Návrat k umírání doma

V ČR je málo zařízení, která jsou schopna poskytovat paliativní péči. I když základní, obecnou paliativní péči by mělo umět poskytnout každé zdravotnické zařízení, vyvstává otázka, zda je vůbec potřebné, aby se tato péče rozvíjela, či zda vůbec lidé chtějí umírat doma.


SOUHRN: V článku jsou shrnuty poznatky sester poskytujících péči pacientům v terminální fázi nemoci. Na základě statistických údajů bylo provedeno šetření mezi pacienty a pečovateli v dané oblasti a v konkrétním zdravotnickém zařízení. Dále následuje zamyšlení nad možným vývojem poskytování péče.
Klíčová slova: paliativní péče, agentury domácí péče, hospicové hnutí


Při pohledu na statistické údaje se ukazuje, že počet klientů zemřelých doma se mírně zvyšuje. Od roku 2007 Český statistický úřad sleduje počet úmrtí doma. Ale statistiky nám neříkají nic o tom, zda tito zemřelí potřebovali pomoc zdravotníků, či nikoli. Nic to ale nemění na faktu, že stoupá nejen počet zemřelých celkově, ale i těch, kteří doma zemřeli. Také proto je zapotřebí možnou odbornou pomoc dostat více do povědomí veřejnosti.

Vzhledem k tomu, že v našem zařízení za poslední roky stoupá poskytování péče pacientům v terminálním stadiu nemoci, rozhodli jsme se sledovat několik faktorů. V ročenkách statistického úřadu bylo vyhledáno několik údajů týkajících se počtu zemřelých v lokalitě Jihočeského kraje. Byly sledovány a porovnávány údaje celkově zemřelých a zemřelých na novotvary. Celkově zemřelých za sledované tři roky přibylo, rovněž přibylo i zemřelých na novotvary. Při porovnání lokality Strakonice s Jihočeským krajem činil podíl úmrtí z oblasti Strakonicka na celkových počtech úmrtí i na úmrtí na novotvary v roce 2007 asi 11 % a má stoupající tendenci.

Na základě statistických údajů jsme provedli šetření mezi našimi pacienty a jejich pečovateli, zda se pečovatelé odmítají starat o své nemocné blízké a zda pacienti vůbec chtějí umírat doma. Výsledky našeho šetření nám ukazují, že v dané oblasti pečující primárně neodmítají pečovat o své blízké doma, ale určitě chtějí, aby fungovala adekvátní odborná pomoc. Stále více se setkáváme s pacienty, kteří chtějí zůstat mezi svými až do posledních chvil života. Sice byl náš zkoumaný vzorek malý, a nelze tedy výsledky šetření vztahovat na celou českou populaci, avšak ze vzájemných zkušeností ostatních pracovníků v jiných oblastech republiky víme, že i v jejich regionech je vztah pečujících i pacientů k dané problematice obdobný. Všude budou lidé, kteří pečovat mohou a jsou ochotni, na druhé straně i ti, kteří pečovat doma nebudou.

Předpoklady pro lepší fungování paliativní péče

V každé oblasti republiky asi není možné předpokládat fungující hospic a zároveň mobilní hospicovou péči, a proto je důležité, aby mohly subjekty, které chtějí a jsou schopny službu zajistit, spolupracovat s dalším subjektem, který poskytne následující servis, jenž například agentura nemůže ať již z ekonomických, nebo personálních důvodů poskytnout. Také chybí změna kompetencí sester. Pokud nebude řádně upravena legislativa, budeme stále více „kulhat“ za zahraničím. Zde je role sestry velmi důležitá a nezastupitelná je i spolupráce s nemocným v zápase s jeho chorobou. Je to většinou sestra, která nachází pacienta v problému a zajišťuje a poskytuje mu pomoc. Pacient potřebuje pomoc nejen biologickou, ale i rovnocennou psychickou, sociální a duchovní. Je zapotřebí změnit situaci a umožnit umírajícím lepší podmínky. Důležité je, aby byly tyto vznikající služby funkční, aby se do péče zapojovali všichni poskytovatelé v daných regionech. Bylo by ideální zapojit se do komunitního plánování zdravotnických a sociálních služeb ve městech, tím zajistit větší informovanost veřejnosti i samotných zdravotníků.

Praktický lékař může být pro své pacienty rozhodujícím faktorem ohledně dožití doma až do konce, ale musí být spolupracující, vzdělaný a motivovaný. Zvýšená spolupráce praktických lékařů s lékaři lůžkových hospiců přinese i lepší spolupráci pro agentury domácí péče. Vzdělávání je důležité u všech zdravotníků na všech úrovních, musí být začleněno do výuky každé zdravotnické odbornosti. Význam vzdělání je nezpochybnitelný, ale k dokonalému zvládnutí péče o umírající nestačí, je nutné, aby v duchu respektu k umírajícímu vychovávala a formovala jedince již společnost a rodina. Každý jednotlivec, který chce být umírajícím prospěšný, se musí zamyslet nad svým postojem k utrpení, umírání a smrti. Smrt nesmí být ve společnosti tabuizována a je potřebné podporovat všechny účelné aktivity ve prospěch umírajících. Myšlenky hospicového hnutí je nutné rozvíjet a podporovat. Zvýšenou informovaností posílit zájem laické i odborné veřejnosti, a tím i vyvinout tlaky pro zvýšení kvality poskytovaných služeb, zlepšení péče o umírající a nevyléčitelně nemocné v domácím prostředí. Zajistit a dbát na vzdělávání odborníků na všech profesních stupních. Posílit kompetence sester poskytujících paliativní péči v domácím prostředí. Obecně je nutné posílení kompetence sester přesně definovat a upravit v zákoně.

Je zapotřebí, aby se ujednotily standardy poskytované péče na národní úrovni, aby agentury domácí péče byly přijaty jako rovnocenní a spolupracující partneři nejen praktických lékařů, ale i lékařů a pracovníků poskytujících paliativní péči v hospici. To vše vyžaduje vzájemnou komunikaci a ochotu problém řešit..

V neposlední řadě je zapotřebí věnovat se nejen pacientům, ale i pečovatelům. V praxi se setkáváme se stejnými zkušenostmi jako autorka knihy Paliativní péče a komunikace A. M. Theová: „Často vidím, že partneři nesou nemoc hůře než sami pacienti. Snažím se všímat si takových věcí. Někdy musíme věnovat víc času partnerovi než pacientovi. Ale to je všechno součástí naší práce. Vnímám svou práci jako pomoc celé rodině. Chorobou sice trpí jen pacient, ale ve skutečnosti je nemocná celá jeho rodina, celá rodina nemocí trpí. Partneři na to sami zapomínají. Od partnerů pacientů se toho hodně čeká. Každý jim dává přátelské rady. Lékaři jim často říkají: Měli byste zkusit toto nebo udělat tamto , a když to nefunguje, je to pro ně velmi frustrující. Mají doma plné ruce práce. Obvykle nemají žádnou zkušenost s péčí o nemocné, takže obtížně posuzují vážnost situace, a to jim může brát naději. Myslím, že je pro ně obzvlášť důležité, když se jim dostane uznání, když jim sdělíte, že mají co do činění s velmi vážnou situací a že si toho jsme vědomi. Nedávno se o tom zmínila manželka jednoho pacienta. Řekla, že za námi ráda chodila, protože si s námi mohla povídat a všechno probrat, a my jsme chápali, co péče o jejího manžela obnáší. Kdybyste mluvili s pacienty, měli byste dojem, že jim vlastně nic není, ale pokud mluvíte s partnery, zjistíte, že pacienti jsou tak strašně nemocní, že skoro nevstanou ze židle. Domnívám se, že je tomu tak, protože pocházejí z prostředí, ve kterém stěžovat si není přijatelné. Ale souvisí to i s typem pacientů, obvykle se to týká starších, s bezmezným respektem k lékaři.“ (Theová, 2007).


O autorovi: Mgr. Marie Kadochová, vedoucí sestra Domácí péče ČČK, o. p. s., Strakonice

1)
roky) x AST (U/l
2)
PLT (109/l
3)
OR = 2,36, 95% CI 1,34-4,15, p = 0,003), resp. (OR = 2,42, 95% CI 1,22-4,81, p = 0,01
4)
OR = 3,22, 95% CI 2,28-4,55, p < 0,0001), resp. (OR 2,82, 95% CI 1,91-4,15, p < 0,0001
Ohodnoťte tento článek!