuje k 14. listopadu 1997. Obrátila se na nás ošetřující lékařka, kterou upozornil soused na zhoršení zdravotního stavu své spolubydlící v domě. Po návštěvě lékařky jsme dostali do péče paní Elizabetku.

První návštěva byla doslova šokem. Na podlaze byla směs zátek od piva, kolíčky na prádlo, špinavé nádobí a prádlo, zbytky jídla, cigarety, sirky, odpadky a další těžko definovatelné předměty. V kuchyni byla pračka a v ní shnilé prádlo. V hrnci na kamnech plesnivé jídlo, nedalo se poznat, co to původně bylo. Koupelna se záchodem byla kompletně od stolice. V místnosti, kde Elizabetka spí, byl celý veliký kontejner, který si do bytu přemístila na fungl nové kárce, která jako jediná uprostřed té hrůzy měla skutečnou cenu a představovala Elizabetčin pracovní nástroj. Postel byla ve stavu, kdy z ní trčela péra a vylézala sláma. Celá byla promočena a pokálena. Nejhorší ale bylo zjištění, že postel je kompletně prolezlá štěnicemi! Po důkladné prohlídce bytu jsme zjistili, že štěnice jsou všude!

V takové situaci jsme doposud nebyly, ale jedno bylo jisté – pokud máme provádět celkovou hygienickou péči, musíme si tu nejdříve uklidit. Úklidu předcházela akce vyvážení všech věcí zpátky do kontejnerů. S ošetřovatelkou Helenkou jsme se scházely po setmění, aby nás nikdo nepoznal a s vrchovatě naloženou károu jsme několikrát stanuly před kontejnery, kde ještě bylo prázdno, a ládovaly jsme do nich to, co tam původně patřilo.

Pak následovala akce s deratizérem. Jarka s Evou byly vyzbrojeny gumovými plášti z Červeného kříže. Deratizér byl nadšen – nikdy v životě ještě neviděl tolik vývojových stadií štěnic. Štěnice měly hnízda všude – v dírkách ve zdi, v elektrické zásuvce a dokonce – k naší hrůze – i ve stropě, odkud se na svou oběť spouštěly pomocí kormidla na zádech. Postel, která také musela být znehodnocena, byla pro deratizéra fantastickým studijním materiálem. Doslova ji štěnice odnášely z prostoru, který smrděl postřikem. Eva s pláčem neustále brebentila – proč zrovna my to musíme dělat? Pravda byla, že to nebylo naší povinností, ale kdo by to udělal, když Elizabetka nemá žádné děti, žádné příbuzné?

V současné době zde již třetím rokem provádíme hygienickou péči, podáváme léky, provádíme kontrolu zdravotního stavu a doprovázíme Elizabetku na poštu pro důchod, vozíme obědy, uklízíme, donášíme nákup a zajišťujeme praní prádla.

Elizabetka má jenom nás, my jsme její rodina a všichni jsme svorně ochotni udělat i víc, než je naší povinností. Přirostla nám k srdci a nic nám není překážkou. Příkladem toho je následující příběh:

Pečovatelka Jaruška přišla jednoho parného letního dne s tím, že Elizabetce nefunguje lednice. Bylo to v pátek, před koncem pracovní doby, ale protože Elizabetka má ráda jogurty a vždy na víkend děláme velký nákup, rozhodly jsme se okamžitě! Lednici musí bezpodmínečně mít! Padesát jídlonosičů z Inky jsme vystěhovaly a na invalidním vozíku jsme svezly naši lednici z kanceláře, naložili ji do Inky a dovlekly ji do bytu. Tu rozbitou jsme vytáhly na chodbu a zapojily naši do elektrické zásuvky. To, co následovalo, bylo jako ve večerníčku, kdy dva Ajeťáci byli v akci. My jsme ale byly celé čtyři! Lednice nešla také, a tak někdo z nás vyslovil něco, co se později potvrdilo jako krutá pravda! Byl vypadlý jistič! Pečovatelka Jaruška, kdyby mohla, tak by utekla! Celá akce skončila opět na poliklinice – v kanceláři, kam jsme dovlekli zpátky na invalidním vozíku naši ledničku, protože po nahození jističe Elizabetce začala vrčet její vlastní lednička a nám na poliklinice zase ta naše.

Celkově nám naši péči zcela náhodně ohodnotila jedna pracovnice pošty za přepážkou. Pochválila Elizabetku, že je čistá, ostříhaná a je vidět, že se o ni dobře staráme. To pro nás bylo něco jako jednička ve škole. Elizabetka dobře jí, poslouchá rádio, ráda si zakouří a jen kvete.

Jarka Lochařová, domácí péče, Chomutov

Ohodnoťte tento článek!